České národní listy

K vzniku první světové války

„Tak vznikl balkánský blok, který již v říjnu 1912 začal válku proti Turecku, 9. října zahájila válku Černá Hora, 17.října Bulharsko a Srbsko a 18. října Řecko. Turecká armáda utrpěla rychlou a zdrcující porážku. … Už 3. listopadu požádala turecká vláda velmoci, aby zprostředkovaly mírová jednání. … Vítězství balkánských spojenců vedlo k dalšímu zhoršení situace na Balkáně. Rakousko – Uhersko provedlo částečnou mobilizaci a začalo soustřeďovat na srbských hranicích vojska, poněvadž nechtělo připustit Srbsko k jaderskému pobřeží. Současně byla rakouská vojska soustřeďována i v Haliči proti Rusku pro případ, že by se postavilo na stranu Srbska. 10. prosince 1912 byl do čela rakouského generálního štábu povolán zpět generál Conrad von Hötzendorf, vedoucí činitel rakouské vojenské kliky, a ministrem války byl jmenován Krobatin. Oba začali připravovat vpád do Srbska. …

Proto také Rakousko – Uhersko využilo soupeření balkánských monarchií a soustředilo své diplomatické úsilí na odtržení Bulharska od Srbska. … Tyto rozpory vyvrcholily koncem června 1913, kdy bulharská vojska zahájila válečné akce proti Srbsku a Řecku, na jejichž stranu se počátkem července přidalo i Rumunsko a krátce nato zahájilo proti Bulharsku válku i Turecko.

V této druhé balkánské válce se záhy ukázalo, že Bulharsko bude poraženo. Tehdy chtělo Rakousko – Uhersko vystoupit na jeho podporu přepadením Srbska, na zásah Německa to nakonec neučinilo. …

Boj o získání rozhodujícího vlivu na Balkáně pokračoval při stanovení hranic albánského státu. Rakouská vláda chtěla využít toho, že Srbsko v říjnu 1913 zabralo část albánského území, k zahájení ´preventivní´ války proti Srbsku. Tentokrát se na její stranu přidalo i Německo… bylo rovněž rozhodnuto zahájit válku. Srbsko však po poradě s ruskou vládou splnilo ultimativní rakousko – uherský požadavek o okamžitém vyklizení albánského území. Tak se ještě jednou podařilo zabránit vypuknutí velké války. …

A tak ne náhodou právě v létě 1912 formulovali představitelé německého imperialismu dva základní cíle své velmocenské politiky, které se pak objevily i v zářijovém programu (z r. 1914) kancléře Bethmanna-Hollwega: opanovat střední Evropu a střední Afriku. Pro dosažení těchto cílů považovaly tehdy vůdčí osobnosti v Německu válku s Francii a Ruskem za nevyhnutelnou, jak to dosvědčují záznamy rakouského ministra zahraničí hraběte Berchtolda o jeho rozhovorech v Berlíně koncem května 1912.

Od té doby se v Německu otevřeně mluvilo o ´velkém účtování´, císař Vilém II. mluvil o nadcházejícím ´existenčním boji Germánů v Evropě (Německo a Rakousko) proti Slovanům (Rusko) podporovaným Romány (Galy)´. …

Jen pro ilustraci stačí připomenout knihu generála Bernhardiho ´Německo a příští válka´, která se objevila v r. 1912. … V ní se propagoval nástup Německa ke světové moci především vyřazením Francie, která ´musí být úplně poražena, aby nám již nikdy nemohla vstoupit do cesty´, dále založením středoevropského spolku států pod vedením Německa a konečně získáním nových kolonií a ´rozhodujícím politickým vlivem v odběratelských státech´. …

Také spojenec Německa - Rakousko-Uhersko – zvětšoval své branné síly. …

Čím labilnější se stávaly … pozice Německa, tím častěji se ozývaly hlasy volající po ´výpadu z obklíčení´. Těmto hlasům pak dodávaly argumenty militaristické kruhy, které dokazovaly, že současná vojenská převaha Německa nepotrvá věčně a že je třeba ´jít do toho co nejdříve´. …

A tak se čekalo jen na nejbližší vhodnou příležitost k zahájení války. „ (Z knihy První světová válka, autorský kolektiv J. Beránek, J. Křížek, K. Pichlík, Z. Šolle v. Vávra, Naše vojsko, Praha 1968, str. 29-38)