Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prof. Václav Pavlíček – Dekrety, demokratické hodnoty a národní zájmy 1

15. 4. 2023

Prof. Václav Pavlíček – Dekrety, demokratické hodnoty a národní zájmy 1

O dekretech prezidenta republiky bylo již dost napsáno, ale málo přečteno a poznáno. V současné době se staly dekrety opět předmětem aktuálních politických diskusí. O rozruch kolem této problematiky se zasloužily zahraniční subjekty, které chtějí přepsat historii druhé světové války. Často spojují své výroky s úvahami, že bylo osudnou chybou rozhodnutí po první světové válce, jehož důsledkem vzniklo i Československo. Nejde tedy jen o Postupimskou konferenci, dohody a smlouvy po této válce, ale i o smlouvu Versailleskou, Saint-Germainskou a Trianonskou. Uzavřené smlouvy a dohody se zpochybňují a spoléhá se na ztrátu historické paměti, tak jak to ukazují některé výroky politiků z Bavorska, Rakouska i Maďarska, které tak mezinárodní vztahy destabilizují. Zřejmě i proto je nedávno dr. Bednář přirovnal ve svém vystoupení v Berlíně, které vyvolalo i mezinárodní pozornost, k "ose zla".

Některé z těchto států vynakládají ze svých rozpočtů i nemalé prostředky, aby vůči České republice i uvnitř české společnosti prosadily své politické zájmy. Za finančního přispění bavorské vlády vyšel nedávno první díl zatím téměř tisícistránkové dvojjazyčné německo-české publikace nazvané Odsun, die Vertreibung der Sudetendeutschen, vyhnání sudetských Němců, vydaný Sudetoněmeckým archivem. Tato rozsáhlá a skvěle vypravená publikace zatím zahrnuje období od roku 1848 (někde zasahuje ještě hlouběji do historie) a končí v roce 1939. V podtitulu knihy se mluví o etnické čistce v letech 1945 až 1946 a v úvodu o tom, že kniha navazuje na výstavu, která byla uspořádána nejdříve v Mnichově v roce 1995, později na jiných místech a také v Evropském parlamentu ve Štrasburku.

Tato soustavná a zkreslující propaganda tak ovlivňuje i poslance Evropského parlamentu a zpracovává veřejné mínění v České republice. Několik let v Evropském parlamentu prosazované rezoluce ohledně dekretů prezidenta republiky namířené proti České republice ukazují, že tyto vynaložené náklady na dezinformace přinášejí užitek. Je třeba si zodpovědět otázku, jak český stát a zejména jeho vláda čelí těmto soustavným útokům a hájí české národní zájmy. Nikdo jiný to za ně neudělá.

Skupina česky mluvících a píšících publicistů od počátku 90. let se snaží přesvědčit český národ a zejména mladou generaci, že jsou národem zločinců, a českému národu jsou vytýkány akty války po boku spojenců. Příkladem mají být dekrety prezidenta republiky, jejichž obsah se zpravidla nezná, proto je účelově zkreslován. Tito publicisté, z nichž někteří byli neúspěšnými politiky, působí nejen v té části tisku, která je v rukou německých subjektů, ale značně, někdy i dominantně ovlivňují zaměření veřejnoprávních médií. Chtějí rozložit českou národní identitu, diskreditovat vědomí hrdosti na staletí trvající českou státnost a demokratické tradice vyjádřené v I. republice prezidenty Masarykem a Benešem. Tato kontinuita české státnosti pokračující vznikem Československa a nyní České republiky je rovněž napadána.

Na dekrety prezidenta republiky se soustřeďují útoky z důvodů ideově politických i s ohledem na požadavky majetkových restitucí. Z ideově politických důvodů proto, že představují kontinuitu s demokratickými hodnotami I. republiky a obsahují normy, jež upravovaly postavení Československa jako účastníka protinacistické koalice v době války a v poválečném období. V těchto právních normách byla obsažena obdobná opatření, která uplatňovaly i ostatní státy protinacistické koalice proti poraženému nepříteli, který předtím ve jménu ideologie nadčlověka, panské rasy a popření všech principů demokracie a rovnosti lidí způsobil tak hrozné zločiny. Spojenci na ně reagovali takovými opatřeními, aby byly zločiny potrestány a nemohly se znovu opakovat a demokratické hodnoty byly chráněny.

Dekrety prezidenta republiky byly tedy součástí legitimních protinacistických norem demokratického světa a zůstávají jimi dosud.

Druhý důvod spočívá ve snaze získat zpět majetek, který byl konfiskován z důvodu opatření, jež souvisela s reparacemi uvalenými na všechny německé subjekty po válce nejen v Československu, ale i ve všech spojeneckých státech protiněmecké, protinacistické a protijaponské koalice. Česká republika by se tak měla stát prvním státem, který by tato opatření zvrátil.

K tomu cíli vypracoval na objednávku bavorské vlády v roce 1991 rakouský profesor Felix Ermacora, bývalý člen Evropské komise pro lidská práva, v souvislosti s československo-německou smlouvou cca dvěstěpatnáctistránkovou expertízu, jejímž obsahem je podrobný scénář, jaká opatření je třeba učinit, aby byl tento majetek získán a aby byl na československou vládu činěn efektivní nátlak. Analýzu těchto jeho doporučení a expertiz dalších autorů jsme v roce 1998 uveřejnili ve stati "O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích". Pro obranu českých národních zájmů však nebyla tato analýza využita.

Na Ermacorovo dobrozdání navazovaly v lednu 1992 vypracované a uveřejněné požadavky Landsmannschaftu na odškodnění, zpracované tehdy pod vedením poslanců Wittmana a Neubauera, kteří prohlašovali, že gesto Václava Havla je nedostačující a je třeba dosáhnout, jak uváděli, "navrácení uloupeného majetku a z toho vyplývající nároky na odškodnění". Vstřícné kroky některých českých politiků vedly spíše ke stupňování těchto nároků, neboť byly pochopeny jako slabost československé a české vlády.

Ermacora doporučoval mj. označit jednání Čechů za genocidu vůči národní skupině sudetských Němců a konfiskační opatření označit za akt trvalého bezpráví, které bude napraveno teprve tehdy, až bude tento majetek vrácen. Uznat toto údajné bezpráví českou stranou mělo otevřít prostor k jeho "nápravě" majetkovými restitucemi. Takové pojetí má význam i pro současnou diskusi a úvahy o případném zrušení či distancování se od dekretů prezidenta republiky ex nunc, neboť by to vytvořilo základ pro restituční argumenty navazující na tuto jinak absurdní teorii.

Co tedy byly dekrety prezidenta republiky, kdy a proč byly vydávány?

 

Důvody vydávání dekretů

Československý zahraniční odboj na Západě se od počátku války postavil po bok spojenců a vytvořil vojenské jednotky, které se účastnily ozbrojeného odporu proti německému agresorovi. Zahraničněpolitická reprezentace Československa postupně získávala mezinárodněprávní uznání. Teprve když bylo dosaženo ze strany britské vlády uznání tohoto odboje v červenci 1940 a uznání dr. Beneše jako hlavy tohoto zahraničního odboje, začal vydávat dekrety, které byly spolupodepisovány členy vlády v čele s jejím předsedou, kterým byl Msgr. Jan Šrámek. Prezident Beneš 21. 7. 1940 dekretem č. 1 zřídil Státní radu. Msgr. Šrámek jako předseda vlády jménem vlády podepisoval i další dekrety prezidenta republiky. Po jmenování britského vyslance 18. 7. 1941 postupně uznaly dr. Beneše jako prezidenta Československa i další velmoci a jiné státy. Jako mezinárodně uznaná československá vláda a dr. Beneš jako mezinárodně uznaný prezident republiky uskutečňovali řízení státních záležitostí těmi právními prostředky, které v době ústavní nouze, v níž československý stát a jeho orgány působily, mohli mít k dispozici. Po celou dobu vydávání dekretální normotvorby úzce souvisely tyto akty s mezinárodním postavením Československa jako člena protinacistické koalice. Válečná i poválečná opatření byla uskutečňována i po konzultaci s ostatními státy této koalice. Nově vytvářené normy mezinárodního práva tyto hodnoty vyjadřovaly a s ohledem na protinacistický postoj Československa získávalo Československo mezinárodní uznání. Za určitý neúspěch zahraniční politiky vlády prezidenta Beneše a Msgr. Šrámka představitelé zahraničního odboje považovali, že se jim nepodařilo získat uznání ze strany Vatikánu, který i nadále dal přednost udržovat diplomatické styky s vládou Msgr. Tisa na Slovensku.

Ústavní dekret č. 2 z 15. 10. 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné stanovil, že dokud nebude možno provádět ustanovení Ústavní listiny z roku 1920 o moci zákonodárné (tj. dokud nebude možno, aby působilo Národní shromáždění), bude moc zákonodárnou vykonávat za souhlasu vlády prezident formou dekretů prezidenta republiky, a to vždy k návrhu vlády. Dekrety musel spolupodpisovat předseda vlády, případně členové vlády pověření výkonem činností, jež dekrety upravovaly.

Vedle prezidenta republiky a vlády republiky se na dekretech podílela Státní rada, která reprezentovala různé politické skupiny zahraničního odboje, a odbornou stránku zabezpečovala Právní rada, v níž významně působili i příslušníci německé menšiny. Z hlediska národnostního se tak na tvorbě dekretů podíleli Češi, Slováci, Němci, Židé i Rusíni.

V zahraničí až do března 1945 bylo vydáno 44 dekretů. Velká jejich část se týkala vedení války – polních soudů a postavení vojáků, včetně žen, v zahraničním vojsku, dále státních rozpočtů, ale i dokončení lékařského studia československých studentů ve Velké Británii nebo právního postavení organizace spojenecké zahraniční pomoci Československa – tzv. UNRA. Nejvýznamnějším dekretem té doby byl nepochybně ústavní dekret č. 11 z 3. 8. 1944 o obnovení právního pořádku. Stanovil, že jen to je právem, co pocházelo ze svobodné vůle československého lidu. Právem tedy zůstaly československé předpisy vydané do 29. 9. 1948 a předpisy zahraničního odboje, pokud již nebyly zrušeny nebo nebyly vydány na dobu kratší. O další platnosti dekretů mělo rozhodnout později v určené lhůtě Národní shromáždění.

Předpisy vydané na okupovaném území mohly zůstat na přechodnou dobu použitelné, pokud se nepříčily demokratickým zásadám československé ústavy, ale s výjimkou trestních a některých dalších předpisů.

Správní a soudní rozhodnutí, tedy individuální akty, z doby nesvobody, zůstaly v zásadě v platnosti s ohledem na princip právní jistoty. Takové individuální akty mohly být zrušeny jen na návrh stran, pokud byly vydány podle předpisů odporujících principům československé ústavy (např. rozvody z důvodu rasového původu) nebo i z jiných důvodů. Takový návrh však musely strany učinit do dvou let.

Forma dekretů byla v té době užívána i jinými státy protinacistické koalice, zejména pokud měly jejich vlády sídlo v Londýně. Německý člen Právní rady Dr. Schwelb si v lednu 1945, když obsáhle komentoval zmíněný dekret o obnovení právního pořádku, všímal i judikatury britských soudů uznávající dekrety nizozemské královny, která je rovněž vydávala z důvodu ústavní nouze.

K dekretům, které měly připravit již normální ústavní poměry, patřily především dekrety upravující ustanovení a činnost Prozatímního národního shromáždění a dalších orgánů moci. Patřil k nim ústavní dekret z 4. 12. 1944 a ústavní dekret z 25. 2. 1945. Československá vláda ve svých aktech reagovala i na skutečnost, že sudetoněmecké ozbrojené jednotky Freikorpsu již před Mnichovem, od září 1938, z německého území útočily na československý stát, na Čechy, Židy a demokratické Němce, zabíjely je, terorizovaly a uskutečňovaly další akce, které byly charakterizovány jako otevřené akce vzpoury a války.

Druhé období dekretální normotvorby započalo na území Československa v dubnu 1945 a trvalo do 27. 10. 1945. V jeho průběhu bylo vydáno přes sto dalších dekretů. Tyto dekrety již byly vydávány za změněné státoprávní a vnitropolitické situace. Pokud měly platit i na území Slovenska, musely být vydány se souhlasem Slovenské národní rady. Dále se snížil vliv prezidenta republiky na obsah dekretů. Byla rovněž zrušena Státní rada i Právní rada. Mnohé dekrety vydávané na domácím území byly připravovány již v Londýně.

Dekrety reagovaly na připravovaná a přijatá rozhodnutí spojenců a upravovaly především poválečné poměry ve všech oblastech života státu. Tak byl 19. 6. 1945 znovu vydán dekret o potrestání nacistických zločinců a zrádců a jejich pomahačů, který nahradil obdobný dekret z 1. 2. 1945. V červenci 1945 byl vydán dekret o přísném trestání drancování.