Promarněná šance
Letošní volby do EP by prý mohly mít pro další fungování EU dosti zásadní význam. Někteří politologové a novináři prohlašují, že kritické nálady vůči EU v jednotlivých členských zemích dosáhly již takového bodu, kdy lze očekávat výraznou změnu ve složení EP. Objevili tímto svým zjištěním nepochybně již dávno objevenou Ameriku. Vždyť už mnoho let můžeme všude kolem sebe slyšet, že čím dál víc lidí má EU a všech těch jí prosazovaných pitomostí přicházejících k nám z Bruselu plné zuby. Ať už třeba v podobě protiruských sankcí, sebevražedné migrační politiky, pasivní podřízenosti mimořádně hloupé a konfrontační zahraniční politiky USA, dvojího standardu zdaleka nejen v kvalitě potravin, propastně rozdílných platů za stejnou práci při obdobné pracovní produktivitě, snahou omezovat novými předpisy základní lidské svobody, kriminalizovat své hlasité odpůrce atd., atd.
Ovšem ten, kdo je skutečně znalý reálných poměrů v Bruselu dobře ví, že EP je ve své podstatě jen šidítkem pro důvěřivé občany, kteří stále ještě věří, že fungování EU mohou nějak podstatněji změnit právě volbami. Velký počet podaných kandidátních listin na druhou stranu nemusí nic zásadního vypovídat o vážném zájmu českých občanů aktivně měnit poměry. Vždyť pro řadu kandidujících subjektů jsou právě volby do EP, kde je pouze jedna celostátní kandidátka stejná pro všechny kraje, příhodnou možností, kterak se zviditelnit, dát o sobě vědět. V podstatě jde o reklamu, jak vidno, pro mnohé za vcelku přijatelných podmínek. Některá nová hnutí si tak mohou vytvořit výchozí základnu pro kandidaturu v dalších volbách třeba do Sněmovny či krajských zastupitelstev. Někteří svou kandidaturou pak svým věrným pozůstalým dávají pouze na vědomí – ještě stále jsem tady. Ještě stále mě baví po x-té kandidovat, i když již jen ze setrvačnosti. Do této kategorie lze zařadit třeba Miroslava Sládka a Petra Cibulku. Každý si zde může dosadit celou řadu dalších rázovitých postaviček, včetně těch, které dříve zastávaly významné funkce. Samozřejmě i zde existují výjimky a některé výrazné kandidáty zkoušející se prosadit za neznámá či nově vzniklá hnutí a strany či spíše straničky, jistě nelze podezírat, že kandidují jen tak z dlouhé chvíle. Navíc ze všech podaných kandidátek má jen zlomek z nich šanci uspět a vyslat tak do EP aspoň jednoho svého zástupce. Toto ale také mnohé vypovídá o stavu médií hlavního proudu v naší zemi. Vždyť řada vzdělaných a kvalifikovaných kritiků současné EU nemá téměř vůbec žádnou šanci proniknout do veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Důvod je velmi prostý. Tito vzdělaní a navíc i značně kultivovaní kritici, jejichž důležitou devízou je i nesporný řečnický talent, by totiž velmi záhy řadou podložených a i pro prosté občany o politiku a mezinárodní vztahy se nezajímající, srozumitelných argumentů, rozbořili hrady z písku stavěné politiky a jim nakloněnými novináři, tak často se ohánějící nutností bránit ze všech sil výdobytky tzv. liberální demokracie. Pro tyto osoby jsou volby skutečně jednou z mála možností, jak aspoň v omezeném rozsahu oslovit občany a ukázat, že král je dávno nahý a celý systém se otřásá v základech. Kupříkladu pánové František Matějka, Jaroslav Bašta, Petr Hannig, Jiří Černohorský, Stanislav Huml a další jsou nejen zkušení a vzdělaní lidé, ale o fungování EU tohoto ví dost a dost, vytrvale prokazují na neudržitelnost současné podoby EU a nedůstojné postavení menších zemí v ní. Navíc svými dlouhodobými postoji se vždy staví za prosazování našich národních zájmů. Dost důvodů k tomu, aby se v České televizi v žádné diskusi v hlavním vysílacím čase neobjevili.
Máme u nás sice dost zajímavých osobností s kvalitní znalostí fungování EU a jasným názorem na vše důležité, co je třeba změnit, jenže tito se ke smůle mnoha lidí u nás, žel nedokáží sjednotit na určité společné základně a postavit do voleb jeden kandidující subjekt, kde by figurovali zástupci řady menších hnutí a stran, včetně nestraníků. Hnutí složené z výrazných osob majících za sebou úspěšnou profesní kariéru, osob s jasným názorem, které dokáží oslovit obyčejného člověka léta doplácejícího na špatně vyjednané podmínky při našem vstupu do EU. Jedinou možností, jak prolomit mediální blokádu a volební systém zvýhodňující zavedené strany, je zřejmě opravdu jen jedna silná kandidátka hájící naše národní zájmy a zdravý rozum proti korupci a hlouposti dlouholetých politiků hájících již jen ze setrvačnosti prodloužení vlastní politické kariéry a vysoce nadstandardní a nezaslouženou, neboť nepodloženou žádnou reálnou prací, životní úroveň svých rodin. V současném mediálním prostředí a volebním systému, je toto totiž prakticky jediná možnost, kterak znásobit šance na vyslání kandidátů do EP. I v těchto volbách se tak tříští řada vlastenecky orientovaných sil se zajímavými osobnostmi. Stejně jako další lidé napříč republikou jsem se domníval, že aspoň někteří již konečně pochopí, že v současné situaci dál tříštit síly je z mnoha důvodů neobhajitelné. Pokud si každý i dnes chce dál hrát jen na svém písku, výsledky podle toho budou vypadat. Zase nakonec ti vysmátí budou dlouholetí kariéristé a převlékači kabátů jako jsou pánové Pospíšil, Telička a další profláknuté figury či mediálně protěžovaní Piráti, kteří pouze slouží k tomu účelu jako v minulosti Věci veřejné, aby podchytili hlasy nespokojených neukotvených voličů a vzápětí je podvedli svou chaotickou a protinárodní politikou plnou mnoha líbivých řečí ale minima reálných skutků. Ten kdo v minulosti volil například KSČM hlavně proto, že za ni kandidovaly osobnosti typu Miloslava Ransdorfa, Vladimíra Remka nebo na v těchto volbách nevolitelné a nedůstojné místo odsunutého Jaromíra Kohlíčka (osobně bych právě jemu moc přál, aby pomocí preferenčních hlasů nakonec uspěl) nebo ČSSD za niž kandidoval třeba Jan Keller, bude mít volbu zvláště obtížnou. Samozřejmě za předpokladu, že bude chtít dát hlas kandidátce mající reálnou šanci uspět. Kvůli neschopnosti dohodnout se na společném postupu totiž propadne řada kvalitních kandidátů, protože mají tu smůlu v podobě kandidatury za neznámé či nedávno teprve vzniklé subjekty.
Lze nepochybně očekávat, že složení EP se po volbách částečně obmění a zasedne zde více skutečných osobností prosazujících návrat k politice rozumu a bezpečné a prosperující Evropy. Nikoliv Evropy, v níž nebudou moci v nezaslouženém blahobytu žít byznysmeni, manažeři a jejich sloužící personál, ale k Evropě kde budou v prvé řadě vytvářeny podmínky pro kvalitní život pro lidi práce a ty, kteří již svou práci poctivě odvedli. Pouze o takovou Evropu je možné usilovat. Současné trendy ji však této podobě jen dále vzdalují. Zatím vítězí na plné čáře bankéři a velké korporace ve spojení se sebevražednou politikou přílivu údajně nezbytných migrantů, kteří prý mají zabránit vymírání kontinentu a tvořit hodnoty pro současné a hlavně budoucí důchodce. Této politice destrukce tradičních hodnot a ohrožení naší bezpečnosti je nutné postavit hráz v podobě odhodlání hájit hodnoty minulých generací, které přinášely velké oběti pro budoucí život v míru, bezpečí a udržitelné prosperitě. Potřebujeme Evropu sebevědomou, která bude mít svou suverénní zahraniční politiku a zbaví se nedůstojného vazalství. Potřebujeme Evropu vytyčující stejně jako v minulosti hlavní trendy ve všech oblastech života. Od vědy a výzkumu, až po školství a kulturu. Je třeba mít dobré, ale zároveň rovnoprávné vztahy nejen s USA, ale rovněž s Ruskem, Čínou, Indií. Všestranně výhodnou spolupráci je třeba budovat systematicky i s arabskými zeměmi. Velkým globálním tématem je pak budoucnost Afriky. Zde EU naprosto selhává v roli, kterou by měla jako velký globální hráč tvořit. Už jen z tohoto výčtu je patrné, jak velkou změnu potřebuje současná EU, kde hrají prim prodejní politici a nikým nevolení byrokraté napojení na velký byznys. Tato politika nejen že nepředstavuje žádnou budoucnost, ale navíc pokračování v ní hrozí vážnými, a to i nevratnými důsledky, postihujícími nikoliv až budoucí generace, ale již přímo nás současníky. To vše bychom si před letošními volbami měli uvědomit. EU, jak ukazují události minulého období, skutečně není schopna v roli významného mezinárodního hráče se ctí obstát a nedokáže ani svým členům zajistit rovné zacházení. I proto je nutné seriózně uvažovat o budoucnosti České republiky bez EU. Pokud EU není schopna radikální proměny a následující volby na tom těžko něco zásadního změní, pak rozhodně není v zájmu nejen naší země dál zůstávat v postavení trpěné kolonie trvale pleněné zahraničními majiteli bank a průmyslu. Česká republika má určitě na víc, než na podřadnou roli dojné krávy a krmelce Evropy.
Bc. Miroslav Pořízek
