Rusko v troskách 8 (Výňatky z knihy, Praha,1999), Alexandr Solženicyn
Rusko v troskách 8
(Výňatky z knihy, Praha,1999)
Alexandr Solženicyn
Vlastenectví
Existuje asi nemálo definic vlastenectví. Já tu přesto nabídnu tu svou, kterou jsem při návratu do Ruska nejednou opakoval na setkáních s veřejností v mnoha oblastech a která byla všude přijímána s pochopením: „Vlastenectví, to je ucelený a soustavný cit lásky k vlasti, spojený s ochotou přinášet jí oběti a sdílet s ní strázně, ale sloužící nepodbízivě, nepodporující neoprávněné nároky, nýbrž otevřeně kritizující její chyby a hříchy a kající se za ně.“…
To je u nás módní, pořádat štvanice na vlastenectví téměř stejně jako na „fašismus“. To ve Spojených státech je vlastenectví vysoce ceněno. Nejenže se za ně nikdo nestydí, nýbrž Amerika dýchá svým vlastenectvím, je na ně hrdá a různé národnostní skupiny se v něm slévají v jedno. V každé americké školní třídě visí státní prapor, v mnoha školách se na něj skládá slib věrnosti.
Vlastenectví – pro mnoho zemí, včetně všech evropských, je vlastenectví trvalým základem, který národ spojuje a nijak ho neodděluje od lidstva…
Láska k národu je stejně přirozená jako láska k vlastní rodině. Tuto lásku nelze nikomu vyčíst, lze si ji jen vážit. Ať je současný svět jakkoli chaotický a rozmělňující, svou rodinu se přece ze všech sil snažíme zachovat a měříme ji zvláštními měřítky, prostoupenými vnitřním pochopením. A národ, to je také rodina, jenomže jiné úrovně a rozsahu jej spojují neopakovatelné vnitřní vazby – společný jazyk, společná kulturní tradice, vzpomínky na společnou historii a její úkoly do budoucna, proč by uchování národa mělo být hříšné?...
Hovořil jsem tu o ruském vlastenectví čistém, láskyplným, budujícím, nikoli o extrémním nacionalistickém přehánění („Jen naše rasa“, „Jen naše víra“), nikoli o vynášení vlastní národnosti nad myslitelné duchovní vrcholy, nad svou pokorou před nebem. …Ne přímo, ne nějakým výnosem je ruské vlastenectví zakázáno, ale skoro to tak je. Nemalé síly jsou uvnitř země i mimo ni zaměřeny na to, abychom my Rusové byli zbaveni tváře. …
Zachování ruského národa
Pro zachování Rusů jako jednotného národa narostlo nyní mnoho překážek a první z nich je osud naší dorůstající generace. Bude naše škola těžištěm ruské kultury, zajistí její kontinuitu, živost historické paměti a sebeúctu národa?
Republiky SNS, jen co se oddělily, ihned své školy přebudovaly v čistě národním duchu. I ruské autonomie teď aktivně vytvářejí vlastní národnostní školy. Stejně si počínají některé národy, které uvnitř Ruska ani autonomní území nemají. (Třeba v Moskvě už je takových škol hodně – máme tu školy židovské, gruzínské, arménské, tatarské, litevskou a další.) Na adresu Rusů však ihned zaznívají varovné výstrahy: nejsou snad „úlohy“ vštípit dítěti hlubokou znalost nezkresleného ruského jazyka, ruské historie a ruské humanitně filozofické kultury „diktovány šovinismem?“…
Proces, který v ruském školním vzdělávání dnes reálně probíhá, je namířen přímo proti naší záchraně. Jde o těžké závady v překonávání komunistických učebnic – ty vycházejí jakoby oproštěné od dřívější ideologie, jenže její balast v různé míře nadále obsahují. Při katastrofálním materiálním úpadku celého ruského vzdělávacího systému, při rozvrácené distribuční síti a cenově nedostupných publikací sem patří i bezmocná závislost školy a učitelů na jakýchkoli přispěvatelích, jakýchkoli zdarma získaných učebnicích. A v tom začnou pochybné, ale nesmírně bohaté zahraniční nadace a mezinárodní pseudonáboženské organizace ze všech sil hrnout své inovace. Toto silové pole vlivu zastihlo naše školství nepřipravené a právě v nejobtížnějším přechodu. Mnozí ruští (někdy i zahraniční) autoři, často i pedagogové bez osobních zkušeností z výuky ve škole, se uspěchaně, ba zbrkle zapojili do těchto „kulturních iniciativ“ a bylo už napsáno nemálo nových učebnic a skript, které s ohromující lehkostí získávají schválení od ministerstva školství a pak se ve velkém tisknou. V takových „výukových materiálech“ se žákům sugeruje, že se literatura nemá vnímat ve smyslu výchovném, nýbrž jen jako rozptýlení pro náš vkus – přímo proti ruské tradici: anebo se v mladých hlavách podkopává veškerá úcta k historii a hodnotám naší země.
Tento scestný vliv se projevuje i na metodice samotné výuky i na hodnocení získaných vědomostí. Místo plného systému znalostí, který byl v ruském školství tradicí, se nabízí povrchní pestrost informací, někdy jen jejich matoucí úryvky, pod heslem samostatného rozvoje žáka, který je vyzýván, aby se stal soudcem předkládaného učiva. Takovou metodikou jsou mladé, nerozvinuté mysli pobízeny k nevzdělanecky sebejistým hodnocením a k vrtošivé subjektivitě ještě dříve, než poznají systematické základy předmětu. Také při kontrole vědomostí pak není požadován souvislý a ucelený výklad jako projev myšlenkového procesu, nýbrž jen označení výsledku „ano – ne“ nebo zatržení jedné z variantních odpovědí.
Jak se má v takovém rozpadlém a zaneřáděném prostředí rodit nová ruská škola?
Ze své strany i ruské ministerstvo školství praktikuje neuvážené, uspěchané změny v osnovách. Už dříve byl snížen počet hodin ruského jazyka, nyní existuje návrh na zrušení jeho samostatné výuky a jeho přeřazení do cyklu ruské literatury. To by ale znamenalo definitivní dobití jazykového vzdělání.
