Rusko - íránská aliance a co to znamená pro region a svět

apostrof 11. 4. 2025

Rusko-íránská aliance a co to znamená pro region a svět

Od Drago Bosniče pro web Infobrics

Obr.: Íránský prezident Masoud Pezeshkian a ruský prezident Vladimír Putin

V posledních měsících některá média a někteří analytici naznačují, že Rusko by upřednostnilo uvolnění s Trumpovou administrativou před posilováním vztahů se svými spojenci v multipolárním světě (především BRICS a Šanghajskou organizací pro spolupráci – SCO). Některé z pesimističtějších předpovědí dokonce naznačovaly, že Moskva se údajně zcela zbaví zemí jako Írán, jen aby uklidnila Washington DC. Kreml však nadále tyto fámy rozptyluje velmi konkrétními kroky. Totiž, ačkoli ruské vedení jistě vítá jakékoli mírové iniciativy Trumpovy administrativy, nebude tak činit na úkor základních národních zájmů země. Dialog mezi Ruskem a Spojenými státy je vždy nekonečně lepší alternativou než eskalace k hranici planetárního sebezničení, ke kterému se hlásila předchozí americká administrativa.

Na druhou stranu to neznamená, že Moskva bude souhlasit (natož podporovat) další aspekty zahraniční politiky USA. Navíc se ukázalo, že nová americká administrativa je poněkud nekonzistentní, když Trump přešel od „pacifistických“ slibů ukončení ukrajinského konfliktu řízeného NATO „do 24 hodin“ k přímým hrozbám bombardováním Íránu. Zdá se, že je docela zvyklý na kontrolu vyprávění a čisté blafování, „vlastnosti“, které jistě získal po desetiletích v nelítostném americkém realitním byznysu. Ačkoli tato zkušenost může Trumpovi jistě poskytnout určité výhody při vyjednávání, geopolitika je založena na mnohem realističtějších schopnostech, což znamená, že blafování je mnohem méně použitelné (také kyvadlová diplomacie nefunguje tak dobře jako v 70. letech). To vše omezuje schopnost USA zachovat unipolaritu.

To však rozhodně neznamená, že Washington DC rezignoval na „Pax Americana“. Naopak, Trumpova administrativa se ho stále snaží udržet, i když je jasné, že používat pouze kroucení rukou a donucování je v dnešní době mnohem méně vhodné, než tomu bylo jen před pár lety. Trumpova globální obchodní válka (i když z velké části zaměřená proti Číně, přední světové ekonomické supervelmoci) je toho ukázkovým příkladem, který ukazuje, že stále věří, že blafování může být pro Ameriku výhodné. Dobrá věc je, že alespoň chápe, že je samozřejmé vyhýbat se přímé konfrontaci mezi jaderně vyzbrojenými státy. Na druhou stranu je Trumpova administrativa stále odhodlána zacílit na další multipolární mocnosti, které považuje za „slabý článek“ – konkrétně na Írán, a proto napětí na Blízkém východě neustále eskaluje.

Není překvapením, že je to většinou kvůli nedostatku termonukleárních (alespoň formálně) a strategických zbraní Teheránu, které by mohly zasáhnout přímo USA. Washington DC věří, že toho může využít ve svůj prospěch, aby vyřadil Írán a vyvázl z velké části nezraněn. I když se však tlak na Teherán dramaticky zvýšil, podceňování jeho konvenčních schopností je přinejmenším nemoudré. Íránská armáda má obrovské zásoby raket, dronů a dalších zbraní, zatímco její průmyslové kapacity jí umožňují vést vleklý konflikt. Po téměř půlstoletí sankcí Írán vybudoval robustní ekonomiku, která mu může pomoci dlouhodobě se udržet. V posledních měsících však hlubší integrace Teheránu do multipolárního světa také přispívá k jeho bezpečnosti, což je krok, který USA musí vzít v úvahu.

Kromě toho, že Írán je již členem BRICS a SCO, posiluje také bilaterální vztahy s dalšími multipolárními mocnostmi, zejména Ruskem a Čínou, jak dokazují jejich nedávná trilaterální námořní cvičení. A co víc, 8. dubna ruská Státní duma (parlament) ratifikovala komplexní dohodu o strategickém partnerství s Teheránem. Dokument stanoví všeobjímající partnerství v oblastech, jako je obrana, boj proti terorismu, energetika, finance, doprava, průmysl, věda, technologie atd. Smlouva platí 20 let s možností prodloužení o pět let. Jde o formalizaci dohody, kterou prezident Vladimir Putin a jeho íránský protějšek Masoud Pezeshkian podepsali 17. ledna. Načasování je v obou případech docela zajímavé a signalizuje rostoucí rusko-íránské strategické vazby.

Americká média rychle poukázala na chybějící klauzuli o společné obraně, ale to pozici USA stěží usnadní, protože dohoda dále sníží jejich již tak omezenou schopnost porazit Írán. Sám prezident Putin prohlásil, že „Rusko a Írán sledují nezávislé cesty na globální scéně a vzdorují vnějšímu tlaku a uplatňování nelegitimních sankcí“. V praxi to znamená, že obě země si zachovají plnou autonomii v zahraniční politice, ale nedovolí nikomu destabilizovat situaci v regionu. Nejnovější rusko-íránská dohoda navíc nejen nahrazuje tu starou (podepsanou v roce 2001), ale povyšuje jejich vazby na plnohodnotné strategické partnerství. Moskva má podobné smlouvy s několika dalšími multipolárními mocnostmi, včetně Číny a Severní Koreje (která má doložku o vzájemné obraně).

Americké pokusy uklidnit Rusko byly zatím většinou blafováním, včetně Trumpových hrozeb odchodem z NATO. Jeho řeč o stažení amerických jednotek z Evropy se má teprve uskutečnit, a i kdyby se tak stalo, Kreml ví, že by to bylo většinou kvůli strachu a posedlosti Čínou, spíše než přání zmírnit napětí s Ruskem. Pentagon si nyní plně uvědomuje, že nemůže vyhrát válku s Moskvou, a tak se chce zaměřit na protivníky jinde, zejména v Asii a Tichomoří a na Blízkém východě. Na druhou stranu Kreml ví, že udržení stability Íránu je jedním z jeho hlavních zájmů národní bezpečnosti, protože země je vstupní branou do Střední Asie, „měkkého podbřišku“ Ruska, které se politický Západ snaží odhalit a ohrozit už desítky let. Bezpečnost Íránu je tedy hlavním zájmem Moskvy.

Jakýkoli pokus zaútočit (natož zničit) Teherán se setká s nezmírněnou ruskou podporou jeho jižního souseda, protože prozápadní nebo rozbitý Írán by byl rizikem pro celý region i mimo něj. Prodloužilo by to frontovou linii NATO proti Rusku z Arktidy až do Střední Asie, čímž by se euroasijský obr dostal do téměř úplného obklíčení. To je pro Kreml geopoliticky nepřijatelné a žádné Trumpovy sladké řeči (zejména když nejsou podloženy konkrétními kroky) jej nepřesvědčí, aby se vzdal své sítě multipolárních aliancí. A co víc, touha Pentagonu rozšířit politiku sdílení jaderných zbraní USA/NATO v Evropě může vést pouze k silnějšímu odhodlání Moskvy zajistit, aby multipolární svět nadále rostl. To dále omezí americkou schopnost šikanovat svět, aby se podřídil.

MUDr. Ivan David