Pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, prohlásila kancléřka Merkelová III
Pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, prohlásila kancléřka Merkelová III
III. Bylo pro přesídlení německého obyvatelstva z Československa nějaké morální a politické ospravedlnění, či nikoliv?
Za velmi důležitá v souvislosti s uvedenou otázkou považuji některá bilaterální jednání o přesídlení německého obyvatelstva, která mezi spojeneckými státy, jejich představiteli probíhala už v průběhu druhé světové války. Vzhledem k tomu, že Němci své válečné akce vedli barbarsky, velmi krvavě a zločinně, spojenci očekávali krvavou odvetu Němci terorizovaného obyvatelstva. W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).
Krvavými válečnými lázněmi prošli Poláci. Přes 6 milionů z nich Němci zavraždili nebo padlo ve válce. Proto recepty Armii Krajowe, jak se rychle zbavit Němců, byly silné. Franklin Delano Roosevelt se v době rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu Janem Karskim souhlasně vyjádřil k představě vedení podzemní Armiji Krajowej, že po osvobození Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému i trvale usídlenému – německému obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému. „dobrovolnému“ vystěhování. Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili“. (Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 190).
De Gaullovi Svobodní Francouzi přesně aplikovali polský, Armií Krajowou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8.000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců , ale i části za nacismu zkompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě. (Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 194-195)
Jak se dívali obyčejní Češi na Němce, na ty říšské i na bývalé československé občany? O tom velmi přesvědčivě svědčí doklady z doby druhé světové války z našich archivů.
Ze zpráv zasílaných československé vládě v Londýně odbojovými organizacemi doma. Z výpovědí tří Čechů, kterým se podařilo uprchnout v roce 1943 a 1944 do Švédska.
Záznamy z 24. srpna 1944:
"Nálada lidu v roce 1942 silně protiněmecká. Všichni jsou přesvědčeni o prohře Německa a čekají na okamžik, kdy jim bude dopřáno bojovat se zbraní v ruce proti Německu. Národ doma věří, že dostane z Anglie nebo Ruska zbraně, aby se mohl bít... Sudeťáci jsou drzí a stále udávají naše lidi..."
"Nálada proti německá, lid se připravuje na boj s Němci, věří, že mu budou shozeny zbraně a že bude moci bojovat..." "Nálada lidu ve vlasti všeobecně silně protiněmecká, očekáván je konec války a konečné zúčtování. Sudeťáci jsou stále sprostí a nebezpeční. Není možné soužití a proto musí ven. "*
Zprávy o situaci z října a listopadu 1943:
"Stanovisko k Němcům, kteří žijí v Československu, je u všech našich lidí zcela jednoznačné: Pryč s nimi! Zkušenost se sudetským obyvatelstvem zůstane poučením pro všechny budoucí generace a náš lid pokládá za jediné správné řešení vystěhování všech Němců z našeho území."**
Zpráva z dubna 1944:
"Ani jeden náš Němec tam nesmí zůstat. Ne, ani socialisté.
Nechceme, aby se opakoval Mnichov. Musíme mít jistotu, že aspoň naše děti budou mít jednou od Němců pokoj. Vy tady si neumíte představit, co nám dělají, jak nás ponižují. Frank musí viset. Nevíte, jací jsou to fanatici, zvláště jejich ženy a děti. "***
Zpráva z 25. července 1944:
"Všechny složky obyvatelstva jsou plny upřímné nenávisti k nacistům a za radikální řešení v národnostní otázce vůbec. Není divu... Češi jsou svědky prolínání německého živlu všemi obory českého života. Je přirozené, že jejich reakce je v tomto směru jednoznačná: Ani jeden Němec nesmí zůstat po válce v českých zemích. 58
Takto mluví jak zprávy jednotlivých rezistenčních skupin, tak čeští průmyslníci, zajíždějící do neutrální ciziny, tak konečně Češi v německé armádě, zajatí a pak vypovídající spojeneckým orgánům.
Ve zprávách dvou rezistenčních skupin je vyjádřeno zklamání, když prezident Beneš mluvil o možnosti pobytu loajálních německých občanů: Naše zkušenosti nesnesou polovičatého řešení. Je nutný transfer. Loajální Němce si lid dovede představit jako hosty, nikoli jako kompaktní národní skupinu v zemi...
Nenávist proti Němcům je obecná, neboť není prakticky rodiny, která by nebyla postižena popravou nebo uvězněním některého z jejích členů. Popravuje se denně..."****
Státní ústřední archiv, fond Ripka, Politické zprávy z Čech
* 1-50-41,12,5,4, ** 1-50-6,115, *** Tamtéž, 1 115, **** Tamtéž, 1 34.
Celý obsáhlý fond obsahuje od roku 1939 do roku 1945 stovky obdobných hlášení. Viz signatury 1-50, 1-61, k 183-192
Z publikace Edvard Beneš, Odsun Němců a dokumenty, vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha 2011, str. 58-59, Státní ústřední archiv, fond Ripka, Politické zprávy z Čech
Když si uvědomíme, že Němci odsoudili český národ k likvidaci a náš sídelní prostor měl být osídlen jen Němci, Čech tu neměl co dělat, jak to prohlásil R. Heydrich, tehdy zastupující říšský protektor, o čemž pojednávala celá řada dokumentů od Memoranda Hergel, kterým se zabývali již sami henleinovci, po likvidační plány sepsané K.H. Frankem, Neurathem a dalšími, pak přesídlení německého obyvatelstva z Československa, zvláště též k probíhající genocidní praxi po dobu tzv. protektorátu, bylo jen vyústěním všeho toho, co nám udělali Němci. Ještě v době Květnového povstání českého lidu a Pražského povstání 8 tisíc našich lidí bylo Němci zabito, či zavražděno. Další tisíce bylo raněných. Svým vlastních chováním za války si samo německé obyvatelstvo, zvláště pak sudetští Němci, rozhodlo o svém dalším osudu, o přesídlení do Německa. Kdyby válku Němci vyhráli, bez slitování by český národ zlikvidovali způsoby a postupy již dříve vypracovanými.
Čili můžeme říci na základě výše uvedeného, že spojenci i my sami jsme dobře věděli, proč německé obyvatelstvo jsme přesídlili do Německa. Spojenci se obávali, že německé menšiny by znovu mohly být zneužity k rozvrácení společností, ve kterých žily a případně i využity k dalším násilným protimírovým akcím. U nás nadto velká většina obyvatelstva odmítla žít s Němci společně v jednom státu. Chtěli do říše, tak jsme je tam poslali.
Takže tvrzení paní kancléřsky, že pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, je zcela chybné, nepravdivé. Důvody, které jsme uvedli my, jsou jen zlomkem celé jejich další, téměř nekonečně řady. Paní kancléřka Merkelová je zřejmě nezná. Nemůžeme přece předpokládat, že plánovanou genocidu českého národa, jejíž přípravy na nejvyšší úrovni se zúčastnil např. i K. H. Frank, čelný představitel henleinsmu, a první kroky k ní činěné v době tzv. protektorátu za aktivní účasti tzv. sudetských Němců, majících na rukou krev desítek tisíc českých vlastenců, by paní kancléřka nepovažovala za jeden z pádných důvodů pro přesídlení německého obyvatelstva.
Když však chce paní kancléřka nějaká dějinná fakta souhrnně hodnotit, neměla by trpět neznalostí ani výběrovou slepostí. Svým hodnocením poškodila tak nejen sama sebe, ale i úřad, který ještě zastává, především však česko-německé vztahy.
V této souvislosti za zmínku stojí, že paní kancléřka dovede podporovat německé nebo zdánlivě německé zájmy i jinde. Určité interesy německé menšiny v Polsku zastávala i proti polské vádě samé. Dovedla se dokonce postavit, v době, kdy se jednalo o zvolení Donalda Tuska předsedou Evropské rady v druhé části jeho funkčního období, přímo proti jednoznačným a opakovaným přáním polské vlády i její předsedkyně. Kancléřka Merkelová za D. Tuskem, považovaným v Polsku za německy orientovaného politika, pevně stála. Tusk byl zvolen. Poláci otevřeně prohlásili, že Tusk nebyl a není polským kandidátem na uvedenou funkci, ale německým, který své funkce využívá i proti Polsku. To však nic na věci pro paní Merkelovou neměnilo. Tusk byl jejím kandidátem a zvítězil. Nebylo to však jen momentální vítězství, které zakládalo na prohry budoucnosti? Zajímavé by jistě též bylo zkoumat vztah paní kancléřky k tzv. Svazu vyhnanců (BdV), jehož jednou ze složek je i „Sudetoněmecký landsmanšaft“. Toto možné zaměření se však již zcela vymyká jak našemu tématu, tak i našim celkovým možnostem.
Dr. O. Tuleškov
