Se Srbskem proti germanizaci

Na území Slovinska a Chorvatska působil vliv austroslavismu, zcela odlišná byla situace v Srbsku. To byl samostatný stát, zde by se myšlenka na zachování rakouské monarchie nemohla uplatnit. Srbsko vždy cítilo ohrožení ze strany dvou států s německou hegemonii. Další nebezpečí pro Srbsko vytvářelo Turecko, jeho tlak vzrostl, když se stalo spojencem centrálních mocností, tedy Rakousko – Uherska a Německa. Samotné Turecko bylo stále ve větší míře ovládáno německým vlivem v oblasti diplomatické, vojenské a hospodářské. Proto si Srbové vždy cenili každou solidaritu a pomoc z české strany. Posilou jim bylo i ruské pravoslaví, to nelze popřít. Citová a jazyková příbuznost s českým národem umožnila přijetí a pochopení naší kultury, vědy i techniky v srbské společnosti. Nikdo se nemusel bát, že s Čechy přijde agrese, útisk, územní anexe. V Srbsku se mohli Češi otevřeně vyslovovat proti germanizmu, nespravedlivému uspořádání monarchie. Mnozí účastníci revolučního roku 1848 si zajistili v Srbsku realizaci svých cílů, často také živobytí.

Rozvoj národně osvobozovacího boje u všech podrobených Slovanů spolu s působením osvícenské filozofie probudil zájem u Srbů o slovanskou spolupráci, pospolitost a podporu. Všeslovanské cítění se stalo morální podporou a sílou, i materiální podporou. Také ve vědě se tato motivace uplatnila. U nás to byl Josef Dobrovský a jeho jihoslovanský žák slavistiky Kopitar. Dobrovský radil též zakladatelům Srbských novin v roce 1813, redaktorům Frušičovi a Davidovičovi v jazykových a osvětových otázkách. V jejich novinách nalezneme protiněmecky laděné články a kritické postřehy na rakouskou monarchii. To, co by neprošlo cenzurou v Praze, prošlo lehce v srbském tisku, zejména po roce 1848.

Vědecké základy české mluvnice Josefa Dobrovského se staly podkladem i pro spisovnou srbštinu. V propagaci slovanské vzájemnosti vynikl Josef Jungman, Václav Hanka, F.L. Čelakovský a Josef Jireček. Na straně jihoslovanské Stanko Vráz, Jernej Kopitar, Franc Miklošič a Vatroslav Jagič. Mohu prozradit, že to nebyl jenom styk filologický. Zapojili se i Slováci.

Pavel Josef Šafařík přichází v roce 1819 do Nového Sadu, aby se tu ujal řízení srbského gymnázia. Výklad dějepisu tu měl kritické výhrady k rakouské politice a německému jednostrannému výkladu dějin. O několik let později se ukáže, jaká to byla zbraň v zápase o udržení srbské státnosti. Šafařík podporuje Matici Srbskou a Srbski letopis, který se po roce 1852 dostává pod jeho vliv. Napsal též Dějiny srbské literatury a nechal se slyšet, že zvyšování srbské kultury je vhodnou zbraní proti pronikání německého vlivu. Ten často začíná v jazykové nadvládě, záhy přechází v politický vliv a končí mocenským zakotvením v daném státě. Ideologicky je vyjádřen pangermanismem, ten hrozil nejen Srbsku, ale i Černé Hoře a záhy i Bulharsku a Rumunsku. Konstantin Jireček (1854 – 1918) psal s kritickým nadhledem protigermánsky zaměřené Dějiny Srbů (1911). Odkazem na slavnou minulost rostlo srbské sebevědomí a stávalo se odolné vlivům z  Vídně i z Berlína. Dějiny byly zpracovány v důsledném použití kritiky pramenů, nešlo jen o legendy a nepodložená tvrzení a srbští historikové Stanoje Stanojevič, Jovan Radonič a Aleksa Ivič se sami prohlašovali za jeho žáky a následovníky.

Josef Holeček (1853-1929) věnoval Srbům své dílo umělecké a novinářské. V roce 1875 se prosadil jako válečný dopisovatel a stal se dobrovolným spolupracovníkem Srbska proti vlivu Rakouska. Podnítil existenci kulturně – ekonomického spolku Privrednik, sdružoval Chorvaty a několik Srbů. Pečoval o odborné vzdělání obchodníků a řemeslníků, orientoval se na znalost cizích jazyků, technologické otázky a na hospodářský styk s českými zeměmi.

Jaroslav Čermák (1830 – 1878) měl obdiv k Srbsku a Černé Hoře, kde maloval. Pomohl svým dílem k emancipaci malého státu nejen v Čechách, ale i v cizině. Svými obrazy dostal černohorskou problematiku i do pařížských salónů.

Francie již v minulosti se snažila habsburské ambice krotit tím, že proti Vídni popichovala Turecko, většinou dodávkou zbraní, zpravodajskými informacemi i finančně. Války rakousko - turecké vyčerpávaly české země, které neúměrně a v cizím zájmu se musely pod habsburským velením angažovat na balkánských bojištích. Koncem 18. století zájem Francie o Balkán vzrostl a udržel se na vysokém stupni po celé 19. století a výrazně se projevil i v první světové válce. Francouzská vláda prognosticky předvídala, že Srbsko se stane balkánským Piemontem a podnítí sjednocení balkánských Slovanů v jeden státní celek a ten bude vážnou překážkou pro německý a rakouský vliv v této části světa, tak jako Piemont vyvolal sjednocení Itálie. Francouzský generální štáb počítal, že právě Srbsko by mohlo poutat část rakouských sil v případné válce, tím spíše, že Paříž usilovala o spojenecký svazek s Ruskem proti Německu a Rusko bylo přirozeným spojencem pravoslavného Srbska. Strategické úvahy do sebe zapadaly dosti přesvědčivě a relativně přesně. Plánované záměry bylo nutno realizovat za pomoci živých osob.