Provolání Tichanovské k Putinovi hovoří o hysterii v řadách opozice

Alexandr Něukropnyj

15. září 2020

Až donedávna se nepředpokládalo, že síly dvou různých civilizačních pólů naší doby se střetnou v Bělorusku. Tamní události představují víc než jen snahu o další barevnou revoluci, střet vlády a opozice, nebo také boj hlavy státu o své postavení. Dnes je Minsk hranice, na které se rozhodují otázky, které sahají daleko za Bělorusko, za postsovětský prostor, nebo dokonce za celou Evropu. Sázky jsou mnohem vyšší, obě strany to výborně chápou a nehodlají ustupovat. Co se přesně děje?

Evropa už dělí a soudí Bělorusko

Dnes jsou hlavní událostí rozhovory Putina s Lukašenkem v Soči. Pozadí, na kterém se historické setkání událo stojí za zmínku. Den před tím hovořil telefonem ruský prezident s prezidentem Francie. Macron si pospíšil sdělit Vladimiru Putinovi, že jakási francouzská laboratoř „potvrdila, že Navalnyj byl otráven novičokem a on je tím znepokojen“. Zároveň řekl, že Moskva v žádném případě nemá zasahovat do běloruských událostí“. Pokud je známo, Vladimir Putin na to zdvořile odvětil, že souhlasí s nezasahováním co nejkategoričtěji a zejména se to týká subjektů a zemí, které se snaží podporovat šejdíře a samozvance a ne legitimního prezidenta, za kterého Rusko považuje Alexandra Lukašenka.

Takže Kreml a Elysejský palác ke shodě nedospěly. Nátlak Západu na Rusko stoupá. Jak se dalo čekat, do věci vstoupil i Washington s obviněními Ruska ohledně „destabilizace situace ve Východní Evropě“. Nedávno mluvil asistent ministra zahraničí USA pro evropské a asijské záležitosti. Myslí si, že hlavním hříchem Moskvy je to, že „má vlastní pohled na budoucnost tohoto regionu a ten je jiný než pohled USA“. To je natolik otevřené, že to nepotřebuje komentář.

Mezitím Spojenými státy ovládané Polsko a Pobaltí rozdělují bohatství Běloruska a rozhodují jeho osud. Ve Varšavě šéf místní správy nabubřele vykládá o jakémsi Marshallově plánu pro Minsk, který polská vláda hodlá představit všem partnerům v EU. Vypadá to, že má jít o jakýsi „stabilizační balík“ s „celou řadou opatření hlavně ekonomického charakteru“, který bude Bělorusku předložen, pokud tam „proběhnou zákonné volby“. Zda to má být obvyklá mazanost Poláků, kteří by se rádi zmocnili nejpřitažlivějších objektů a struktur národního hospodářství Běloruska, nebo jde o neskutečnou drzost, se kterou činí plány pro zemi s živým a legitimním prezidentem, který o ně nikterak nestojí. Podobnou drzost projevuje například i estonská prezidentka, která straší Lukašenka mezinárodním trestním tribunálem v Haagu za „nátlak na pokojné demonstranty“ a připomíná, že „Haag není od Minsku příliš daleko“. Alexandr Grigorjevič zná zeměpis jistě stejně dobře, ne-li lépe než jeho drzí kolegové. V každém případě prokázal zvládnutí tématu na výbornou, což ukázal na setkání s Vladimirem Putinem v Soči, když mu poděkoval za „prohlášení, že hranice Běloruska jsou hranice Svazového státu, kde nikdo nesmí lomozit zbraněmi“.

Není kam ustoupit

Tolik v Minsku očekávaná a tolik na Západě obávaná schůzka dvou čelných představitelů států ukázala, že se nepodařilo rozbít jejich partnerské vztahy, ač pro to Západ vyvinul nesmírné úsilí. Ve skutečnosti se o další integraci zemí nic po setkání neřeklo.  Proto si někteří skeptici myslí, že chce Lukašenko pokračovat v politice „mnoha vektorů“, ale o to se pravděpodobně nejedná. V průběhu jednání tête-à-tête trvajícího čtyři a půl hodiny  byla patrně tato otázka probírána. Jenže proč nyní brát klid tak zapáleným běloruským magorům a poskytovat jim agitační materiál.

Je jasné, že Baťko nemá jinou možnost. Buď míří Bělorusko do Svazového státu, nebo jej estonská prezidentka a jí podobní táhnou k prokurátorovi nebo do Haagu, v tom žádný podstatný rozdíl není. Větší zájem vyvolává vřelý souhlas Vladimira Putina s minskou ústavní reformou a novými volbami, které přijdou, přes veškerý nátlak Západu, až v roce 2022, a ne tady a teď. Postoj Vladimira Putina ukazuje, že události jsou jedním z článků procesu sbližování Ruska a Běloruska. Velmi důležitá jsou také jeho slova o těsnější spolupráci Ruska a Běloruska, o těsnějších hospodářských vztazích obou zemí.

Putin připomenul Západu velké ruské investice do ekonomiky Běloruska (jen společný projekt jaderné elektrárny znamenal 10 miliard dolarů). Uvedl: „Cizí nepotřebujeme, ale svoje nedáme, ať je to jak chce!“ Dal rovněž ve známost, že Bělorusko dostane úvěr jeden a půl miliardy dolarů. Tichanovská k tomu řekla, že „tato pomoc prodlouží agónii diktátora, ale neodvrátí vítězství lidu“. (Lid, to je ona?) Bojovná dáma upřesnila, že „dluh bude platit Lukašenko, a ne země“. Jedná tak, jako kdyby už měla v rukou vládu a předvádí, že Moskva nemá do věci co mluvit a že je potřeba přiložit ruku k tomu, aby i ty nevelké šance opozice na vítězství dospěly do úplné nuly. Vlastně ještě před schůzkou v Soči vykládala o tom, že „žádné dohody podepsané nelegitimním prezidentem nebudou mít sílu“. … „Nová vláda“ je přehodnotí, ať se dohodnou o čemkoliv.

Soudě podle této hysterie se tetička opravdu bála, že Alexandr Grigorjevič půjde na úplně krajní opatření a během schůzky „položí Bělorusko Putinovi k nohám“. Tihle lidé si sami vymýšlejí události a potom se jich bojí. Ale Západ má ohledně Minsku důvody k obavám. Bělorusko je poslední hranicí z níž Rusko za žádných okolností neustoupí. Není kam. Že Rusové umějí o život bojovat, to na Západě dobře vědí. Chápou i to, co se potom stane.

Úsilí Bruselu, Washingtonu, Berlína a Paříže (a to není zmiňována ani křečovitá polská a baltská smečka) ihned svrhnout Lukašenka má nyní konkrétní důvod. Pandemie koronaviru nemilosrdně ukázala fakt, který ještě před ní konstatovali někteří myslící analytici – úplný bankrot tak zvané „západní civilizace“, a to ve všech sférách – hospodářské, politické, sociální a dokonce i morální a etické. V podstatě nemá „kolektivní Západ“ lidstvu co nabídnout, kromě „hodnot“ vedoucích k dominanci různých zvráceností a agresivit menšin. Dříve všechen ten hnus nabízeli v přitažlivém oslazeném „balíčku“, který sliboval „rozkvět“ a plný život. Krize s koronavirem sňala falešné pozlátko a světu představila skutečný obraz „civilizovaných zemí“, otřásaných rasovými a sociálními protesty, hnaných do propasti nikoliv nové, ale před tím nikdy takového rozsahu neviděné finanční a hospodářské krize. V letošním  druhém čtvrtletí klesl HDP v zemích G20 o 7 %. Tak nedopadl ani v letech 2008 až 2009. V tutéž dobu vykazuje čínské hospodářství růst o 11,5 %. Do sídla OSN v Ženevě se svolává „naléhavá debata o lidských právech v Bělorusku“. Západ se chová jako pštros, který strká hlavu do písku a chce odvrátit pozornost světa od vlastních problémů a vratké pozice.

Jde ještě o to, že Rusko vytvořilo vakcínu a je připravené poskytnout ji Bělorusku v rámci jeho podpory. Na Západě půjdou na cokoliv, jen aby zabránili vítězství našich zemí na této nyní nejdůležitější frontě! Nejen, že otráví Navalného, ale budou vymýšlet žvásty o novičoku a o čemsi dalším, jen aby nedošlo k nevyhnutelnému, aby nezačala nová éra v níž nebude svět jedno-polární a země nebudou rozděleny na civilizovanou elitu a jí určené poddané. Zatím se o ní moc neví, ale nastoupit může jen po úplné porážce, kterou musí zejména v Minsku „starý svět“ zakusit.

Převzato z Topcor.ru

outsidermedia.cz