S vědomím těchto a předchozích údajů mohlo být vyhoštěno ze západních Čech kolem 250–300 osob
S vědomím těchto a předchozích údajů mohlo být vyhoštěno ze západních Čech kolem 250–300 osob.
S vědomím těchto a předchozích údajů mohlo být vyhoštěno ze západních Čech kolem 250–300 osob. Obdobné případy byly zaznamenány na jihu Čech. Poslanec Neuman z Českých Budějovic oznámil na konci října úřadům, že ordneři vypovídali v Prachaticích Čechy tím způsobem, že se dostavili do jejich příbytků a vyzvali je, aby do 24 hodin opustili město, přičemž jako důvod uváděli vypovídání Němců z Českých Budějovic. Celkem bylo takto vypovězeno bez jakéhokoliv výměru 32 Čechů.
Orgány ministerstva vnitra reagovaly velmi rychle a vzápětí ověřily situaci v Českých Budějovicích s negativním výsledkem. Tamější policejní ředitelství žádné Němce nevypovědělo. „Pokud je zde známo, vypovídají ordneři z Prachatic jak Čechy, kteří přísluší domovským právem do Prachatic, tak i jiné příslušníky (židy – pozn. J. B.). Říšskoněmecké úřady však na této akci nejsou zúčastněny,“ uzavírala zpráva.
Proti případům v Nýřanech a Prachaticích protestovalo československé vyslanectví v Berlíně diplomatickou nótou 31. října 1938 u úřadů v Berlíně. Požadovalo přitom, aby byl umožněn návrat všem lidem, kteří byli vyhoštěni, a přitom jim byla zaručena ochrana svobody a jejich majetku a jmění.
Vyslanec Mastný upozornil současně německého diplomata dr. Rittera, který si stěžoval na propuštění úředníků z Poldovky, na kruté nakládání s československými příslušníky a uvedl případ Litice u Plzně, kde mělo být přes noc přinuceno opustit svoje sídla na 500 českých rodin. Ve výši cifry Mastný přeháněl, což se již ukázalo ze statistiky, jíž disponoval okresní úřad v Plzni. Dr. Ritter požadoval, aby mu byly takové případy dány písemně na vědomí, poněvadž podobné jednání německých orgánů nemělo odpovídat intencím německé vlády. Československé úřady se snažily svévolnému vyhošťování zabránit také přímým jednáním s německými zástupci: „Emigrantů z obsazeného území, většinou Čechů stále přibývá. Nepomohl ani zákrok okresního úřadu v Plzni u Geheime Staatspolizei ve Stříbře, aby tamní orgánové ve své nezákonné vypovídací praxi ustaly, ani zákrok starosty města Plzně a poslance Luďka Pika u čsl. vyslanectví v Berlíně.“ Jednání zástupce OKÚ v Plzni dr. Michálka s úředníkem okresního úřadu ve Stříbře Herrmannem skončilo závěrem, že
ti lidé, kteří byli vypovězeni od obecních úřadů a ordnerů, se měli odvolat k okresnímu hejtmanství ve Stříbře. Ostatní, které vypovědělo gestapo či SS toto právo mít neměli. Samotné nacistické orgány měly pro případ zajímavé vysvětlení – že gestapem vybraní Češi by museli být v zájmu své ochrany vzati do vazby, kdyby neopustili říšské území, protože jinak by docházelo k nepokojům, které byly „vyprovokovány“ z české strany. Čechům měla být dána možnost návratu. Nabízely se jim dvě možnosti: vyhoštění, či vězení.
Na druhou stranu místně byly skutečně zrušeny vypovídací výměry, které např. v obci Přestavlky v okrese Stříbro vystavili místní ordneři. Obyvatelstvo se jejich podpisem zavazovalo k opuštění domovů do 3 dnů. Obsah dokumentu si nemohli přečíst. Zákrokem Landratu ve Stříbře bylo toto opatření zrušeno. Jak je patrné, zrušení vypovídacích výměrů se týkalo pouze těch, které „vydali“ ordneři. Nikoliv tedy těch, které vystavilo gestapo. „Legalita“ z pohledu nacistického práva byla zachována.
Brzy přibyly další případy vyhošťování. Okresní úřad v Českých Budějovicích uvedl v dokumentaci 11 osob a spis okresního úřadu v Lounech pak 5 osob. Čtyři z nich byli vypovězeni z Českého Krumlova se lhůtou pěti dnů, jeden z Nových Hradů se lhůtou tří dnů. V nótě z 20. prosince 1938 žádalo československé vyslanectví v Berlíně Auswärtiges Amt o sdělení důvodů, které vedly k vyhoštění 9 osob, dříve internovaných v krumlovském zámku, na demarkační čáru. Odpověď byla opětovně vyhýbavá. V Uherčicích (okr. Moravské Budějovice) bylo vypovězeno 40 českých rodin. „Vypovídali, že byli dne 13. října vypovězeni ústně do 24 hodin. Odchod byl jim umožněn tím, že jejich nábytek byl selskými povozy přivezen k demarkační čáře na okresní silnici Lubnice–Police a tam složen. Uprchlíci - vyhoštění jsou šťastni, že jsou v ČSR a nechtějí se vrátit, protože prý hodně zkusili." Wallnerova tlupa tzv. Hilfspolizei se zabývala výlučně pronásledováním Čechů na zabraném Českovelenicku (Vitorazsko). Banda přepadala Čechy v jejich bytech zpravidla kolem půlnoci. Vydírala na nich výhružkami, bitím a týráním peníze. Když už žádné neměli, naložili je na auta a dopravili k demarkační čáře u Německého a bitím je vyháněli na československém území, a to buď směrem na Halámky, nebo Hrdlořezy.
Po atentátu na von Ratha se ve Velenicích zvýšila nenávist proti českým živnostníkům a židům. Tak se stalo, že v noci na dnešek, tj 11. listopadu 1938, přišli ke mně ve 2 hodiny v noci členové Freikorpsu a byl jsem zatčen. Tam jsem byl vsazen do auta a zavezen až ke hranicím u mostu směrem k Halámkám, kde stála německá finanční stráž. Tam jsem byl asi ve 3/4 na 4. hodiny ráno strčen za hraniční přepážku při čemž na mě Wallner zdvihaje revolver volal: ‚Wehe Ihnen, wenn Sie zurückkommen, dann erschiesse ich Sie.‘ Celý zmučen a zablácen vlekl jsem se ke stání silnici k Halámkám,“ uvedl vyhnaný obchodník.
Hlášení prezidia zemského úřadu v Praze uvádělo, že z Velenic byli vyháněni také nepohodlní Němci (nejspíše židé). „Ordneři z okupovaného pohraničí vyhnali dnes 19. 11. 1938 celkem 7 rodin do Československa za demarkační čáru mezi obcemi Německé a Suchdol nad Lužnicí. Jde o rodiny nejenom české, nýbrž také o Němce, kteří jsou z různého důvodu nepohodlní. Svršky těchto vyhnaných rodin byly jim naloženy na vozy a u demarkační čáry složeny na silnici. Vyhnaní si pak sehnali nějaké vozy do Suchdola a tam svůj mobiliář složili.“
Hlášení okresního četnického velitele v Třeboni uvádí, že v období od 10. do 20. listopadu 1938 bylo z Vitorazska vyhnáno celkem 16 osob s 10 rodinnými příslušníky, z nichž někteří byli donuceni opustit německé území „bez prádla a oděvu“, jakož i bytového zařízení.
Zástupci třeboňského okresního úřadu záhy jednali s německými orgány s cílem domoci se návratu vyhnanců. Němečtí delegáti buď vyhnání popřeli, nebo je odůvodnili vymýšlením trestných činů, pro něž byly osoby vyhoštěny. Jednání briskně ukončili prohlášením, podle kterého by návrat připadal v úvahu jen u těch lidí, proti kterým by nebylo námitek nebo se „neprovinili“ vůči německému obyvatelstvu za československé éry. „Takovýmto osobám nemůže být dovolen vstup z důvodu zachování veřejného klidu a pořádku.“
V Břeclavi bylo uvězněno 108 osob, z nichž převážná většina aktivně působila v národních spolcích. Jak vypověděl jeden z uvězněných, teprve po 8–14 dnech utrpení byli vyslechnuti gestapem a po podepsání výslechového protokolu se museli vystěhovat. Někteří během 24 hodin, jiní se lhůtou 7 nebo 14 dnů. Záhy je následovalo také 35 rodin deputátníků Jánského vršku, kteří byli nuceni prodat pod cenou vepřový dobytek a zásoby. Z okupovaného pohraničí nacisté vypudili i české duchovní. Někteří z nich byli dáni do koncentračních táborů zřízených v okupovaném území, jiní do táborů v Německu (bývalém Rakousku). Přes krátkodobé zklidnění před prosincovými volbami se situace místy opětovně vyostřovala. V únoru 1939 v Chotiměři (okres Litoměřice) došlo k insultování tří Čechů ordnery, kteří je vyháněli do Čech. Zatčený Václav Jandík z Českolipska dostal po propuštění výzvu, aby se do 18. hodiny vystěhoval ze sudetského území, s výhružkou opětovného zatčení. Na Žatecku se místní německé obyvatelstvo pokoušelo vyhnat ze zemědělských statků Čechy, kteří se na nich usadili za pozemkové reformy. V obci Horní Sukolom (okr. Šternberk) dalo gestapo českým kolonistům lhůty k vystěhování. Jako „oplátku“ za srpen a září 1938 vnikli 14. března 1939 v Zuckerhandlu (Sucholazy – severně od Znojma) ordneři do české kolonie a nařídili Čechům, aby ihned odešli. 130 Čechů tak učinilo a odebralo se do Kuchařovic (okr. Moravské Budějovice). „Kdo neuposlechl, byl ordnery zbit.“
Z uvedených skutečností vyplývá, že vyhošťování postihlo především pracovníky národních jednot, vlasteneckých a tělovýchovných organizací, zemědělce, kteří majetek nabyli na základě pozemkové reformy či obecně lidí, kteří se do pohraničí přistěhovali po vzniku republiky. Nedá se ale říci, že by všichni vypovězení Češi přišli do obsazeného území až po konstituování československého státu. Vypovídání probíhalo jak z popudu ordnerů, tak obecních orgánů, i pod dohledem gestapa, které k němu „mělo“ oprávnění. Československé úřady se snažily docílit návratu vyhoštěných osob a vůbec proti takovému jednání protestovaly. V některých případech se podařilo zrušit jen „doposud“ nerealizované výměry. S tím omezením, že se to týkalo pouze těch, které vydali ordneři. Vyhošťovací akce během druhé republiky byly zaznamenány ve větším měřítku v západních Čechách a na jižní Moravě, v jiných částech odstoupeného území se jednalo o jednotlivé případy. Kdybychom se měli pokusit určitým způsobem vyčíslit rozsah vyhošťování z pohraničí zabraného Německem, dá se předpokládat, že se pohyboval mezi 700 až 800 Čechy (pochopitelně není zde bráno v úvahu židovské obyvatelstvo). Čísla, která používal Mastný v Berlíně, totiž neodpovídala počtu vyhoštěných osob, jimiž disponovaly příslušné místní československé úřady. Uvedené zprávy naznačují, že nešlo o trend typický pro celou Říšskou župu Sudety. Na druhou stranu byl častější v území připojeném k župě Niederdonau. Musíme si uvědomit, že se jedná pouze o údaje k údobí druhé republiky, neboť k vypovídání větších skupin českéhokého obyvatelstva z okupovaného pohraničí docházelo i po její likvidaci v březnu 1939.
Zaznamenané případy vyhánění českého obyvatelstva představovaly nejspíše izolované jevy, které nebyly centrálně organizovány. Pachateli byli ordneři a příslušníci SdF. Obdobně jako v případech vyhošťování panovala nejnapjatější situace na okupované jižní Moravě. Převážná většina českých obyvatel prchala z okupovaného území pod vlivem obav a později už pod vlivem skutečných obtíží.
Pokud bychom se zabývali otázkou, zda byli vyhošťováni, či vyháněni antifašističtí Němci, prameny nedávají přesnou odpověď. Z dalších materiálů a literatury se dá dovodit, že tato kategorie obyvatelstva spíše utíkala před reálným nebezpečím, než že by byla vyhošťována. Celá řada německých komunistů a sociálních demokratů byla zatčena a vězněna.
