České národní listy

S Černohorci proti germanizaci

Na území dnešní Černé Hory žilo slovanské obyvatelstvo již v 6. století a v 10. století si tu vytvořilo knížectví Zeta, ale koncem 15. stol. bylo dobyto Turky. Část Černohorců unikla do hor a vytvořila si tam drobné svobodu poskytující regiony. Z této skutečnosti vyrostl i název Černá Hora. Po celá staletí si udržovala samostatnost. Čelila neustálým tureckým výpravám. Na mapách byla Černá Hora vedena pod formální závislostí na Turecku. V roce 1688 proklamovala nezávislost na tureckém státě. Významné a státotvorné postavení tu měla pravoslavná církev. Pravoslavní metropolité se označovali za vladyky. Ve svých rukou sjednocovali moc duchovní i světskou. V roce 1852 se Černá Hora prohlásila za světské knížectví, v roce 1910 za království s hrdým a nebojácným lidem. Berlínský kongres v roce 1878 sice uznal plnou svrchovanost Černé Hory, ale vládnoucí třída v Německu a v Rakousko – Uhersku se začala starat o strategické pozice na Balkáně a všemi prostředky, i za pomoci tajné služby, ovlivňovala politický osud tohoto malého státu (13.800 km2 a půl milionu obyvatel). Cestu k politickému vlivu razila německá kultura, jazyk a technika. Využívala zastaralých poměrů a cestou civilizačního rozvoje vlastně upevňovala mocenský vliv Berlína a Vídně. Dokonce ve srozumění s Tureckem. Od roku 1697 vládnoucí dynastie Petrovič – Hjegošů záhy pochopila plynoucí nebezpečí a čelila germanizační vlně v kultuře, v politice i v hospodářském životě. Oporou jim bylo Srbsko a také Češi, kteří obdivovali černohorskou statečnost ve válce s Tureckem v letech 1877 – 1878 po boku Srbska a Ruska.

Do osudu Černé Hory pozitivně zasáhlo několik Čechů, nejvíce Jan Vaclík (nar. 1830). Již ve studentských letech se naučil srbsky a horoval pro všeslovanskou solidaritu, k austroslavismu měl kritický postoj a nevěřil ve spásnou úlohu Habsburků pro rozvoj a rozkvět slovanských národů. Policie zaznamenala jeho výrok, že germanizace zahltí malé slovanské národy. V roce 1848 podnikl studijní cestu k jižním Slovanům, pln romantického nadšení pro černohorské junáky, bojující s Turky a s Albánci v tureckých a tedy i islámských službách. Jako jeden z několika málo Čechů studoval ve Vídni a připravoval se na dráhu diplomatického úředníka. Zahraniční službě se jako Čech nešlechtického původu nemohl věnovat, čekala ho snad úspěšná kariéra státního úředníka, ale jeho vzestup mu znesnadnila kritika austroslavismu. Po ukončení studia navštívil Turecko, Srbsko a Černou Horu. Ze své cesty posílal do Pražských novin a Živy poutavé reportáže, nechtěně snad naplněné i zpravodajskými postřehy. Dnes bychom řekli, že šlo o politologické rozbory. Byly chytré a pokrokové a se sympatiemi k Jihoslovanům. Zachytil například smrt vladyky Njegoše a politické záměry černohorského panovníka Danila. Setkal se s ním osobně v roce 1856. Kníže mu umožnil studovat diplomatické dokumenty Černé Hory a vyslechl i jeho komentáře. Dobře vystihovaly postavení malého, ale strategicky významného státu. Od knížete dostal jako studijní podporu 150 zlatých a směl napsat ve francouzském jazyku knihu, objasňující pozice Černé Hory na Balkáně. Argumentoval ve prospěch Černé Hory a snad pod vlivem F.A. Zacha naznačil i možnou orientaci na Francii, což v Paříži vyvolalo pozornost. Kníže Danilo byl vysoce spokojen. Ocenil Vaclíkův názor na nebezpečí z Německa, usilující zakotvit svým vlivem v Turecku. V roce 1857 se Černá Hora do stala do válečného konfliktu s Tureckem, nebyl to jev nový, spíše permanentní stav ohrožení této malé, ale statečné zemičky. Černohorci si vedli vítězně a mír, zprostředkovaný Francií, stabilizoval hranice Černé Hory a území státu se rozšířilo o Grohovo a okolí. Potvrzení hranice pro Černou Horu současně znamenalo uznání státu na mezinárodní úrovni. A ve zpravodajských kruzích Francie, Rakouska, Srbska a Německa se vědělo, že argumenty diplomatického charakteru soustředil ve prospěch Černé Hory Jan Vaclík. Od černohorského panovníka dostal odměnu 500 zlatých. Vaclíkův spis studovali i se zájmem též političtí představitelé Francie.

V roce 1858 přijel až do Čech za Vaclíkem černohorský kapitán Petr Pejovič s nabídkou, aby přijel opět do Černé Hory, že mu bude nabídnuto významné úřední místo. Policie černohorského kapitána sledovala a Vaclíka dala pod zpravodajský dohled. S jakým výsledkem to je dodnes utajeno v šeru tajných archivních fondů. V roce 1860 Vaclík znovu odjíždí do Černé Hory a nastupuje do úřadu osobního tajemníka u černohorského panovníka, knížete Danila. Ve skutečnosti Vaclík řídil černohorskou diplomacii. Orientoval ji protiněmecky a tak, jako F. A. Zach v Srbsku ve prospěch francouzské orientace. Prosazoval příklon k pravoslavnému Rusku a předjímal tím spojenectví Francie a Ruska, potvrzené a realizované v první světové válce. Berlín se zlobil, že nějaký bezvýznamný Čech v Cetini maří jejich záměry. Jak vidět německá špionáž Vaclíka sledovala.

Růst autority malého, ale slovanského státu, Černé Hory, nesmírně vadil vídeňské vládě, ta nechtěla připustit myšlenku na státní svrchovanost ani větším a početnějším slovanským národům a vadila jí i černohorská protiturecká orientace. Rakousko za pomoci svých agentů vyvolalo proti Danilovi nepokoje a kníže byl 12.8. 1860 zavražděn. Jan Vaclík pohotově vypracoval nekrolog a tisku podal zasvěcenou informaci. Naznačil i cestu vrahů do Kotoru, stala se z toho světová senzace.

Nový kníže Nikola (1860 – 1918) požádal Vaclíka, aby v černohorských službách setrval jako státní tajemník. Naděje rakouské vlády, že za pomoci tajných agentů vyvolá kmenové zášti a nepokoje, se nesplnily. Kníže Nikola tvrdě zakročil. Spory s Tureckem vzrostly, když se zjistilo, že Černá Hora na oplátku podpořila protiturecký odboj v Hercegovině. Průběh následné války nebyl pro Černou Horu příznivý a od úplné likvidace Černou Horu zachránila intervence Ruska a Francie. Vaclíkova diplomatická předvídavost se vyplatila.

Česká veřejnost byla zásluhou zpráv J. Vaclíka dobře informována, tak, že jeho články studovaly i cizí rozvědky. Nejrozsáhlejší zprávy přinášely Národní listy. Černá Hora se stala populární.

Jan Vaclík v černohorských službách vyjednával osobně s velitelem turecké armády Ismailem pašou, dojednal příměří, o němž podal vysoce uznávanou informaci na zasedání konzulů cizích států v Dobrovníku. Vaclík také zažil obléhání pevnosti v Nikšici, kde uvázl spolu s dalšími čtyřmi konzuly. Tato událost učinila Jana Vaclíka známým po celé Evropě, v Čechách se o popularitu dělil s F. A. Zachem, srbským generálem. Jan Vaclík pracoval také na zlepšení černohorské státní organizace a vypracoval statut a organizační řád pro jednání vládního kabinetu. Rakouský císař se choval značně nejistě, když mu vedle černohorského vojvody Mirka byl představen Jan Vaclík, jeho poddaný, jako diplomatický doprovod černohorské mise. Stalo se tak v roce 1862. S černohorským poselstvem navštívil Vaclík také Cařihrad, přijal ho velký vezír Kamil Paša, též ministr zahraničních věcí Mehmed Alim a k audienci ho pozval i samotný sultán Abdul Azim, což vyvolalo další evropskou senzaci. Jan Vaclík byl také prvním černohorským konzulem na turecké půdě. Vrátil se do funkce státního tajemníka a podílel se na vzniku Jugoslávie. Doporučil, aby bezdětný srbský Michal adoptoval černohorského Nikolu a tím vytvořil dynastické podmínky pro společný srbsko – černohorský stát. To nesmírně vadilo a překáželo vládě ve Vídni, ale u Čechů to vyvolalo protirakouské nadšení.