Rusko v troskách 4
Rusko v troskách 4
(Výňatky z knihy, Praha,1999)
Alexandr Solženicyn
A po kapitulaci na místní Rusy zapomněla úplně i ruská vláda i naše veřejnost, A těch zhruba 40 tisíc Rusů, kteří v Čečensku zůstali, je odsouzeno k vymírání a genocidě. V zoufalství píší: „Rusko na nás zapomnělo. Pomozte nám odstěhovat se.“ Ti, kteří nebyli zlikvidováni za války, teď vraždí po celých rodinách a zabité odvážejí neznámo kam. Důchody se nevyplácejí, ty jdou na „obnovu města“. A my se snažíme zacpat si uši, abychom neslyšeli, že v Čečensku, se kterým podepisujeme dobromyslný mír, jsou dodnes drženi, prodáváni a kupováni ruští otroci, a čečenská vládní moc proti tomu ovšem nezasáhne.
A to ještě není všechno. Vždyť nějakých 200 nebo 300 tisíc Rusů, oloupených žebráků, kterým se podařilo z Čečenska uprchnout a nějak se protloukali za ubohé pomoci ruské imigrační služby, připadlo teď, po ukončení války, ruským úřadům jako nadbytečné a obtížné břímě.
Od začátku roku 1997 přestali dostávat podporu, ztratili nárok na pobyt ve „střediscích dočasného ubytování“ pro uprchlíky a byli vyzváni, aby se vrátili zpět do svého Čečenska. A co Čečensko? To nepokrytě usiluje o spojení s Tureckem, s muslimským světem, vůbec s kýmkoli, jen ne s Ruskem. A trochu to protahuje jenom proto, že od nás očekává miliardové dolarové injekce. … Čečensko se zcela otevřeně, zásadově a důsledně odtrhuje od Ruska, nyní s přívažkem darovaných kozáckých těreckých území, a my teď nemůžeme budovat hranici na Těreku, nýbrž zakopávat se v ploché stavropolské stepi.
Naše vláda obětovala i celistvost i klid Stavropolského kraje a čečenští lupiči bez obtíží každou noc překračují onu pomyslnou, nehlídanou hranici, olupují obyvatele pohraničí a odhánějí dobytek, takže kozáci úpěnlivě volají po zbraních. Chtějí se bránit sami, už bez úřadů, stejně jako s nimi sousedící Dagestánci, před svými kavkazskými čečenskými bratry, kteří jim přinášejí oheň a výbuchy.
Slovanská tragédie
Jsem přesvědčený odpůrce „panslavismu“. Pro Rusko to byl vždy úmysl nad jeho síly. Nikdy jsem neschvaloval naši péči o osud Slovanů západních (hrozná chyba Alexandra I. s připojením Polska).
Nemohu se však bez pronikavě bolestného zármutku dívat na umělý rozkol Slovanstva východního. Byly tu přece rozřezány miliony a miliony rodinných, příbuzenských a přátelských svazků. Toto rozseknutí bylo provedeno bezstarostným a nedbalým máchnutím naší nové demokratické moci, ale také za odsouzeníhodné nečinnosti nynějšího ruského lidu. I jeho dvanáctimilionová část, která nyní žije na Ukrajině, i dvojnásobný počet ukrajinských obyvatel, kteří za posledního sčítání lidu (1989) uvedli jako mateřský jazyk ruštinu, ti všichni se dali lehce přesvědčit, že se jim po tomto oddělení od Ruska bude dařit lépe („buřtověji“).
Od prvotních kroků vytváření ukrajinského státu tam byla v zájmu upevnění politických šiků nafukována vojenská hrozba ze strany Ruska. Když se začala formovat ukrajinská armáda, žádalo se od důstojníka, aby při přísaze deklaroval zvláštní připravenost bojovat právě proti Rusku. Po válečné hrozbě prahli natolik (v zájmu stmelení dosud nesourodého „ukrajinského vědomí“), že stačilo, aby Rusko vyhlásilo úmysl neprodávat naftu levně, nýbrž za světové ceny, a Ukrajina ihned hrozivě reagovala: „To je válka.“ (Kučma v roce 1993: „Žádná ekonomika nevydrží, bude-li se nakupovat ropa za světové ceny.“) A za celé období let 1992-98 nebylo ani jediné kolo rusko-ukrajinských jednání, na kterém by neměla navrch ukrajinská strana, která se hodně vzdálila od Kravčukových „průzračných hranic“ a nerozborností „rusko-ukrajinského spojenectví“ až ke stálé úporné ukrajinské opozici vůči Rusku jak na kolbišti SNS, tak na kolbišti světovém. Ruská strana vždy znovu, krok za krokem, dál a dál ustupovala, jenom ustupovala. S mnohými ukrajinskými nacionalisty jsem byl jsem byl v 50. letech zavřen v lágru a myslel jsem si, že jsme v upřímném spojenectví proti komunismu. (Slovo „Moskali“ jsem od nich tehdy neslyšeli.) V 70. letech v Kanadě a ve Spojených státech, kde je početná ukrajinská emigrace, jsem se jich naivně vyptával, proč se vůbec nestavějí proti komunismu, nic proti němu nedělají, a přitom se tak ostře vyjadřují proti Rusku. Naivně, protože teprve po letech jsem se dověděl, že nechvalně proslulý americký zákon 8690 „o porobených národech“ byl tendenčně zformulován proti Rusům a podstrčen americkému Kongresu právě ukrajinskými nacionalisty (kongresman
