České národní listy

Ročník jedenadvacet, část IV

Karel Ptáčník

Když se Honzík sehnul pro poslední trám, uslyšel jak Karel naproti němu hlasitě vykřikl, pak se mu zatmělo v očích a rázem jako by ohluchl. Klesl na kolena, čepice se mu svezla do klína, pak se pomalu převrátil na záda a hlavou i oběma rukama udeřil o asfaltovou vozovku. Z temena jeho rozbité hlavy začala se po hladkém asfaltu rozlévat cípatá kalužina krve.

Sanitní auto přijelo v pěti minutách. A Honzík celou tu dobu ležel v bezvědomí. „Co je?“ povídal zesláble, a teprve pak zpozoroval, že má kabát i nohavice od krve. Do auta vlezl sám a ztěžka se posadil vedle lůžka na sedadlo. Karel za ním hodil čepici a přibouchl dvířka. „Schnell, schnell,“ křičel na řidiče. Když motor zabral, řidič se shovívavě ušklíbl. „Nicht so schlimm,“

Přede vraty saarbrückenské nemocnice řidič zastavil a šel za vrátným. Oba se mezi vraty o něčem dlouze bavili, dokonce se i smáli, pak se řidič vrátil na sedadlo, a než spustil motor, zamával přes okénko na Honzíka, že pro něho není v nemocnici místo.

Do nemocnice ve Vorbachu jelo auto přes půl hodiny. Honzík neustále krvácel, krev mu tekla za límec kabátu. V nemocnici je přijala stará řádová sestra. „Nemohl jsi mu dát obvaz?“ křičela sestra. Saniťák mluvil něco o zajatcích a sestra křičela, že člověk je člověk, a řekla saniťákovi „hlupáku a osle“, vyhnala ho ze dveří a slibovala, že podá hlášení řediteli.

Pozorovali na sobě divné změny. V prvních dnech jejich pobytu v Essenu a při prvních náletech nepociťovali strachu či úzkosti o život. Byl v nich ve všech do jisté míry i pocit zadostiučinění a škodolibosti nad škodami, způsobenými na majetku a životech těch, kteří nezapomněli na rohy svých krvelačných bohů a kteří se po každém šrámu ošívali a proklínali ne sebe či své proradné pohlaváry, nýbrž útočníky a celý svět, a zvedali k nebi své zaťaté pěstičky a mluvili o strašné odplatě a znovu o vraždění a o krvi. Avšak i ty často malé nálety, opakující se tvrdošíjně i několikrát za noc, to troubení příšerných sirén, plané šílenství dělostřelby, záře vzdálených ohňů zanechávaly v nich trvalý ozvuk.

Povolovaly jim nervy. Viděli dokonale zařízené podzemní kryty s neprodyšnými uzávěrami proti plynu, s vlastními elektrárnami, lazarety, s ložnicemi pro děti, kryty, do nichž se sestupovalo po čtyřiceti kamenných schodech. Po náletu z nich byly vynášeny stovky mrtvol lidí, kteří se utopili v podzemních prostorách v přívalech vody z rozervaného vodovodního potrubí.

„Češi,“ řekl štítivě, „jsou živel nespolehlivý a záludný. Nikdy v životě jsem je neznal, ale psal mi o nich bratr – generalleutnant Heinrich Kieser, když zabili Heydricha, jemuž byl můj bratr nejlepším přítelem. Jsou inteligentní a veskrz prolezlí komunismem a nepřátelští vůči všemu, co je německé a nacionálně socialistické. Máme možnost přinutit je ke kázni a k pořádku a my té možnosti využijeme, bude-li třeba. Prozatím je však nutno používat jiných, mírnějších prostředků, výchovných prostředků.

Ročník jedenadvacet, část V