Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rusko a Evropa II, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc

20. 5. 2020

 Rusko a Evropa II

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

V 10. stol. v Kyjevě  panoval Vladimír Veliký, kníže stolnokyjevský, „červené sluníčko“ ruských bylin. Vládl na „svaté Rusi“ od Kavkazu k Uralu a  snad až k Baltickému moři. Vladimír se rozhodl pro pokřesťanštění svého pohanského  lidu a zvolil, přijal a šířil křesťanství východního, byzantského ritu. Jeho prostřednictvím tak východní Slované navázali na  misii bratří ze Soluně, Konstantina a Metoděje, kteří přišli k nám,  na Velkou Moravu, r. 863. Přinesli slovanskou křesťanskou liturgii, slovanské písmo  a písemnictví. Pod nátlakem římsky orientovaných kněží, kteří přišli ze západu a  osobovali  si právo  po západním způsobu  šířit učení Kristovo,   byli však slovanští kněží r.886 z Velké Moravy vyhnáni. Většina jich  se uchýlila do Bulharska  nebo do Srbska, posléze našli útočiště též v Rusku. Rusové se stali  křesťany sice o 100 let později než Slované západní a jižní, ale cyrilometodějský charakter jejich křesťanství, písmo cyrilice a  jejich nejstarší, staroslověnská  literatura vychází ze stejného cyrilometodějského pramene. (Přijetí křesťanství na Rusi  popsal nejstarší ruský kronikář Nestor, my je známe i z Havlíčkovy úsměvné satiry „Křest svatého Vladimíra“). Kyjevská  země  se těšila dobré pověsti. Kníže Vladimír si vzal za manželku byzantskou princeznu, podobně jako německý král Otto II. Nepochybně vlivem  spojení s Byzancí  vznikla  v Německu tzv. otónská renesance. A podobně Kyjevská Rus jistě spojením s Byzancí prostřednictvím Vladimírova sňatku s byzantskou princeznou   získala. Byla kulturně na výši, stala se vyspělým kulturním centrem široko daleko. V Kyjevě a v Novgorodě byly stavěny krásné kamenné chrámy podle byzantských vzorů, zdobené mozaikami a freskami. Z Byzance přicházely i knihy, nejen bohoslužebné. Podnítilo to přirozeně domácí tvorbu, vznikly i nejstarší ruské písemné památky, Nestorův „Letopis“(přelom 11.a 12.stol.)  a „Slovo o pluku Igorově“ (1185-7). Stálé ohrožení ze strany tatarských nájezdníků ovšem trvalo. Známe je v básnické formě z ruských bylin, národních básní ruského lidu, epických zpěvů, jimiž „skazitělé“ opěvovali bohatýry, jako byli Ilja Muromec, Aljoša Popovič, Dobryňa Nikitič, Čurila Plenkovič a mnozí jiní bohatýři  z  kyjevského cyklu bylin. (Byl ještě cyklus novgorodský, moskevský a kozácký.)

 

Bohatýři statečně  bránili „matičku syrou zemi,“ „svatou Rus,“ jak po generace šířilo ústní podání, ale nakonec neubránili. Raně feudální stát Kyjevské Rusi podlehl r.1240  náporu mongolských Tatarů definitivně. „Zlatá horda“ si jej podrobila. Zavedla vysoké daně z hlavy,  pořádala devastující vojenské vpády do ruských sídlišť. Právě opakované tatarské vpády a ožebračující  nadvláda  způsobily, že se  Rusko ve vývoji opozdilo. Mezi  mnoha rozdrobenými slovanskými knížectvími a mongolskými chanáty časem posílilo Moskevské knížectví, založené r.1147.  Moskva se stala hlavním městem (1325) a podařilo se jí vytvořit nové státní centrum. Po pádu Byzance, která se stala r.1453 kořistí osmanských Turků, přesídlil do Moskvy i patriarcha, hlava východní křesťanské církve. Moskva se tak stala „Třetím Římem.“

 

Po několika  dílčích vítězstvích (např. na Kulikovském poli r.1380) se konečně Rusko vyprostilo z tatarské poroby (1481). Ale i po osvobození byly vnitřní poměry za posledních Rurikovců neutěšené: intriky, násilí a vraždy v boji o trůn, krutovláda, lidové bouře a zmatky.

 

Připomeneme si jen cara Ivana Hrozného (1533-1584), jak jej zobrazil I.E.Rěpin,  připomeneme si Musorgského operu „Boris Godunov“ ( literární text  A.S.Puškina). Hrůza, děs, zoufalství, vláda Lžidimitrijů, bezmezná bída a hlad zotročeného lidu. Počátkem 17.stol. nastupují na ruský trůn Romanovci (1613-1917).

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář