České národní listy

Pro vyhnání sudetských Němců nebylo žádné morální ani politické ospravedlnění, prohlásila kancléřka Merkelová II

II. K termínu „sudetští Němci“

Paní kancléřka A. Merkelová nemluví o německém obyvatelstvu, nýbrž pouze o tzv. sudetských Němcích. Kdo vlastně byli tito „sudetští Němci“?  Šlo převážně znacizované henleinovce a jejich stoupence. Při posledních svobodných obecních volbách získala Henleinova Sudetendeutsche Partei asi 90% německých hlasů.  To byli tedy ti sudetští Němci. I mezi nimi byla malá část, kteří k této volbě byli donuceni.  Žili v našem pohraničí, nikoliv v nějakých „Sudetech“. Ty jako územně-správní jednotka nikdy neexistovaly a neexistují ani dnes. Českoslovenští občané německé národnosti, kteří patřili k sociálním demokratům a komunistům, se tehdy ani po válce k „sudetským“ Němcům nehlásili. Naopak byli věrni Československu a stáli i ve zbrani po našem boku až do pomnichovských dní. Jim patří naše poděkování a úcta. Tito němečtí antifašisté, tak se také nazývali, se ani po druhé světové válce nehlásili k  bývalým nacisticko-henleinovským kádrům, které začaly zakládat „sudetoněmecký landsmanšaft (SL)“. Velmi poučná jsou slova samého K. Henleina o tom, jak  „sudetští Němci“ rozvrátili Československo. Článek K. Henleina z března 1941 měl přiléhavý název. „Naším cílem vždy bylo zničení Československa.“ (Z projevu ve Vídni 4. března 1941)

„Východní marka a Sudety měly po dlouhou dobu společné dějiny a byly spolu spojeny společným utrpením i společnými cíli.* Právě zde, v dunajské kotlině a v Sudetech, povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde poprvé zapustila své kořeny idea pan­germanismu a po válce právě zde znělo hlasitě a jasně volání po anšlu­su Rakouska a po Velkém Německu...

Němci ze Sudet se snažili od roku 1918 paralyzovat tlak Čechů. Německá DNSAP, která dělala záslužnou práci a připravovala cestu hnutí sudetských Němců za politické sjednocení, byla však vystavena brutálním potlačovacím metodám, jimiž se české úřady na podzim ro­ku 1933 snažily zlomit politickou vůli sudetských Němců... 

Když mě během velkého pronásledování na podzim roku 1933 Vůdce DNSAP vyzval, abych převzal politické vedení sudetského ně­mectva, byl jsem postaven před velkou otázku: Má být národně soci­alistická strana vedena ilegálně, anebo má hnutí vést boj na přípravu k převedení do vlasti - do velkoněmecké říše - zcela legálně? Pro nás sudetské Němce zbyla pouze volba druhé cesty... Výsledek jejich bo­je tuto cestu stoprocentně a bezezbytku ospravedlnil. Abychom se vy­hnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. To byla nejtěžší psychická zatěžkávací zkouška, které jsem musel své následovníky vystavit.

Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitř­ní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní pomě­ry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními so­cialisty.. .

Skutečnost, že německá otázka se stávala stále naléhavější, umož­nila přenést ji v jejím plném významu na forum mezinárodního ve­řejného míněnÍ...

Avšak bez ohledu na vše, co jsme my sudetští Němci dokázali svým vlastním úsilím, nebyli bychom nikdy mohli dosáhnout svého cíle bez pomoci Vůdce. Jeho idea nás inspirovala, jeho síla posilovala i nás, jeho Německo nám dávalo víru ve vítězstvÍ. Historie vynese jed­noho dne svůj soud: sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost.“ (Völkischer Beobachter, 5. března 1941, Der neue Tag, 6. března 1941).

Uvedená slova K. Henleina jsou tak jasná, že je zbytečné je dále komentovat.

Jděme dále! Když se podíváme na  signatáře prvních základních dokumentů SL, najdeme mezi nimi velkou řadu bývalých nacistů, henleinovců, dokonce jsou mezi nimi i gestapáci a esesáci. Je docela přirozené, že k nim se němečtí antifašisté, až na menší výjimky, nehlásili. Byli to totiž převážně ti, kteří je bili, posílali do vězení i do koncentračních táborů, kteří je terorizovali. Za války tzv. sudetští Němci sloužili ve velkých počtech u jednotek SS, gestapu a SD, bojovali v jednotkách Wehrmachtu za Vůdce a vlast  i za německý panský národ, který byl „povolán“ vládnout v Evropě a ve světě.

Všichni víme, že denacifikace, která měla proběhnout v Německu, byla převážně fikcí, která nebyla naplněna. Amnestie stíhala amnestii, konfliktní situace mezi bývalými spojenci se zostřovala a z toho všeho profitovali bývalí nacisté, jen málo z nich skončilo ve vězení. Brzy po r. 2000 se dostal B. Posselt do čela  SL. Byl obklopen samými witikovci. Jejich vzájemné soužití bylo po určitou dobu harmonické. Až od r. 2015 začalo docházet mezi nimi ke konfliktům. Witikobund začal ztrácet své bývalé vůdcovské pozice. Stále více se uplatňoval společenství Ackermann-Geminde a Seliger-Gemeinde. Nové éra ve vývoji SL? Nikoliv, nenastala. Landsmani stále touží po své původní vlasti. V současnosti začínají silně brojit proti dekretům prezidenta republiky. Čas od času nás špiní jako zločince, dokonce i genocidní. Posselt občas se snaží úkolovat naši politiku. Osnuje vznik nového státního útvaru, k němuž by měla patřit i ČR. Snad ani neví, že dlouhodobě se vměšují do našich vnitřních záležitostí. A za tyto lidi ztrácí své slovo paní kancléřka.

Mnozí němečtí antifašisté se ani dnes nepovažují za sudetské Němce. Lorenz Knorr, chebský rodák, odpovídá na otázku novinářky, proč se nepovažuje za sudetského Němce .

„Protože jde o umělé označení, z kterého udělali nacisté politický pojem. Pokud si vzpomínám, tak ještě před rokem 1936 toto označení nehrálo zásadní roli. Ale na olympiádě, která se konala v roce 1936 v Německu, prohlásil Goebbels na adresu Němců, kteří přijeli z Československa: Vy nejste žádní občané Československé republiky německého jazyka – což bylo tehdy oficiální označení – vy jste sudetští Němci! V tomto pojmu je totiž obsažen nárok na pohraniční území, osídlená tehdy hlavně Němci. Takže já dodnes tvrdím: byl jsem německy hovořícím občanem Československé republiky!“

Vraťme se k aktuálním česko-německým vztahům. Je na nich co zlepšovat, ptá se novinářka pana L. Knorra.

„Ke zlepšení by nepochybně přispěla eliminace činnosti Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Z jeho strany je neustále sypána sůl do ran, neustále zní požadavky na odstranění takzvaných Benešových dekretů, což jsou, málo platné, zásadní historické dokumenty. A takové dokumenty prostě nelze odstranit, zrušit, vyjmout je z historie. Článek XIII závěrů Postupimské konference výslovně nařídil odsun Němců z Polska, Československa a dalších zemí. Důvodem byla snaha vítězů druhé světové války zajistit mír a evropskou bezpečnost. Byla to snaha odstranit zdroje neklidu před válkou, a těmi byly bohužel německé menšiny. Tuto skutečnost a hlavně pak rozhodnutí postupimské konference dnes mnozí rádi přehlížejí. Já osobně třeba považuji za možné i jiné řešení, než bylo vysídlení skoro všech Němců z ČSR, ale byla zde nezvratitelná vůle Spojenců, aby bylo co nejvíce Němců soustředěno do Spojenci kontrolovaného prostoru. Tak to svého času prosazoval hlavně Churchill, nikoli Stalin.“

Pokud však by ani toto nestačilo k osvětlení, proč není možné pro nás termín „sudetský Němec“ používat, pak doporučujeme ještě studium Memoranda Hergel (a případně i plánů na likvidaci českého národa. Jeden z takových plánů vypracoval i K.H. Frank, jeden z vůdčích činitelů znacizované Sudetendeutsche Partei.)

Dokladem násilného řešení německo-českých problémů jsou  „Herglovy“ téze:

a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt  závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím. 5)

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“6) Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“ 7)

d) Ponechme stranou Herglovo ujišťování, že Němci nejsou schopni žádného masakru, zatímco „husitští Češi“ ano a ponechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku  právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“8)

„Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává. 

Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“

První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. K tomu se jaksi stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existoval v československém demokratickém systému, navenek jako by požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru do Říše (což je vlastně jako by třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomé nebo nevědomé).9)

Z článku „Memorandum Hergel“ a formování strategických sudetoněmeckých (a německých) cílů v české otázce, autor PhDr. Václav Kural, CSc

Dr. O. Tuleškov

Pokračování