Reakce k článku Josefa Pejřimovského - Hřích, lež, pravda, kajícnost, tradice a osudy národa a státu
Reakce k článku Josefa Pejřimovského - Hřích, lež, pravda, kajícnost, tradice a osudy národa a státu - Antwort auf den Artikel von Herrn J. Pejřimovský
Autor opomněl jeden hřích našeho národa a státu, o kterém hodně lidí nechce slyšet, natož uvažovat o jeho narovnání – vysídlení Němců z Československa. Nevím, jest-li to pan Pejřimovský nepovažuje za karmickou zátěž České republiky nebo se jen bojí reakce českých pseudovlastenců, ale považuji za potřebné se k této věci vyjádřit.
Vysídlení Němců na základě Benešových dekretů by se dalo v jistém kontextu pochopit a ospravedlnit, např. kdyby to byla k němu došlo v roce 1938, kdy bojůvky německých nacistů prováděly ozbrojené akce v pohraničí, případně jako důsledek vítězné války a odstranění prostředí, ze kterého ozbrojené akce nacistů vycházely. Ale i tak by bylo třeba zvažovat provinění a nejen národnost. Ale Československo se podřídilo rozhodnutí mocností o odstoupení pohraničí sice pod nátlakem, ale dobrovolně.
Československo nemělo národnostní problémy pouze s německou menšinou, ale se všemi národnostmi v Československu. Lze prakticky mluvit o naprostém selhání československé národnostní politiky. Autonomie se nedomáhali jen Němci, ale i Slováci,kterým byla před vznikem Československa (Pittsburské dohody) slíbena, ale slib nebyl dodržen, i Rusíni na Podkarpatské Rusi, nespokojení byli i Poláci a Maďaři. I když lze hodně příčin přičíst tehdy obecně silnému nacionalismu, selhání československé národnostní politiky nelze přehlédnout.
Prvé německé požadavky nezahrnovaly ani autonomii, ale prakticky pouze obnovení „moravského paktu“ z roku 1911 a jeho rozšíření na Československo. Ani další požadavek autonomie automaticky neznamenal ohrožení celistvosti státu. O návrzích bylo jednáno, bylo dokonce dosaženo dohody, ale patrně hlavně vinou prezidenta Beneše nebyly dohody uzavřeny. Logicky při dalších jednáních byly požadavky větší a stále méně přijatelné z hlediska celistvosti státu.
Je poněkud zvláštní, že plné znění Mnichovské dohody (včetně zdůvodnění) o odstoupení českého pohraničí Německu nebylo v Československu zveřejněno. V parlamentních volbách měla Sudetoněmecká stranu podporu nejvýše 2/3 německých voličů. Naopak při mobilizaci v roce 1938 k obnovení pořádku v tzv. Sudetech a obraně Československa proti Německu nastoupila 1/3 německých povolanců. Tato čísla už sama o sobě mluví proti plošnému odsunu německého obyvatelstva.
Benešovy dekrety ale rozhodly o vysídlení Němců ne základě přiznání se k německé národnosti, ale to nebyl v Československu trestný čin (?). Jako další, velice sporný důvod vysídlení byla služba ve Wehrmachtu. Ta ale byla důsledkem toho, že Československo vydalo svá pohraniční území (Sudety) Německu a důsledkem toho se bývalí českoslovenští občané na tomto území, a nejen německé národnosti stali občany Německé říše a jako takoví podléhali branné povinnosti v německé armádě. Tedy služba ve Wehrmachtu jako důvod k vysídlení odporuje logice provinění a trestu, chybí dobrovolnost takové služby. Zde dr. E. Beneš trestá německé vojáky z území tzv. Sudet za důsledky svého vlastního rozhodnutí. Ustanovení o službě ve Wehrmachtu znemožnilo i těm Němcům a jejich rodinám, kteří v roce 1938 nastoupili vojenskou službu k obraně Československa dosáhnout výjimky z odsunu a možnost zůstat v Československu. Bylo to spravedlivé?
Rozpaky také působí způsob, jakým byl záměr, později Benešovými dekrety realizovaný, oznámen. Je málo známou skutečností, že existoval nejen československý zahraniční odboj, do jehož čela se dostal dr. E. Beneš, ale také zahraniční protinacistický odboj sudetských Němců, který měl sídlo rovněž v Londýně. Mezi československým a sudetoněmeckým odbojem probíhala jednání o budoucím poválečném uspořádání Československa, resp. o postavení německé menšiny v něm. V době, kdy tato jednání nebyla ukončena dr. E. Beneš při své návštěvě USA a Kanady vyhlásil rozhodnutí o vysídlení Němců z Československa, čímž byla další jednání bezpředmětná. Lze to považovat za čestné jednání?
Při vysídlení Němců došlo k násilnostem na vysídlovaných, vesměs civilním obyvatelstvu, které byly často trestnými činy. Všechny tyto činy byly vak amnestovány a zůstaly nepotrestány. Lze argumentovat spravedlivým hněvem po německé okupaci, ale pachuť tolerance zla zůstává. Bylo by třeba se za tyto činy, někdy zločiny, resp. jejich prominutí oficiálně, z úrovně státu, omluvit.
Tyto věci podle názoru autora rovněž zatěžují osudy českého státu, ale jak tuto zátěž vyvážit? Snad omluvou a možností individuálního přezkoumání jednotlivých případů. Pokud totiž nahlédneme do konfiskačních protokolů, nalezneme konfiskace, které jsou v rozporu s Benešovými dekrety i ustanoveními mezinárodních smluv, zejména s Švýcarskem, Rakouskem, Itálií a USA o posuzování působnosti Benešových dekretů na občanů těchto států. Jejich dikce byla ve všech případech podobná a omezovala působnost Benešových dekretů na občany uvedených států bez ohledu na národnost na osoby, které se konkrétně provinily proti Československu nebo jeho občanům. Škoda, že takový přístup nebyl uplatněn i vůči československým občanům, kteří se v důsledku mnichovské dohody stali občany Německé říše.
Fr. Zikmund
Poznámka ČNL:
Tento článek nelze komentovat. Je jako z jiného světa. Obsahuje tolik nepravd, možná i lží, jejichž osvětlení by si vyžádalo mnohastránkovou odpověďˇ. Proto doporučujeme, jaké lepší řešení, prostudovat si naše články, které se touto tématikou zabývají. Lze je na našem webu, FB lehce najít a zabývat se jimi v rozsahu podle vlastního uvážení.
https://monarchiacatholica.blogspot.com/2021/10/reakce-k-clanku-josefa-pejrimovskeho.html