Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prof. Václav Pavlíček – Dekrety, demokratické hodnoty a národní zájmy 2

16. 4. 2023

Prof. Václav Pavlíček – Dekrety, demokratické hodnoty a národní zájmy 2

 Konfiskační opatření

Z dekretů, které jsou předmětem útoků v současné době, se zmíním o několika, které se týkají majetku.

Především jde o dekret prezidenta republiky o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Dekret přímo navazoval na ústavní dekret o obnovení právního pořádku a řešil obdobnou problematiku jako dekret č. 2 z roku 1945.

Tento dekret v § 1 stanovil, že jakékoli majetkové převody a jakákoli majetková ujednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce. Tímto dekretem byl vrácen veškerý majetek zabavený Němci z důvodu arizace nebo z důvodu konfiskace vůči českým fyzickým a právnickým osobám, včetně majetku těch, kteří byli vystěhováni ze svých domů a obcí, z důvodů germanizačních opatření i majetek těch, kteří jej pozbyli v důsledku vynucených smluv.

Uvedený dekret vyvolal tehdy odpor na Slovensku v souvislosti s tím, že se vztahoval na arizační opatření prováděná slovenskými orgány a Slovenská národní rada nedala k jeho celostátní působnosti souhlas. Přesto, že tento souhlas chybí, konkrétní ustanovení o působnosti na Slovensku obsahoval. Spory o jeho celostátní působnosti trvaly.

Jeden z autorů, který útočí i na tento dekret, jej označuje za nacionalistický a tvrdí, že patřil k těm, které "zbavily tuto početnou etnickou skupinu politických a lidských práv, zbavily ji majetku, občanství a domova a že šlo o etnickou čistku" (MF Dnes 23. 2. 2002 – Co dnes s Benešovými dekrety). Sotva lze pochopit logiku pisatele, který považuje neplatnost aktů uzavřených pod tlakem okupace, národní, rasové nebo politické perzekuce za zbavení občanských a politických práv skupiny obyvatelů. Tato skupina obyvatelů se totiž zmocnila tohoto majetku jako arizátoři a germanizátoři, kteří využili nacistických zločinů k vlastnímu obohacení. Tento dekret postihl zločince, kteří potlačovali občanská a politická práva národů a ras a likvidovali subjekty těchto práv. Publikované argumenty ukazují zaměření tiskovin a publicistů, kteří šíří nenávist vůči československé státnosti a jejím představitelům a staví historickou pravdu na hlavu.

Ke změně vlastnických vztahů však došlo na základě dekretů prezidenta republiky č. 12 z 21. června 1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Dekret uskutečnil jeden z programových požadavků obsažených v Košickém vládním programu. Jeho smysl byl vyjádřen v jeho preambuli: "Vycházeje vstříc volání českých a slovenských rolníků a bezzemků po důsledném uskutečnění nové pozemkové reformy a veden snahou především jednou provždy vzíti českou a slovenskou půdu z rukou cizáckých německých a maďarských statkářů, jakož i z rukou zrádců republiky a dáti ji do rukou českého a slovenského rolnictva a bezzemků...".

Podle tohoto dekretu byl s okamžitou platností a bez náhrady konfiskován pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž byl ve vlastnictví osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, dále zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1938 až 1945, a konečně akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války a nacistickým účelům.

Označení těchto osob se provádělo veřejnou vyhláškou. Nekonfiskoval se majetek těm Němcům a Maďarům, kteří se aktivně zúčastnili boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky. Interpretace tohoto ustanovení měla odpovídat ústavnímu dekretu o státním občanství těchto osob. Dekret dále specifikoval, koho je třeba považovat za zrádce a nepřítele Československé republiky. O těchto případech rozhodoval na návrh okresního národního výboru zemský národní výbor.

Konfiskace se zpravidla považuje za opatření trestněprávní, jímž dochází k vyvlastnění majetku. Předpokládá zjištění viny. Tato vina a trest byly vysloveny obecnou právní normou. V pochybnostech měly rozhodovat správní orgány. Konfiskace tedy nastávala ex lege, nikoliv individuálním rozhodnutím. Jako opatření tohoto druhu nepřecházelo vlastnictví zápisem do pozemkových knih (intabulační princip). Odchylné stanovisko zaujal Nejvyšší správní soud v nálezu Boh 1918/48. Považoval konfiskaci podle dekretu 108/1945 Sb. za zákonný důsledek skutečností v dekretu uvedených. Na těchto důsledcích ex lege by to nic neměnilo.

Dekret se vztahoval na majetek československých občanů i cizinců. Československými občany tehdy ještě byli ti, kteří občanství pozbyli podle pozdějšího ústavního dekretu o státním občanství.

K tomuto hromadnému vyvlastňovacímu aktu třeba ještě dodat, že ústavní listina z r. 1920 umožňovala v § 109 uskutečnit vyvlastnění na základě zákona i bez náhrady, za předpokladu, že tak bude v zákoně stanoveno.

Tímto dekretem byl vytvořen pozemkový fond, z něhož se měla přidělovat půda do vlastnictví deputátníkům, zemědělským dělníkům, malozemědělcům, mnohočetným zemědělským rodinám, obcím a okresům k veřejným účelům, stavebním, zemědělským a jiným družstvům nebo dělníkům, veřejným a soukromým zaměstnancům a maloživnostníkům. Konfiskovaný majetek měl být využit jak pro zemědělské účely, tak i pro stavbu domků nebo zřízení zahrady. Dekret tak navazoval na první pozemkovou reformu uskutečňovanou po vzniku Československa.

Na tento dekret dále navazoval dekret prezidenta republiky č. 28 z 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Tento dekret rozšiřoval okruh osob, kterým se má půda přidělovat a mimo jiné v § 3 stanovil, že přednostní právo na příděl půdy podle tohoto dekretu mají oprávnění uchazeči, kteří se vyznamenali a zasloužili v národně-osvobozovacím boji, zejména vojáci a partyzáni, bývalí političtí vězňové, jejich rodinní příslušníci a zákonní dědicové, jakož i rolníci poškození válkou. Tato ustanovení pamatovala i na reemigranty, české zemědělce ze Zakarpatské Ukrajiny nebo ze Slovenska. Podle tohoto dekretu podmínkou získání přídělu nebylo státní občanství, ale příslušnost k českému, slovenskému nebo jinému slovanskému národu a státní a národní spolehlivost.

Oba tyto dekrety platily jen v českých zemích. Osídlení se ústředně řídilo podle dekretu prezidenta republiky č. 27 z 11. července 1945 o vnitřním osídlení. Dekret měl povahu organizační a působil celostátně.

Z podobných principů vycházel i dekret č. 108 z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Byl vydán po dohodě se Slovenskou národní radou a měl celostátní platnost.

Pokud nepřátelský majetek nebyl zkonfiskován podle předchozích předpisů, znárodněn zestátněním, nebo zkonfiskován podle rozsudků trestních soudů, propadl konfiskaci dnem 30. října 1945, kdy konfiskační dekret nabyl účinnosti. Konfiskace i v tomto případě nastávala ex lege.

O tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci, rozhodoval v prvním stupni zpravidla ONV, jinak zemský národní výbor, na Slovensku příslušný orgán SNR. Konfiskační výměr měl jen povahu rozhodnutí deklaratorního. U fyzických osob německé a maďarské národnosti se dekret nevztahoval na ty, kteří zůstali věrni Československé republice, nikdy se neprovinili proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnili boje za její osvobození, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem.

Z konfiskace byl vyjmut majetek, potřebný nevyhnutelně k ukojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání fyzických osob, a majetek, jehož v době po 29. září 1938 pozbyly pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce osoby, jejichž majetek se podle konfiskačního dekretu nekonfiskoval.

Prakticky všechny evropské státy, které byly ve válečném stavu s Německem nebo jeho spojenci, uskutečňovaly v době války a po ní konfiskační opatření vůči nepřátelskému majetku. Takovými opatřeními byl postižen majetek států, jejich občanů nebo právnických osob. Nizozemí tak učinilo nařízením exilové vlády z 20. října 1944. Dekret byl uplatněn vůči Německu, Japonsku a dalším nepřátelským státům, které jim byly postaveny na roveň. Konfiskací byly postiženi i všichni poddaní těchto států. Konfiskační předpisy byly vydávány až do roku 1950. Podobně postupovaly i Belgie a Lucembursko. Řecké konfiskační předpisy se nejprve vztahovaly na Itálii, později byly rozšířeny na Německo a Bulharsko. Řecké předpisy však umožňovaly, aby fyzické osoby mohly u soudu prokázat, aby na ně nebylo pohlíženo jako na nepřátelské osoby. Musely však prokázat současné splnění několika podmínek včetně toho, že nepreferovaly nepřátelskou státní příslušnost a v době války nevykazovaly žádné národu nepřátelské chování, nekolaborovaly s nepřítelem, neposkytovaly nepříteli žádné služby a nepodporovaly v Řecku nebo v jiném státě nepřátelské zájmy. V Rakousku bezprostředně po válce vydávaly takové předpisy vojenské orgány spojenců. Dekret č. 108/1945 byl připravován již v Londýně a v květnu 1944 předložen k připomínkovému řízení. Inspiroval se podobnými akty Spojených států, Velké Británie a Mexika ohledně nepřátelského majetku. V USA byly jenom od března 1942 do června 1943 zabaven nepřátelský majetek v hodnotě 375 mil. dolarů, 41 000 patentů a žádostí o udělení patentů a bylo převzato 318 podniků. V Mexiku byla učiněna podobná opatření zákonem o vlastnictví a obchodech nepřítele z 13. června 1942.