Proč nemluvíme o reparacích, které nám Německo dluhuje?
Proč nemluvíme o válečných reparacích, které nám Německo dluhuje?
Řada článků pojednává o sociálně vyloučených lokalitách, o nezaměstnanosti, exekucích, chudobě, která postihuje i mládež. Údajně to vše vyřeší fialovská vláda. Otázkou však je, kde na to vezme peníze?
Sociální problémy zvláště v poslední době narůstají a na jejich řešení si již kde kdo vylámal zuby. Řeči se vedou, ale problém zůstává. A zůstane i nadále, pokud do hry nezapojíme reparace, které nám Německo má zaplatit. Jde zhruba o 360 miliard předválečných korun, které v současnosti zřejmě dosahují již více bilionů korun. Mluví se o částce 5 až 8 bilionů korun. Že tuto částku nedokážeme upřesnit, odpovídá především MZV ČR, které se stará o kde co. Jen o to podstatné pro republiky a její občany však nikoliv.
Naši čelní představitelé, ti dřívější a ti současní, dělají jakoby o reparacích nevěděli. Raději se problémům vyhýbají, než aby jim ujelo pouhé slůvko reparace. Skrývají se za tzv. Česko-německou deklaraci, podle níž, jak tento dvoustranný akt nazývají, jsme se od nich sporadicky dodíváme, že jsme se zavázali, že si nebudeme překládat účty vzniklé v minulosti. Nijak však to je nevyvede z míry, když Němci již celá desetiletí vedou kampaň za zrušení dekretů prezidenta republiky, v nichž však hned jde o stovky miliard korun, ale také i o mnohem podstatnější věci.
Pan profesor V. Pavlíček v souvislostí s tím říká: „„Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).
Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc. „…součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo-německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 28).
A tak naši vládnoucí hrdinové nemluví o reparacích, ani o dekretech prezidenta republiky. Německá strana však v zápasu o dekrety prezidenta republiky pokračuje, aniž by narazila na odpor naší vlády. Je to otřesná podívaná. Zvláště když si uvědomíme, že Rusové nám dluhy ze sovětské éry již dávno, bez jakéhokoliv zvláštního nucení zaplatili. Stejně tak jako řadě dalších států
Německo v poslední době vůči své bývalé kolonii, Namibii, ukázalo vlídnější tvář. Uznalo vraždění jeho obyvatelstva za genocidu a zavázalo se investovat do rozvoje Namibie přes 1,1 miliard euro. Během několika let tato jednání dospěla téměř ke zdárnému konci. Namibijci však v současnosti chtějí od Německa mnohem více peněz, než Německo nabízí. V této souvislosti si dovolujeme poznámku, jak je to vůbec možné, že Německo své vraždění v Namibii před více než 120 lety uzná a zaváže se k úhradě škod, které Němci své bývalé kolonii způsobili, aniž by samo vystoupilo s návrhem na diplomatická jednání o reparacích, které nám dluhuje z doby mnohem pozdější a za které nese plnou odpovědnost. Podle našeho názoru je Německo povinno zaplatit reparace též Řecku a Polsku.
Zřejmě naši diplomaté a vládní činitelé budou muset nastoupit studijní stáž v Namibii, aby se naučili, jak mají vymáhat dluh na Německu, aby i nám jej začalo konečně splácet. Když se to podařilo Namibijcům, musí se to podařit i nám. Musí se to podařit též proto, že na německých reparací závisí oddlužení našeho státu a další stamiliardové investice do oblasti ekonomické a sféry sociální. Dr. O. Tuleškov
