České národní listy

Pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, prohlásila kancléřka Merkelová IV

IV. Závěrem

Každý slušný člověk se může splést, může být nesprávně informován. To se v životě stává mnohým. Slušný člověk, pokud udělá chybu, považuje za svou povinnost se omluvit. Takovéto jednání je normou v dobré společnosti. Ta horší se vyznačuje tím,  že chyby se kupí, jedna za druhou,  aniž by tento proces byl zastaven. Kam až může vést, jsme si jistě všichni vědomi. Proto považujeme za svou povinnost  upozornit na závažnost vzniklé situace a zamyslet se na ní, aby mohla být napravena.

Paní kancléřka, jak jsme přesvědčeni, měla ve svých úvahách vycházet z mezinárodního práva, z dohod uzavřených představiteli vítězných spojeneckých států, zejména z Postupimské dohody, Pařížské reparační smlouvy a z principů mezinárodního práva. Kdyby tak činila, tak by mohla zjistit, že spojenci, a státy, které se k těmto smlouvám připojily, s   přesídlením německého obyvatelstva souhlasily a v souladu s nimi jednaly, mezi nimi bylo i Československo, sledovali několik důvodů. Mezi kterými nebyly mezi posledními obavy z dalšího možného zneužití německých menšin k destabilizaci států, v nichž žily, k destabilizaci míru.

Místo toho se paní kancléřka dívala na zájmové skutečnosti více či méně očima sudetských Němců. Proto se za ně svým předmětným výrokem postavila. Z nás pak udělala zločince, kteří bez právních i dalších důvodů, morálních a politických, vyhnali německé obyvatelstvo. Toto paní kancléřka mohla tvrdit proto, že hodnocení dějin první poloviny 20. století v postatě převzala nejen od „sudetských“ Němců, ale i od dalších tzv. vyhnanců z vlasti. Na druhé straně je pravdou, že paní kancléřka často ani neopomíjí  uvádět fakta o úloze nacistického Německa v období před druhou světovou válkou a v jejím průběhu. V tomto případě její vidění však bylo pouze jednostranné a tudíž zásadně chybné a toho litujeme.

Kdekdo z německých i českých politiků mluví o tom, že česko-německé vztahy jsou tak dobré, jako nikdy dosud nebyly. Ale to je podle našeho názoru přespříliš růžové vidění reality, které má od pravdy daleko. Na jeden takový případ jsme výše uvedeným upozornili. Je paní kancléřka schopná na uvedená fakta reagovat a vyvodit z nich důsledky, změnit své tvrzení? Uvidíme časem.

Za posledních několik let někteří němečtí ústavní činitelé a politici, včetně těch tzv. sudetoněmeckých, nás opakovaně obviňují z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a dokonce i z genocidy. Na sjezdech „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ se tak dokonce děje v přítomnosti našich diplomatů. Kde je nějaká odezva našich ústavních činitelů, zejména Ministerstva zahraničních věcí ČR, vlády ČR? Nevíme o žádné takové a podobné naší reakci. Takovéto jednání považujeme za hrubě chybné a měli bychom jej změnit. Jakmile se ozve z Německé strany nějaká nepravda, lež, měli bychom na ni reagovat diplomatickou cestou. Vždy uvádět pravdivé argumenty a trvat na změně a omluvě těch, kteří z nás soustavně dělají zločince. To mají být tak mimořádně dobré česko-německé vztahy, v nichž platíme za zločince a landsmani za neviňátka? Takto se má přepisovat historie? Pokud tomu tak skutečně má být, tak jasně říkáme, že se s tímto stavem nikdy nesmíříme a budeme mu odporovat.

Tady má paní kancléřka velkou řadu možností dokázat, že jí jde o historickou pravdu, napravit tvrzení, která jsou s ní v rozporu a vést i ostatní německé ústavní činitele a politiky, zvláště pak vedení a funkcionáře landsmanašaftu, k témuž postupu. Následně se budou česko-německé vztahy měnit k lepšímu. Nastoupíme-li však odlišnou cestu, budeme-li se s Němci dále poklepávat po rameni a říkat si, jak jsme dobří, můžeme dojít až k dílčím nebo i celkově konfliktním vzájemným vztahů. Verbálně si takovýto stav z nás nikdo nepřeje, fakticky však k němu míříme.

Ale jsou zde i zásadní dokumenty, které by potřebovaly, pokud chceme česko-německé vztahy vidět očima reality, nikoliv tedy v nich ukotvovat mocenské zájmy Německa, upřednostňovat je před vyrovnanosti a rovnoprávnosti vztahů, zásadní přepracování. Máme na mysli zejména „Smlouvu mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“ z r.1992 a „Česko-německou deklaraci“ z r. 1997.

Nejde však jenom o rovné postavení smluvních strana, vyrovnanost smluvních závazků, tedy o souladnost s mezinárodním právem, ale také i o ekonomické vztahy, které nás svou současnou „kvalitou“ dostávají, jak tvrdí řada našich i cizích ekonomů, na úroveň jakési německé kolonie, která je Německem vysávaná.

Naše státy sousedí. Máme proto zvláštní zájem, aby naše vzájemné vztahy byly korektní a pokud možná i přátelské. Je však v nich i řada problémů, které nás vybízí k řešení. Jedním z nich jsou i válečné reparace, které nám Německo dosud nezaplatilo, ač řada příslušných německých ústavních činitelů, zejména kancléř W. Brandt a později i H.-D. Genscher, ministr zahraničních věcí SRN, slíbila, že po sjednocení Německa nám reparace zaplatí. Šlo o závazné sliby a ty se mají i v mezinárodní politice plnit. Mezinárodní právo výslovně stanovuje, že agresor je povinen své oběti zaplatit škody, které jí agresí vznikly. Německo bylo agresorem a my jeho obětí. Nadto existuje Pařížská reparační dohoda, z které vyplývá pro Německo povinnost zaplatit nám reparace. Zaplacením reparací bude učiněno zadost mezinárodním smlouvám, mezinárodnímu právu. Nedojde snad ke konci světa, jak někteří hrozí. Naopak, současný bezprávní stav v tomto směru bude zhojen.

Dr. O. Tuleškov