České národní listy

Pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, prohlásila kancléřka Merkelová

(Rozšířené znění)

I. K termínu „vyhnání“  tzv.sudetských Němců

Tato slova  před nepříliš dlouhou dobou pronesla paní kancléřka Angela Merkelová. Samozřejmě, byla určena nám. Paní kancléřka zcela otevřeně podpořila tzv. sudetské Němce. Bohužel, a to již na počátku zdůrazněme, zapomněla na německé antifašisty, kteří byli věrni republice a jejím demokratickým ideálům, k „sudetským“ Němcům, kteří v nich viděli zrádce „němectví“, se nikdy nepočítali. Bojovali s nimi, hájili sami sebe, své rodiny někdy i se zbraní v ruce . Již fakt, že svou pozornost paní kancléřka věnovala pouze „sudetským Němcům“, má velkou vypovídací hodnotu, o níž se zmíníme následně.  Uvedenými slovy, a to musíme zdůraznit, udělala z nás, zvláště pak z našich předků,  lidi pochybné, neurvalé, kteří se dopustili ohavného zločinu vyhnání. Jejich oběťmi byli, podle paní kancléřky, tzv. sudetští Němci, žijící původně v Československu.

A nyní se zamysleme nad výše uvedenými slovy. V jejím výroku jsou na čelním místě slova o vyhnání sudetských Němců. Nejprve k termínu vyhnání. To se nekonalo. Na rozhodnutí představitelů vítězných spojenců v Postupimi o přesídlení německého obyvatelstva z Československa, o němž jsme byli informování diplomatickou cestou, jsme stejnou cestou  souhlasně odpověděli. Při přesídlení (odsunu, transferu) německého obyvatelstva jsme postupovali plně v souladu s rozhodnutími Spojenecké kontrolní rady, která stanovila podmínky a postupy při provádění přesídlení.

Nejprve chceme poukázat na to, že paní kancléřka Merkelová v rozporu s terminologií užívanou spojenci v Postupimi mluví o vyhnání, nikoliv o přesídlení. Nejde však pouze o použití různých termínů, ale v podstatě o snahu nově určit obsah uvedených rozdílných termínů mezinárodního práva.

Pro osvětlení rozdílnosti obou uvedených termínu použijeme citace z díla pan prof. JUDr. Miroslava Potočného, DrSc., jednoho z našich největších znalců mezinárodního práva, který řadu let působil jako profesor a vedoucí katedry mezinárodního prána na UK v Praze a delší dobu i jako mezinárodně-právní expert při naši misi u OSN. „Nejen právnímu a lingvistickému specialistoví, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."

(Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str.18)

Obsah obou pojmů pan profesor Potočný vymezil velmi jasně, takže další upřesňování můžeme považovat za nadbytečné. Přesto zdůrazněme znovu, že přesídlení se konalo na základě rozhodnutí představitelů vítězných spojenců a našeho následného souhlasu. Proces přesídlení byl řízen Spojeneckou kontrolní radou tak, aby byl spořádaný a humánní. Nešlo tedy o jednostranný nezákonný akt nějakého jednotlivého zločineckého státu.

V těchto souvislostech  velmi důležité též je, jak jsme přesídlení (odsun, transfer) provedli. Za vlastní provedení přesídlení (odsunu) jsme od amerického generála Claye a sovětského generála Lukjačenka sklidili uznání a pochvalu „za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu.“  Dále jmenovaní prohlásili, že „způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu“. Tolik  vládní zmocněnec pro provádění odsunu Němců, pplk. Štěpán Andrea ve své zprávě „Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o jednání s představiteli Spojenecké kontrolní rady c Berlíně v září 1946.“  Toto hodnocení odsunu německého obyvatelstva z Československa je pro nás rozhodující. Nicotná jsou pak hodnocení přesídlení některými dřívějšími i současnými německými politiky, kteří nás obviňují z nejrůznějších zločinů, válečných, proti lidskosti i genocidních. V této souvislosti můžeme konstatovat, že tito pánové, případně i některé dámy, neměli a dosud nemají tolik odvahy, aby se se svými tvrzeními obrátili na příslušné představitelé vítězných spojenců a požádali je o přehodnocení jejich dřívějších závěrů o přesídlení.

Jistou slabší stránku z celého procesu přesídlení mohou tvořit tak zvané divoké odsuny, které probíhaly v době před zahájením Postupimské konference.  O této fázi přesídlení píše také pan prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., který uvádí, že spojenci vzali tyto odsuny se souhlasem na vědomí na vědomí a tak je legalizovali. (O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa, in:  O České státnosti, Pavlíček Václav, vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2004, str. 258)

K pochopení problému tzv. divokých odsunů přispěje jistě i výňatek z následujícího dokumentu: „Záznam deváté schůze šéfů vlád, 25. července 1945 v 11 hodin 25 minut“:

„Churchill: Je ještě jedna otázka, která sice není na pořadu jednání, ale kterou by bylo třeba projednat, totiž odsun obyvatelstva. Je velký počet Němců, které je třeba odsunout z Československa do Německa.

Stalin: Československé úřady tyto Němce evakuovaly. Nyní jsou v Drážďanech, Lipsku a Saské Kamenici.

Churchill: Domníváme se, že je třeba přesídlit 2,5 sudetských Němců. Kromě toho se Československo chce co nejrychleji zbavit 150 000 německých občanů, kteří byli svého času přesídleni do Československa z říše. Podle našich informací opustili Československo jen dva tisíce z těchto 150 000 Němců. Přemístit 2,5 milionu lidí není maličkost Ale kam je přemístit. Do ruského pásma?

Stalin: Velká část jich jde do ruského pásma.

Churchill: My je svém pásmu nechceme.

Stalin: My to ani nenavrhujeme. (Smích)

Churchill: Přinesou si sebou své hladové krky. Mám dojem, že odsun  ještě pořádně nezačal.

Stalin: Z Československa?

Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.

Stalin: Mám informace, že Češi Němce upozorní a potom je vystěhují…“

Co vyplývá z uvedené diskuse mezi Churchillem a Stalinem?  Že oba dva původně počítali s tím, že Němci z Československa budou rychle přesídleni. (Churchill: Mám dojem, že odsun  ještě pořádně nezačal. Stalin: Z Československa? Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.)  V tomto případě jde zcela jasně o odsun, který nazýváme divokým. Churchill však očekával, že takovýto odsun bude probíhat mnohem rychleji, než jsme ho uskutečňovali my. Nepovažoval takovýto odsun za něco mimořádného, ale zcela normálního. V jeho očích měl však jednu velkou chybu, byl příliš pomalým. Nezapomínejme na tento fakt!

II. K termínu „sudetští Němci“

Paní kancléřka A. Merkelová nemluví o německém obyvatelstvu, nýbrž pouze o tzv. sudetských Němcích. Kdo vlastně byli tito „sudetští Němci“?  Šlo převážně znacizované henleinovce a jejich stoupence. Při posledních svobodných obecních volbách získala Henleinova Sudetendeutsche Partei asi 90% německých hlasů.  To byli tedy ti sudetští Němci. I mezi nimi byla malá část, kteří k této volbě byli donuceni.  Žili v našem pohraničí, nikoliv v nějakých „Sudetech“. Ty jako územně-správní jednotka nikdy neexistovaly a neexistují ani dnes. Českoslovenští občané německé národnosti, kteří patřili k sociálním demokratům a komunistům, se tehdy ani po válce k „sudetským“ Němcům nehlásili. Naopak byli věrni Československu a stáli i ve zbrani po našem boku až do pomnichovských dní. Jim patří naše poděkování a úcta. Tito němečtí antifašisté, tak se také nazývali, se ani po druhé světové válce nehlásili k  bývalým nacisticko-henleinovským kádrům, které začaly zakládat „sudetoněmecký landsmanšaft (SL)“. Velmi poučná jsou slova samého K. Henleina o tom, jak  „sudetští Němci“ rozvrátili Československo. Článek K. Henleina z března 1941 měl přiléhavý název. „Naším cílem vždy bylo zničení Československa.“ (Z projevu ve Vídni 4. března 1941)

„Východní marka a Sudety měly po dlouhou dobu společné dějiny a byly spolu spojeny společným utrpením i společnými cíli.* Právě zde, v dunajské kotlině a v Sudetech, povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde poprvé zapustila své kořeny idea pan­germanismu a po válce právě zde znělo hlasitě a jasně volání po anšlu­su Rakouska a po Velkém Německu...

Němci ze Sudet se snažili od roku 1918 paralyzovat tlak Čechů. Německá DNSAP, která dělala záslužnou práci a připravovala cestu hnutí sudetských Němců za politické sjednocení, byla však vystavena brutálním potlačovacím metodám, jimiž se české úřady na podzim ro­ku 1933 snažily zlomit politickou vůli sudetských Němců... 

Když mě během velkého pronásledování na podzim roku 1933 Vůdce DNSAP vyzval, abych převzal politické vedení sudetského ně­mectva, byl jsem postaven před velkou otázku: Má být národně soci­alistická strana vedena ilegálně, anebo má hnutí vést boj na přípravu k převedení do vlasti - do velkoněmecké říše - zcela legálně? Pro nás sudetské Němce zbyla pouze volba druhé cesty... Výsledek jejich bo­je tuto cestu stoprocentně a bezezbytku ospravedlnil. Abychom se vy­hnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. To byla nejtěžší psychická zatěžkávací zkouška, které jsem musel své následovníky vystavit.

Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitř­ní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní pomě­ry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními so­cialisty.. .

Skutečnost, že německá otázka se stávala stále naléhavější, umož­nila přenést ji v jejím plném významu na forum mezinárodního ve­řejného míněnÍ...

Avšak bez ohledu na vše, co jsme my sudetští Němci dokázali svým vlastním úsilím, nebyli bychom nikdy mohli dosáhnout svého cíle bez pomoci Vůdce. Jeho idea nás inspirovala, jeho síla posilovala i nás, jeho Německo nám dávalo víru ve vítězstvÍ. Historie vynese jed­noho dne svůj soud: sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost.“ (Völkischer Beobachter, 5. března 1941, Der neue Tag, 6. března 1941).

Uvedená slova K. Henleina jsou tak jasná, že je zbytečné je dále komentovat.

Jděme dále! Když se podíváme na  signatáře prvních základních dokumentů SL, najdeme mezi nimi velkou řadu bývalých nacistů, henleinovců, dokonce jsou mezi nimi i gestapáci a esesáci. Je docela přirozené, že k nim se němečtí antifašisté, až na menší výjimky, nehlásili. Byli to totiž převážně ti, kteří je bili, posílali do vězení i do koncentračních táborů, kteří je terorizovali. Za války tzv. sudetští Němci sloužili ve velkých počtech u jednotek SS, gestapu a SD, bojovali v jednotkách Wehrmachtu za Vůdce a vlast  i za německý panský národ, který byl „povolán“ vládnout v Evropě a ve světě.

Všichni víme, že denacifikace, která měla proběhnout v Německu, byla převážně fikcí, která nebyla naplněna. Amnestie stíhala amnestii, konfliktní situace mezi bývalými spojenci se zostřovala a z toho všeho profitovali bývalí nacisté, jen málo z nich skončilo ve vězení. Brzy po r. 2000 se dostal B. Posselt do čela  SL. Byl obklopen samými witikovci. Jejich vzájemné soužití bylo po určitou dobu harmonické. Až od r. 2015 začalo docházet mezi nimi ke konfliktům. Witikobund začal ztrácet své bývalé vůdcovské pozice. Stále více se uplatňoval společenství Ackermann-Geminde a Seliger-Gemeinde. Nové éra ve vývoji SL? Nikoliv, nenastala. Landsmani stále touží po své původní vlasti. V současnosti začínají silně brojit proti dekretům prezidenta republiky. Čas od času nás špiní jako zločince, dokonce i genocidní. Posselt občas se snaží úkolovat naši politiku. Osnuje vznik nového státního útvaru, k němuž by měla patřit i ČR. Snad ani neví, že dlouhodobě se vměšují do našich vnitřních záležitostí. A za tyto lidi ztrácí své slovo paní kancléřka.

Mnozí němečtí antifašisté se ani dnes nepovažují za sudetské Němce. Lorenz Knorr, chebský rodák, odpovídá na otázku novinářky, proč se nepovažuje za sudetského Němce .

„Protože jde o umělé označení, z kterého udělali nacisté politický pojem. Pokud si vzpomínám, tak ještě před rokem 1936 toto označení nehrálo zásadní roli. Ale na olympiádě, která se konala v roce 1936 v Německu, prohlásil Goebbels na adresu Němců, kteří přijeli z Československa: Vy nejste žádní občané Československé republiky německého jazyka – což bylo tehdy oficiální označení – vy jste sudetští Němci! V tomto pojmu je totiž obsažen nárok na pohraniční území, osídlená tehdy hlavně Němci. Takže já dodnes tvrdím: byl jsem německy hovořícím občanem Československé republiky!“

Vraťme se k aktuálním česko-německým vztahům. Je na nich co zlepšovat, ptá se novinářka pana L. Knorra.

„Ke zlepšení by nepochybně přispěla eliminace činnosti Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Z jeho strany je neustále sypána sůl do ran, neustále zní požadavky na odstranění takzvaných Benešových dekretů, což jsou, málo platné, zásadní historické dokumenty. A takové dokumenty prostě nelze odstranit, zrušit, vyjmout je z historie. Článek XIII závěrů Postupimské konference výslovně nařídil odsun Němců z Polska, Československa a dalších zemí. Důvodem byla snaha vítězů druhé světové války zajistit mír a evropskou bezpečnost. Byla to snaha odstranit zdroje neklidu před válkou, a těmi byly bohužel německé menšiny. Tuto skutečnost a hlavně pak rozhodnutí postupimské konference dnes mnozí rádi přehlížejí. Já osobně třeba považuji za možné i jiné řešení, než bylo vysídlení skoro všech Němců z ČSR, ale byla zde nezvratitelná vůle Spojenců, aby bylo co nejvíce Němců soustředěno do Spojenci kontrolovaného prostoru. Tak to svého času prosazoval hlavně Churchill, nikoli Stalin.“

Pokud však by ani toto nestačilo k osvětlení, proč není možné pro nás termín „sudetský Němec“ používat, pak doporučujeme ještě studium Memoranda Hergel (a případně i plánů na likvidaci českého národa. Jeden z takových plánů vypracoval i K.H. Frank, jeden z vůdčích činitelů znacizované Sudetendeutsche Partei.)

Dokladem násilného řešení německo-českých problémů jsou  „Herglovy“ téze:

a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt  závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím. 5)

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“6) Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“ 7)

d) Ponechme stranou Herglovo ujišťování, že Němci nejsou schopni žádného masakru, zatímco „husitští Češi“ ano a ponechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku  právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“8)

„Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává. 

Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“

První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. K tomu se jaksi stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existoval v československém demokratickém systému, navenek jako by požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru do Říše (což je vlastně jako by třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomé nebo nevědomé).9)

Z článku „Memorandum Hergel“ a formování strategických sudetoněmeckých (a německých) cílů v české otázce, autor PhDr. Václav Kural, CSc

III. Bylo pro přesídlení německého obyvatelstva z Československa nějaké morální a politické ospravedlnění, či nikoliv?

Za velmi důležitá v souvislosti s uvedenou otázkou považuji některá bilaterální jednání o přesídlení německého obyvatelstva, která mezi spojeneckými státy, jejich představiteli probíhala už v průběhu druhé světové války. Vzhledem k tomu, že Němci své válečné akce vedli barbarsky, velmi krvavě a zločinně, spojenci očekávali krvavou odvetu Němci terorizovaného obyvatelstva. W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

Krvavými válečnými lázněmi prošli Poláci. Přes 6 milionů z nich Němci zavraždili nebo padlo ve válce. Proto recepty Armii Krajowe, jak se rychle zbavit Němců, byly silné. Franklin Delano Roosevelt se v době rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu  Janem Karskim souhlasně vyjádřil k představě vedení podzemní Armiji Krajowej, že po osvobození Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému i trvale usídlenému – německému obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému. „dobrovolnému“ vystěhování.  Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili“. (Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 190).

De Gaullovi Svobodní Francouzi přesně aplikovali polský, Armií Krajowou roku 1943 deklarovaný model.  Po vstupu do Alsaska postříleli na 8.000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců , ale i části za nacismu zkompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva  poté jednoduše konvertovala   zpět k francouzské identitě. (Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 194-195)

Jak se dívali obyčejní Češi na Němce, na ty říšské i na bývalé československé občany? O tom velmi přesvědčivě svědčí doklady z doby druhé světové války z našich archivů.  

Ze zpráv zasílaných československé vládě v Londýně odbojovými organizacemi doma. Z výpovědí tří Čechů, kterým se podařilo uprchnout v roce 1943 a 1944 do Švédska.

Záznamy z 24. srpna 1944:

"Nálada lidu v roce 1942 silně protiněmecká. Všichni jsou pře­svědčeni o prohře Německa a čekají na okamžik, kdy jim bude dopřá­no bojovat se zbraní v ruce proti Německu. Národ doma věří, že dostane z Anglie nebo Ruska zbraně, aby se mohl bít... Sudeťáci jsou drzí a stále udávají naše lidi..."

"Nálada proti německá, lid se připravuje na boj s Němci, věří, že mu budou shozeny zbraně a že bude moci bojovat..." "Nálada lidu ve vlasti všeobecně silně protiněmecká, očekáván je konec války a konečné zúčtování. Sudeťáci jsou stále sprostí a nebez­peční. Není možné soužití a proto musí ven. "*

Zprávy o situaci z října a listopadu 1943:

"Stanovisko k Němcům, kteří žijí v Československu, je u všech našich lidí zcela jednoznačné: Pryč s nimi! Zkušenost se sudetským obyvatelstvem zůstane poučením pro všechny budoucí generace a náš lid pokládá za jediné správné řešení vystěhování všech Němců z na­šeho území."**

Zpráva z dubna 1944:

"Ani jeden náš Němec tam nesmí zůstat. Ne, ani socialisté.

Nechceme, aby se opakoval Mnichov. Musíme mít jistotu, že aspoň naše děti budou mít jednou od Němců pokoj. Vy tady si neumíte před­stavit, co nám dělají, jak nás ponižují. Frank musí viset. Nevíte, jací jsou to fanatici, zvláště jejich ženy a děti. "***

Zpráva z 25. července 1944:

"Všechny složky obyvatelstva jsou plny upřímné nenávisti k na­cistům a za radikální řešení v národnostní otázce vůbec. Není divu... Češi jsou svědky prolínání německého živlu všemi obory českého ži­vota. Je přirozené, že jejich reakce je v tomto směru jednoznačná: Ani jeden Němec nesmí zůstat po válce v českých zemích. 58

Takto mluví jak zprávy jednotlivých rezistenčních skupin, tak čeští průmyslníci, zajíždějící do neutrální ciziny, tak konečně Češi v ně­mecké armádě, zajatí a pak vypovídající spojeneckým orgánům.

Ve zprávách dvou rezistenčních skupin je vyjádřeno zklamání, když prezident Beneš mluvil o možnosti pobytu loajálních německých obča­nů: Naše zkušenosti nesnesou polovičatého řešení. Je nutný transfer. Loajální Němce si lid dovede představit jako hosty, nikoli jako kom­paktní národní skupinu v zemi...

Nenávist proti Němcům je obecná, neboť není prakticky rodiny, která by nebyla postižena popravou nebo uvězněním některého z je­jích členů. Popravuje se denně..."****

Státní ústřední archiv, fond Ripka, Politické zprávy z Čech

* 1-50-41,12,5,4, ** 1-50-6,115, *** Tamtéž, 1 115, **** Tamtéž, 1 34.

Celý obsáhlý fond obsahuje od roku 1939 do roku 1945 stovky obdobných hlášení. Viz signatury 1-50, 1-61, k 183-192

Z publikace Edvard Beneš, Odsun Němců a dokumenty, vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha 2011, str. 58-59, Státní ústřední archiv, fond Ripka, Politické zprávy z Čech

Když si uvědomíme, že Němci odsoudili český národ k likvidaci a náš sídelní prostor měl být osídlen jen Němci, Čech tu neměl co dělat, jak to prohlásil R. Heydrich, tehdy zastupující říšský protektor, o čemž pojednávala celá řada dokumentů od Memoranda Hergel, kterým se zabývali již sami henleinovci, po likvidační plány sepsané K.H. Frankem, Neurathem a dalšími, pak přesídlení německého obyvatelstva z Československa, zvláště též k probíhající genocidní praxi po dobu tzv. protektorátu, bylo jen vyústěním všeho toho, co nám udělali Němci. Ještě v době  Květnového povstání českého lidu a Pražského povstání  8 tisíc našich lidí bylo Němci zabito, či zavražděno. Další tisíce bylo raněných. Svým vlastních chováním za války si samo německé obyvatelstvo, zvláště pak sudetští Němci, rozhodlo o svém dalším osudu, o přesídlení do Německa. Kdyby válku Němci vyhráli, bez slitování  by český národ zlikvidovali způsoby a postupy  již  dříve vypracovanými.

Čili můžeme říci na základě výše uvedeného, že spojenci i my sami jsme dobře věděli, proč německé obyvatelstvo jsme přesídlili do Německa.  Spojenci se  obávali, že německé menšiny by znovu mohly být zneužity k rozvrácení společností, ve kterých žily a případně i využity k dalším násilným protimírovým akcím. U nás nadto velká většina obyvatelstva odmítla žít s Němci společně v jednom státu. Chtěli do říše, tak jsme je tam poslali.

Takže tvrzení paní kancléřsky, že pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, je zcela chybné, nepravdivé. Důvody, které jsme uvedli my, jsou jen zlomkem celé jejich další, téměř nekonečně řady.  Paní kancléřka Merkelová je  zřejmě nezná. Nemůžeme přece předpokládat, že plánovanou  genocidu českého národa, jejíž přípravy na nejvyšší úrovni se zúčastnil např. i  K. H. Frank, čelný představitel henleinsmu, a první kroky k ní činěné v době tzv. protektorátu za aktivní účasti tzv. sudetských Němců, majících na rukou krev  desítek tisíc  českých vlastenců, by paní kancléřka nepovažovala za jeden z pádných důvodů pro přesídlení německého obyvatelstva.

Když však chce paní kancléřka nějaká dějinná fakta souhrnně hodnotit, neměla by trpět neznalostí ani výběrovou slepostí. Svým hodnocením poškodila tak nejen sama sebe, ale i úřad, který ještě zastává, především však česko-německé vztahy.

V této souvislosti za zmínku stojí, že paní kancléřka dovede podporovat německé nebo zdánlivě německé zájmy i jinde. Určité interesy německé menšiny v Polsku zastávala  i proti polské vádě samé. Dovedla se dokonce postavit, v době, kdy se jednalo o zvolení Donalda Tuska předsedou  Evropské rady v druhé části jeho funkčního období, přímo proti jednoznačným a opakovaným přáním polské vlády i její předsedkyně. Kancléřka Merkelová za D. Tuskem, považovaným v Polsku za německy orientovaného politika, pevně stála. Tusk byl zvolen. Poláci otevřeně prohlásili, že Tusk nebyl a není polským kandidátem na uvedenou funkci, ale německým, který své funkce využívá i proti Polsku. To však nic na věci pro paní Merkelovou neměnilo. Tusk byl jejím kandidátem a zvítězil. Nebylo to však jen momentální vítězství, které zakládalo na prohry budoucnosti?  Zajímavé by jistě též bylo zkoumat vztah paní kancléřky k tzv. Svazu vyhnanců (BdV), jehož jednou ze složek je i „Sudetoněmecký landsmanšaft“. Toto možné zaměření se však již  zcela vymyká jak našemu tématu, tak i našim celkovým možnostem.

IV. Závěrem

Každý slušný člověk se může splést, může být nesprávně informován. To se v životě stává mnohým. Slušný člověk, pokud udělá chybu, považuje za svou povinnost se omluvit. Takovéto jednání je normou v dobré společnosti. Ta horší se vyznačuje tím,  že chyby se kupí, jedna za druhou,  aniž by tento proces byl zastaven. Kam až může vést, jsme si jistě všichni vědomi. Proto považujeme za svou povinnost  upozornit na závažnost vzniklé situace a zamyslet se na ní, aby mohla být napravena.

Paní kancléřka, jak jsme přesvědčeni, měla ve svých úvahách vycházet z mezinárodního práva, z dohod uzavřených představiteli vítězných spojeneckých států, zejména z Postupimské dohody, Pařížské reparační smlouvy a z principů mezinárodního práva. Kdyby tak činila, tak by mohla zjistit, že spojenci, a státy, které se k těmto smlouvám připojily, s   přesídlením německého obyvatelstva souhlasily a v souladu s nimi jednaly, mezi nimi bylo i Československo, sledovali několik důvodů. Mezi kterými nebyly mezi posledními obavy z dalšího možného zneužití německých menšin k destabilizaci států, v nichž žily, k destabilizaci míru.

Místo toho se paní kancléřka dívala na zájmové skutečnosti více či méně očima sudetských Němců. Proto se za ně svým předmětným výrokem postavila. Z nás pak udělala zločince, kteří bez právních i dalších důvodů, morálních a politických, vyhnali německé obyvatelstvo. Toto paní kancléřka mohla tvrdit proto, že hodnocení dějin první poloviny 20. století v postatě převzala nejen od „sudetských“ Němců, ale i od dalších tzv. vyhnanců z vlasti. Na druhé straně je pravdou, že paní kancléřka často ani neopomíjí  uvádět fakta o úloze nacistického Německa v období před druhou světovou válkou a v jejím průběhu. V tomto případě její vidění však bylo pouze jednostranné a tudíž zásadně chybné a toho litujeme.

Kdekdo z německých i českých politiků mluví o tom, že česko-německé vztahy jsou tak dobré, jako nikdy dosud nebyly. Ale to je podle našeho názoru přespříliš růžové vidění reality, které má od pravdy daleko. Na jeden takový případ jsme výše uvedeným upozornili. Je paní kancléřka schopná na uvedená fakta reagovat a vyvodit z nich důsledky, změnit své tvrzení? Uvidíme časem.

Za posledních několik let někteří němečtí ústavní činitelé a politici, včetně těch tzv. sudetoněmeckých, nás opakovaně obviňují z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a dokonce i z genocidy. Na sjezdech „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ se tak dokonce děje v přítomnosti našich diplomatů. Kde je nějaká odezva našich ústavních činitelů, zejména Ministerstva zahraničních věcí ČR, vlády ČR? Nevíme o žádné takové a podobné naší reakci. Takovéto jednání považujeme za hrubě chybné a měli bychom jej změnit. Jakmile se ozve z Německé strany nějaká nepravda, lež, měli bychom na ni reagovat diplomatickou cestou. Vždy uvádět pravdivé argumenty a trvat na změně a omluvě těch, kteří z nás soustavně dělají zločince. To mají být tak mimořádně dobré česko-německé vztahy, v nichž platíme za zločince a landsmani za neviňátka? Takto se má přepisovat historie? Pokud tomu tak skutečně má být, tak jasně říkáme, že se s tímto stavem nikdy nesmíříme a budeme mu odporovat.

Tady má paní kancléřka velkou řadu možností dokázat, že jí jde o historickou pravdu, napravit tvrzení, která jsou s ní v rozporu a vést i ostatní německé ústavní činitele a politiky, zvláště pak vedení a funkcionáře landsmanašaftu, k témuž postupu. Následně se budou česko-německé vztahy měnit k lepšímu. Nastoupíme-li však odlišnou cestu, budeme-li se s Němci dále poklepávat po rameni a říkat si, jak jsme dobří, můžeme dojít až k dílčím nebo i celkově konfliktním vzájemným vztahů. Verbálně si takovýto stav z nás nikdo nepřeje, fakticky však k němu míříme.

Ale jsou zde i zásadní dokumenty, které by potřebovaly, pokud chceme česko-německé vztahy vidět očima reality, nikoliv tedy v nich ukotvovat mocenské zájmy Německa, upřednostňovat je před vyrovnanosti a rovnoprávnosti vztahů, zásadní přepracování. Máme na mysli zejména „Smlouvu mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“ z r.1992 a „Česko-německou deklaraci“ z r. 1997.

Nejde však jenom o rovné postavení smluvních strana, vyrovnanost smluvních závazků, tedy o souladnost s mezinárodním právem, ale také i o ekonomické vztahy, které nás svou současnou „kvalitou“ dostávají, jak tvrdí řada našich i cizích ekonomů, na úroveň jakési německé kolonie, která je Německem vysávaná.

Naše státy sousedí. Máme proto zvláštní zájem, aby naše vzájemné vztahy byly korektní a pokud možná i přátelské. Je však v nich i řada problémů, které nás vybízí k řešení. Jedním z nich jsou i válečné reparace, které nám Německo dosud nezaplatilo, ač řada příslušných německých ústavních činitelů, zejména kancléř W. Brandt a později i H.-D. Genscher, ministr zahraničních věcí SRN, slíbila, že po sjednocení Německa nám reparace zaplatí. Šlo o závazné sliby a ty se mají i v mezinárodní politice plnit. Mezinárodní právo výslovně stanovuje, že agresor je povinen své oběti zaplatit škody, které jí agresí vznikly. Německo bylo agresorem a my jeho obětí. Nadto existuje Pařížská reparační dohoda, z které vyplývá pro Německo povinnost zaplatit nám reparace. Zaplacením reparací bude učiněno zadost mezinárodním smlouvám, mezinárodnímu právu. Nedojde snad ke konci světa, jak někteří hrozí. Naopak, současný bezprávní stav v tomto směru bude zhojen.

Dr. O. Tuleškov