Rusko a Evropa IV
Rusko a Evropa IV
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Na Čelakovském vidíme, že zpočátku buditelé snili své slovanské a rusofilské sny, představy a ideje, neznajíce realitu. To změnil K.Havlíček Borovský, když si vyjel na Rus, aby ji poznal. Strávil tam dva roky (1841-43). Chtěl se osobně přesvědčit, můžeme-li v našem zápase za svobodu odtud čekat podporu a pomoc. Co vypozoroval, zachytil ve svých „Obrazech z Rus.“ Bylo to za časů Mikuláše I., tvrdého despoty, potlačitele děkabristů, kdy Havlíček zjistil, že „Moskva je cárská, činovnická, pravoslavně duchamorná, nevolnická, velkopanská, hýřilská i zabedněná. Poručensky slavjanofilská, zatímco Petrohrad je cizozemský.“ Ale i v Moskvě se vidí „nemoudrá honba za módností a cizími vzory a spousta cizozemců“. Realista Havlíček však věří, že i bídný stav může být zárodkem něčeho dobrého. Koriguje romantické slovanství. Nemá to být napříště snění, ale práce, osvěta, úsilí o myšlenkovou, národní, sociální a politickou samostatnost.“Reálnost Slovanstva je reálností jednotlivých kmenů“, soudil Havlíček a zúžil slovanskou otázku na austroslavismus, ideu slovanské vzájemnosti v rámci rakouské monarchie. S touto ideou vstoupil i do revolučního roku „jara národů“ i památného Slovanského sjezdu v Praze, do roku 1848.
Prožívaná problematika Slovanů rakouské monarchie nezatlačila však nijak představy o Rusku jako velké slovanské říši, která není v područí cizí nadvlády.
Horoucí vlastenectví, slovanské povědomí, touhu po osvobození a povznesení národa dokládá v dalších letech třeba i náš národní malíř, Mikoláš Aleš (1852-1913), autor (mimo jiné) půvabných obrázků z ruských bájí a dějin, od bohatýrů Kyjevské Rusi až po kozáky, které „na vlastní oči“ viděl jeho strýc, vysloužilý švališér.
Ale to jsme již v druhé polovině 19. stol., kdy se celá ruská kultura, nejen literatura, stává obdivovaným duchovním vlastnictvím celého vzdělaného světa. Ruské umění získává úctu a lásku touhou po sociální spravedlnosti, hlubokým pohledem do lidské duše, naléhavým tázáním po smyslu života. A je v tom zajedno s ideály a pátráním po tajemství pravdy, dobra a krásy s lidmi na celém světě.
Také pozoruhodný spis T.G.Masaryka, „Rusko a Evropa“ (1919), se opírá z větší části o studium krásné literatury, která v daném období slučovala filozofii, úvahy o společnosti, o náboženství i o umění. Masaryk se dívá na Rusko očima západoevropského vzdělance a humanisty. Analyzuje jeho hospodářsko-politickou situaci v historickém pohledu, s účastí rozebírá názory spisovatelů a básníků jako symptom doby a doklad o duševním stavu společnosti. Slavjanofilové a západníci, liberálové a radikálové, oficiální režimisti i disidenti a odpadlíci – všichni jsou tu povoláni svědčit o stavu mysli „ matičky širé Rusi.“Ruská inteligence se octla na rozcestí a ve vášnivých debatách hledala cestu svou i cestu svého národa. Otázka, kam bude směřovat Rusko, byla palčivá, osudově spjatá s její odpovědností. Každý vzdělanec stál mezi Východem a Západem, mezi národností a světovostí, mezi pravoslavím a racionalismem. A byl to i předobraz budoucího osudového střetu sil ruského samoděržaví a revoluce.
Masaryk si ve svém díle všímá procesu europeizace Ruska. Ukazuje, jak Rusko není od ostatní Evropy nepropustně odděleno. Má své učitele i na Západě. Vůdčí duchové ze zahraničí jsou tu studováni a mají vliv na utváření domácích názorů na svět, život, společnost, samoděržaví, pravoslaví. Přispívají tak ke krystalizaci ideologií, k utváření sociálně politických idejí, etiky, filozofie.Ve srovnání Ruska se západní Evropou nevidí Masaryk rozdíl kvality, ale stupně. Rusko prochází vývojem, který má Západní Evropa již za sebou. Rusko je tím – čím Evropa byla, soudí Masaryk. (Další Masarykovy spisy, „Nová Evropa. Stanovisko slovanské“ (1918) a „Světová revoluce“ (1925) navazují na tyto studie.)
Z historie je známo, že zdržení Ruska ve společenském vývoji způsobily nepřestajné boje s Tatary a potom s Turky. Od nástupu Petra I. je situace jiná. Rusko se stalo mocností a vnější nepřítel je již ohrozit nemohl. Překážkou vývoje se stal nepřítel vnitřní, zpátečnický režim carismu – samoděržaví. Absolutní moc v rukou jedince, která korumpuje jeho, tak jako on korumpuje ostatní. Zneužívání nekontrolované moci, která se stává zvůlí. Životopisy ruských carů si nezadají s životopisy římských césarů co do hrůzostrašného násilí. Cílem autokratického vládce je uchopit moc a udržet moc. Zabezpečit moc před jakoukoli změnou, která by mohla přivodit pád vlády. Nejde o obecné blaho, jde o zájmy vládce. Slídí se po nepřátelích, odhalují se zrádci, krutě se trestají: vyhnanstvím na Sibiři nebo šibenicí. V životě obyvatel převládá bída, strach, nedostatek perspektiv, beznaděj. Masaryk si všímal, jak třeba s opravdovostí umělcovy výpovědi o životě souvisí nešťastný osud mnoha ruských umělců: Puškin, Lermontov, Gribojedov – zabiti v souboji. Bestužev, Ryljějev – oběšeni. Radiščev se zastřelil, Baťuškov se zbláznil. Gogol a Žukovskij upadli v mysticismus a pološílenství. Lomonosov, Milonov, Kostrov, Sumarokov, Sokolovskij, Guber, Jazykov, Poležajev, Grigorjev, Mej, Ševčenko, Pomjalovskij aj. kořalkovali. Že historické a sociální příčiny děsný tento jev vysvětlují, není pochybnosti, dodává Masaryk.
Jestliže před první světovou válkou mohl Masaryk soudit, že Rusko je tím, čím Evropa byla, nepochybovali mnozí revolucionáři po r. 1917, že Rusko je tím, čím Evropa bude. Sovětský pokus o beztřídní společnost, v níž se usiluje o uspokojování hmotných i duchovních potřeb všeho obyvatelstva, byl ovšem zatížen carským dědictvím ekonomicky i sociálně a politicky.
Novým vládcům se mnohé podařilo: elektrifikace, industrializace, modernizace zemědělství, rozvoj techniky. Jen dík pozitivnímu vývoji mohl Sovětský svaz spolu se Spojenci zvítězit nad fašismem ve druhé světové válce. Pak ovšem přišla zvenčí válka „studená“ a uvnitř země nastala stagnace jako důsledek zděděného autokratického zřízení. Což gulag nebyl pokračováním katorgy? Režimu se nepodařilo zavést včas „glasnost´ a perestrojku“. Sovětský svaz se rozpadl. Některé jeho části se demokratizovaly, ale transformační procesy zdaleka nejsou definitivní. Ovšem i západní Evropa prochází dlouhodobou krizí, i ona by měla hledat cestu k obnově historií prověřených hodnot autentické demokracie a nepředstíraného humanismu. Filozofie nezapomíná na učení o protivách, které se vyrovnávají v něčem vyšším, dokonalejším. Není zapomenuta ani teorie konvergence. Západ či Východ? Vybrat a harmonizovat autentické hodnoty, ať již přicházejí z kterékoli světové strany. Taková je odpověď na základě historických zkušeností.
A teď ještě příklad politicky motivovaného oddělování Ruska od Evropy. Neblaze proslulý Podiven (psedonym trojice autorů, P.Pitharta, P.Příhody a M.Otáhala) ve svém pamfletu „Úloha Čechů v dějinách“ (1991), si předsevzal zničit veškeru sebedůvěru našeho národa. Podle něho jsme si vždycky na něco jen neodpovědně hráli, stále něco předstírali, vymýšleli si o sobě mýty a fikce. Podiven však „prohlédne“ všechny ty naše pošetilé pokusy plnit své historické poslání, umí „odhalit“ jejich pravou podstatu. Podiven ví, že všechny ty „panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy“ byly jen provokace „vznešených idejí německého hegemonismu“, založeného přímo „plemenně“ „státotvorným géniem Germánstva“. (Jak výstižné! A není to náhodou rasismus?)
Ale Podiven stihl se záštiplnou předpojatostí znectít na stránkách uvedeného spisu nejen český, ale i ruský národ. Zde můžeme hledat i jeden ze zdrojů současných protiruských nálad, šířených částí našich médií. Ačkoliv geograficky, historicky ani kulturně nelze evropské Rusko od Evropy amputovat, Podiven kategoricky tvrdí, že „Rusko nikdy k Evropě nepatřilo.“ Vrcholem neuvěřitelného znevažování východních Slovanů je výrok, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti, zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy.“ Takové tvrzení budí úžas. Je možné, že Podiven nečetl nic z krásné ruské literatury? Podle čtenářských zkušeností právě ruská literatura má primát v odkrývání „lidské osobnosti“ na rozdíl od literatury francouzské, která vyniká v líčení života a anglické, jejíž doménou je zobrazení společnosti. Podiven patrně neví, že nakladatel Otto vydával desítky svazků Ruské knihovny jako oblíbenou a hluboce lidskou četbu našich otců a dědů. Jakým způsobem chce Podiven čtenářům vsugerovat, že „hodnoty lidské osobnosti zůstaly neobjeveny“ u Puškina a Lermontova, Gončarova a Turgeněva, Tolstého a Dostojevského, Gogola, Ostrovského, Čechova a Gorkého a u nekonečné řady dalších světově uznávaných představitelů ruské literatury, podle níž se dokonce leckde ve světě (nejen v Evropě) učí i psychologie a etika, výsostné obory studia lidské osobnosti? A vedle literatury bychom mohli připomenout i světové uznání a obdiv ruské hudbě, divadlu, baletu, filmu, umění výtvarnému. Tomu vyobcování Ruska z evropské kultury jistě Podiven sám nevěřil!
Ale co si máme myslet nejen o věrohodnosti podobných autorů, kteří šíří vůči Rusku nedůvěru a nenávist, protože se to hodí nějakým jejich úzce partajním zájmům?
Hodnoty lidské osobnosti stejně jako jednota lidského rodu, život v bezpečí a míru, všechny autentické hodnoty člověka volají po tom, aby se Západ i Východ Evropy setkaly ve vzájemném porozumění a spolupráci pro dobro všeho lidstva.
