Putinův karibský scénář - Dohoda Rusko-USA podle modelu z roku 1962

Bude velká válka? Podaří se Američanům dohodnout se s Rusy? Co čeká Ukrajinu s takovou dohodou?

Joe Biden a smějící se Vladimir Putin

15. dubna 2021 - 03:20

Všem těmto otázkám nyní čelí politici, analytici a novináři na celém světě v souvislosti s eskalací konfliktu na východě Ukrajiny a prudkým nárůstem skupiny ruských vojsk poblíž ukrajinských hranic.

Historie se opakuje - a, bohužel, vůbec ne jako fraška. Přesně stejné otázky si kladli politici, analytici a novináři po celém světě před téměř 60 lety - na podzim roku 1962, v období, které nazýváme kubánskou raketovou krizí.

Turecký gambit

Jako každý konflikt, ani kubánská raketová krize nezačala najednou a měla svou prehistorii. Výchozím bodem byl rok 1961, kdy se Američané rozhodli rozmístit jaderné rakety v Turecku.

Z hlediska účinnosti jaderného úderu se „turecké“ rakety příliš nelišily od svých dřívějších protějšků v Itálii - rozdíl v letu byl jen několik minut.

Ale psychologický rozdíl byl významný: „italské“ rakety se zdají být v jiné části Evropy, zatímco „turecké“ jsou přímo za mořem. Přesně tak to vysvětlila sovětská armáda vůdci státu Nikitovi Chruščovovi v květnu 1962, když byl v Bulharsku na státní návštěvě. Srozumitelnost příkladu měla svůj účinek: Chruščov dal příkaz připravit symetrickou odpověď.

Jak Spojené státy udělaly z Castra komunistu

Mezi „italskou“ a „tureckou“ situací byl ještě jeden podstatný rozdíl: v roce 1959, kdy byly rakety rozmístěny v Apeninách, neměl Sovětský svaz příležitost k symetrické reakci právě až do roku 1962 .

Na rozdíl od pozdějších legend nebyla revoluce z roku 1959 na Kubě vůbec protiamerická a komunistická. „Barbudové“ (vousatí muži) Fidela Castra svrhli režim generála Fulgencia Batisty, který samozřejmě projevoval loajalitu vůči Washingtonu, ale měl skutečně přátelské vztahy pouze s americkou mafií, která ovládala hazardní a turistické podnikání na ostrově. A Castro poté, co provedl převrat, nejprve šel na návštěvu do Spojených států - aby vysvětlil, že změny nejsou namířeny proti Bílému domu, ale proti mafiánům.

Prezident Dwight D. Eisenhower se však s Fidelem nechtěl setkat - a to byl fatální chybný výpočet Bílého domu. Poté se situace začala obracet: Režim „barbudos“ začal znárodňovat majetek americké mafie - vše prezentoval jako znárodnění majetku amerických občanů a podnítil uvalení sankcí na ministerstvo zahraničí - Castro se na podzim 1960 setkal s Chruščovem  v New Yorku a souhlasil s pomocí.

Poslední kapkou bylo vylodění v dubnu 1961 na Kubě, organizované příznivci Batisty, kteří emigrovali do států s pomocí CIA a Pentagonu. Operace, která se ve světě stala známou jako přistání v zátoce sviní (Cochinos), selhala takticky i strategicky: Castrovi nezbývalo nic jiného, než se stát komunistou.

A nebezpečí nového amerického zásahu ho připravilo přijmout jakoukoli pomoc ze strany SSSR.

Co je povoleno Bohovi ...

Tak se v Kremlu zrodila myšlenka umístit sovětské jaderné rakety na Kubě. Myšlenka navíc vypadala docela logicky: pokud Washington dosáhl dohody s Ankarou, aniž by se zeptal Moskvy, tak proč nemůže Moskva dospět k dohodě s Havanou, aniž by se zeptala Washingtonu?

¨

Téměř o půl století později, v roce 2014, zřejmě Kreml zdůvodnil přibližně stejným způsobem: pokud Spojené státy porušily mezinárodní právo provedením puče v Kyjevě, pak má Rusko také právo připojit Krym. Rozdíl však byl: Washington měl jistě něco společného s vítězstvím Majdanu, ale ne veřejně, zatímco připojení Krymu bylo zakotveno v ruské ústavě.

V akci Moskvy a Washingtonu v roce 1962 byl rozdíl: Chruščov se rozhodl přivézt rakety na Kubu tajně. Právě toto, a ne samotná skutečnost rozmístění raket, se stane hlavním argumentem americké diplomacie při posuzování problému v OSN.

Ačkoli utajení operace Anadyr (jak se jí na sovětském ministerstvu obrany říkalo) rozhodně nebylo hlavním důvodem podráždění Bílého domu. Ve skutečnosti, stejně jako v roce 2014, byl hlavní argument jiný: Spojené státy se považovaly za jedinou supervelmoc, které bylo, stejně jako Bohovi, povoleno vše, a kmánovi nic.

A považovali to bezdůvodně: ačkoli Chruščov usilovně demonstroval raketovou sílu Sovětského svazu (včetně vypuštění satelitu a vyslání člověka do vesmíru), Washington věděl, že v té době byl jaderný potenciál Moskvy šestkrát menší. Američané proto jednoduše nepřipustili myšlenku, že SSSR rozhodne o symetrické reakci s ohledem na rakety umístěné v Turecku.

Vše bylo objeveno náhodou: v srpnu 1962 analytici CIA viděli na fotografiích kubánského pobřeží ... fotbalové hřiště. A položili vedení otázku: proč to Kubánci, kteří byli vychováni v amerických tradicích a hrají baseball, potřebují?

Tak se objevila verze nové sovětské vojenské základny, která byla potvrzena koncem srpna v důsledku několika letů průzkumného letounu U-2. Letecké snímky ukázaly, že na Kubě se staví stacionární protiletadlové komplexy. Ve Washingtonu si pamatovali, jak byl U-2 sestřelen nad územím SSSR, a proto prezident John F. Kennedy vydal rozkaz zastavit létání a v Kongresu oznámil, že na ostrově nejsou žádné útočné zbraně.

  Jak přistoupili k válce a couvli od ní

Pochybnosti však zůstaly. A proto v polovině října americké ministerstvo obrany obnovilo lety průzkumných letadel nad Kubou. A 16. října byly na prezidentův stůl položeny fotografie dokládající rozmístění sovětských jaderných raket SS-4 na Kubě.

Poté Pentagon požadoval okamžitý zásah na ostrov a Kongres jej také podpořil. Kennedy se však rozhodl omezit na uvalení sankcí a námořní blokádu Kuby.

Dne 22. října prezident v televizi informoval  Američany o sovětských raketách a uvalení blokády. Ve státech začala panikařit: populace začala nakupovat jídlo a stavět bunkry.

Zdálo se, že situace směřuje k válce. Sovětský svaz odmítl splnit požadavky vyplývající z blokády (ačkoli některé z lodí směřujících na ostrov byly obráceny).

Během týdne - od 23. do 28. října - probíhala mezi Moskvou a Washingtonem intenzivní jednání, v jejichž důsledku došlo ke kompromisu: SSSR odstraňuje rakety z Kuby, USA zaručují neprovedení zásahu na ostrově a odstranění raket z Turecka (poslední bod byl utajen a nebyl proveden okamžitě, ale až v roce 1963).

Nikdy předtím ani poté nebyly dvě jaderné supervelmoci tak blízko válečnému stavu. Ale pak našli sílu dospět ke kompromisu.

Chruščovovo dědictví Kremlu

Ačkoli v říjnu 1962 navenek všechno vypadalo jako porážka Sovětského svazu: koneckonců se rozhodli umístit tam rakety na Kubu a poté byly vráceny zpět. V té době nevěděli o rozhodnutí o Turecku, ale Castro nevěřil v americké záruky - a Chruščov ho velmi urazil.

Bereme-li však jako výchozí bod počátek rozmístění sovětských raket, pak situace vypadá jinak: Chruščov "zahřál" situaci a pak udělal ústupný krok, který Američanům umožnil učinit dva velmi důležité body najednou - bezpečnost Kuby a absence raket v Turecku.

Právě tento krok sovětského vůdce si v posledních týdnech často připomínáme, což naznačuje, že Vladimir Putin záměrně zhoršuje situaci na Donbasu a na ukrajinsko-ruských hranicích, aby pro sebe dosáhl požadovaného výsledku.

Existují důvody pro takové domněnky: Je známo, že ukrajinské orgány souhlasily s podepsáním Minských dohod v září 2014 a únoru 2015 v důsledku porážek během aktivního nepřátelství poblíž Ilovajsku a poblíž Debalceva - a skutečně odmítly tyto dohody plnit, tak se zastavilo aktivní nepřátelství, které nahradil stagnující konflikt.

Dnešní taktikou Kyjeva je spoléhat se na posílení sankcí proti Rusku, které jej dříve či později donutí dělat ústupky, aniž by formálně upustilo od minských dohod.

Tato taktika má však jednu slabou stránku: neustálé posilování sankcí vede k tomu, že Západ má stále méně nevojenských vlivných vlivů na situaci a je ještě méně připraven bojovat za Ukrajinu než v roce 2014. To chápou Washington, Kyjev a Moskva a toto porozumění je základem pro verzi záměrného zhoršení situace ze strany Putina.

Stejně jako v roce 1962 se to ale vše sehraje v jeden postulát: Pokud nejste připraveni bojovat, musíte se podvolit. A náhlá výzva amerického prezidenta k Putinovi 13. dubna dokonale zapadá do tohoto kontextu: Biden nabídl Putinovi osobní setkání na neutrálním území, aby projednal všechny otázky americko-ruských vztahů.

To znamená, že to vypadá na nabídku jako v roce 1962: Jestli nejste připraveni bojovat. tak musíte ustoupit I když samozřejmě existuje mnoho faktorů, které mohou pohřbít jakékoli dohody mezi oběma zeměmi již v zárodku.

Návrh Bidena však přesto zazněl, a to již znamená hodně!

Biden volal Putinovi a nabídnul mu osobní schůzku

Trumpovo dědictví Bílého domu

O možnosti takového vyjednávání se hodně mluvilo již v roce 2017, kdy Donald Trump začal rozvíjet svoji zahraniční politickou strategii. Poté hodně napsali o podmíněné výměně „Sýrie za Ukrajinu“, která se nakonec neuskutečnila.

Rozdíl mezi Bidenem a Trumpem však spočívá v tom, že proti němu se postavila celá washingtonská vertikální moc, zatímco současný prezident je jejím chráněncem. A pokud se Biden rozhodne provést jakoukoli výměnu, nikdo mu do toho nebude mluvit.

Zároveň je zřejmé, že v každém případě bude Ukrajina hlavním trumfem v dražbě ze strany Spojených států. A Vladimíra Zelenského je třeba připravit na to, že pokud Bidenovo setkání s Putinem proběhne a bude úspěšné, bude muset radikálně změnit svoji politiku.

(rp,prvnizpravy.cz,strana.ua,foto:arch.)