Rodiče už nemám, ale vzpomínám stále, jaká to musela být pro ně těžká doba, když museli začínat se dvěma dětmi od začátku
Rodiče už nemám, ale vzpomínám stále, jaká to musela být pro ně těžká doba, když museli začínat se dvěma dětmi od začátku
Moji rodiče žili v Dolní Lipové, okr. Jeseník, od roku 1930; otec zde byl zaměstnán na dráze. V roce 1938 jsem chodila do první třídy a v tomto roce jsme museli také domov opustit. Pamatuji si, že maminka velmi plakala a vzala s sebou jen kufr s oblečením. Otec, který ještě zůstal, měl za námi vše ostatní poslat. Nábytek a jiné věci naložil sice do otevřeného vagónu, ale ten nikdy nedojel. Otec chodil stále na nádraží zjišťovat, kde se vagón nachází, ale marně.
Maminka byla s otcem domluvena, že pojedeme do Olomouce, odkud otec pocházel. Ujala se nás paní Lepoříková, která vyklidila komůrku, kde měla brambory, a tam jsme prozatím bydleli. Opět začala starost o bydlení, a tak maminka chodila s námi dětmi – mám ještě o tři roky mladšího bratra – hledat byt. Bytů bylo dost, ale páni domácí chtěli rodiny bez dětí. Nevím už, jak dlouho to trvalo, ale nakonec se jeden domácí nad námi smiloval, a tak jsme pak bydleli na Bělidlech v Libušině ulici. Dlouho jsme spávali na slamnicích na zemi. Maminka chodila po úklidech, prala lidem prádlo. Tak pomalu vydělávala na nábytek a oblečení. Otec byl dlouho nezaměstnaný a chodil pomáhat mamince při úklidech. To byla ta nejhorší doba v mém životě. Žádné odškodnění jsme nikdy nedostali. Rodiče už nemám, ale vzpomínám stále, jaká to musela být pro ně těžká doba, když museli začínat se dvěma dětmi od začátku.
Zdena Pechalová, tehdy Dolní Lipová
