Jonas E. Alexis

Proč válka na Ukrajině znamená zkázu pro americkou hegemonii a Alianci NATO

Po roce války na Ukrajině se Rusko nezhroutilo tak dramatickým způsobem, jak Spojené státy a jejich evropští spojenci v NATO sebevědomě předpovídali.

Americký prezident Joe Biden při návštěvách Ukrajiny a Polska tento týden uvítal “jednotu” NATO a transatlantické aliance.

Skutečnost je taková, že západní transatlantická aliance vykazuje známky roztříštění kvůli obrovskému zatížení evropské ekonomiky v důsledku toho, že evropské vlády následují nepřátelskou politiku Washingtonu vůči Rusku.

Po celé Evropě sílí pouliční protesty proti NATO a vládnoucím elitám, které jsou považovány za servilní vůči americké politice. Nejde jen o válku na Ukrajině. Celý západní kapitalistický řád se otřásá v základech, a to především kvůli americkým hegemonistickým ambicím. Válka na Ukrajině je pouze projevem základní geopolitiky.

Navzdory velkým očekáváním Západu se ruská ekonomika drží pevně a zdá se, že její vojenské operace na Ukrajině získávají převahu. A to navzdory tomu, že blok NATO vedený Spojenými státy “vrhá na Rusko vše, co může”, aby ho porazil, od nekonečných dodávek zbraní na podporu kyjevského režimu až po nekonečná kola hospodářských sankcí ve snaze zhroutit ruskou ekonomiku.

Glenn Diesen je profesorem na univerzitě v jihovýchodním Norsku. Je odborníkem na mezinárodní politiku a ruské zahraniční vztahy.

Diesen vysvětluje, že Rusko se již dlouho připravuje na konfrontaci se Spojenými státy a jejich evropskými spojenci. Již od převratu v Kyjevě podporovaného Spojenými státy v roce 2014 a od zrady mírových dohod z Minsku z let 2014 a 2015 ze strany Západu si Moskva tiše uvědomovala, že bude muset posílit svou ekonomiku, aby odolala očekávanému střetu se Západem.
Proto Rusko budovalo své vojenské síly s vědomím, že se konflikt blíží. Stejně tak důležité bylo, že Moskva podnikla strategické kroky k ochraně své ekonomiky diverzifikací obchodu s nově vznikajícím euroasijským motorem globálního růstu. Rusko se rozhodlo opustit staletou představu, že se při rozvoji soustředí na západní partnerství, a místo toho orientovalo své hospodářské zájmy na Čínu, Indii a země globálního Jihu. Západ si neuvědomil hlubší geoekonomické posuny, a proto předpokládal, že může Rusko ekonomicky potrestat. Biden již nemůže prosazovat starý americký požadavek na určené nepřátele, aby “volali strýčku”.

To vysvětluje, proč se Rusko nezbavuje západních sankcí ani zuřivého vojenského nepřátelství, které USA a jejich NATO rozpoutaly prostřednictvím Ukrajiny.

Diesen tvrdí, že strategická konfrontace, do níž se Washington proti Rusku (a Číně) pustil, se odrazí roztříštěním západní transatlantické aliance. Již nyní jsme svědky rostoucího hněvu veřejnosti v celé Evropské unii proti vládám, které “spáchaly ekonomickou sebevraždu” tím, že se postavily na stranu Washingtonu a odcizily si Rusko jako spolehlivého obchodního partnera, zejména pokud jde o cenově dostupné a bohaté energetické zdroje.

Mentalita Washingtonu z dob studené války, tedy “my a oni”, nulový součet, věčný konflikt a podobně, bude jeho konečnou zkázou, protože nabourává transatlantické vztahy na oltáři hegemonistických ambicí a imperiální nadvlády.

Evropské vlády lehkomyslně a pošetile uvěřily washingtonskému programu prosazování západní hegemonie. Tím evropské elity ničí vlastní národní ekonomiky a vyvolávají rostoucí nespokojenost a protesty veřejnosti. Evropské státy a samotná Evropská unie jsou ohroženy zhroucením z ekonomické zkázy, nikoliv Rusko. To zase podněcuje lidový hněv vůči Washingtonu a podkopává údajný základ jednoty Západu.
Rétorika prezidenta Bidena o “západní jednotě” se zdá být spíše pýchou před pádem než odrazem reality.

Západ špatně odhadl dopad války na Ukrajině, protože nepochopil vznik multipolární globální ekonomiky a to, že jeho ekonomické sankce již nemají takovou donucovací sílu jako dříve.

Rusko neustupuje, protože nemusí. To se nedá říci o USA a jejich evropských spojencích, kteří stále více hledí na oslabenou geopolitickou pozici.

Jonas E. Alexis vystudoval matematiku a filozofii. Na postgraduální úrovni studoval pedagogiku. Mezi jeho hlavní zájmy patří zahraniční politika USA, dějiny izraelsko-palestinského konfliktu a dějiny idejí.