Přísně zakázané ovoce - Politické procesy ze 40. a 50. let...

 Co zjistil Ransdorf pár týdnů před svou nečekanou smrtí? Josef Skála ohromil.  

06.06.2021 11:22 | Ze sítí

Z PROFILŮ Komunista Josef Skála odpovídal na dotazy čtenářů ParlamentníchListů.cz, kteří se před blížícími volbami ptají, kdy konečně přijde změna ve vedení strany a zda je podle něj předseda Filip srovnatelný zrádce, jako byl v SSSR Gorbačov. „Filipovo odcházení je nekonečné, riskujeme následky. Gorbačov také zatloukal. A ty donebevolající podvody,“ píše Skála. Rovněž vysvětlil, proč komunisté ustoupili od svého volebního programu z roku 1946. Stranou nezůstal ani politický život Klementa Gottwalda.

V komunistické straně sílí kritika vůči předsedovi Vojtěchu Filipovi. Část KSČM se jej chce zbavit ještě před volbami. Čtenáři píší Skálovi, že by v případě volby nového šéfa strany vyjádřili rádi své preference alespoň formou ankety.

„Je možné zajistit anketu pro oslovení veřejnosti k podpoře jednotlivých kandidátů přicházejících do úvahy na funkci předsedy Vaší strany, třeba na internetu? Například ‚Budete volit naši stranu: ano – ne, pokud by byl zvolen a) ... xy)?‘ Pokud se ve volbách spolehnete jen na členy strany, bude to dozajista debakl,“ zní čtenářský názor.

„Myslím si, že problémem je, že pod vedením pana Filipa a spol. se stala KSČM byrokratickým spolkem směřujícím k přežití,“ vysvětluje si propad KSČM čtenář.

Skála by takový návrh bral v úvahu. „Díky moc za zajímavý nápad! Míří velice správným směrem. Odpověď na otázku, kdo stranu má vést, je skutečně potřeba zakládat i na tom, jak to vidí širší levicová a vlastenecká veřejnost, a ne jenom interní stranická grémia,“ uvádí.

Má to však své „ale“. „Mohlo by to značně zkomplikovat zákulisní hrátky kmotrů v pozadí. Váš námět se proto jen sotva okotí z iniciativy těch, kdo ve straně drží opratě. Třeba se ho však chopí zrovna Parlamentní listy a/nebo některá další alternativní média. Do personálních úvah a rozhodnutí by to určitě vneslo osvěžující vánek,“ míní.

Odcházení Vojtěcha Filipa z postu předsedy strany je podle Skály bohužel jako nekončící příběh. „S tím vším má rostoucí problém nejen většina komunistů, ale i levicové a vlastenecké veřejnosti kolem nás. Vojtěch Filip ohlásil své ‚odcházení‘ už 27. října 2017. Tím, že po slovech ne a ne přijít skutek, riskuje následky, které mu není co závidět. Bohužel však ani nikomu z nás,“ zní jeho odpověď.

Padla také otázka, zda Skála považuje Vojtěcha Filipa za zrádce. „Jak se Vám líbí nejnovější tah zrádce českých komunistů Filipa, tedy odložení volebního sjezdu KSČM až za říjnové volby? Myslíte si, že je Filip srovnatelný zrádce, jako byl v SSSR Gorbačov?“ táže se čtenář.

Komunista promluvil o podvodech na ÚV KSČM. „Co má za lubem, ví jen on sám. To ‚odcházení‘ se vleče už čtvrtým rokem. Z ostudy máme zimák až po paty. Na sobotním ÚV KSČM však došlo i na donebevolající podvody. Jak při ‚výkladu‘ stanov, tak výsledků hlasování. Kam až to nechá dojít, zatloukal i Gorbačov. Pak nás postavil před hotovou věc. Právě to nám, máte pravdu, hrozí i teď. Zvrátit to ještě před volbami už asi nelze. Tím rychleji to musíme zvládnout hned po nich. Ať už dopadnou jakkoli,“ říká Skála.

Objevily se rovněž dotazy, proč se komunisté nedrželi svého volebního programu z roku 1946.

„Tento program, podle prohlášení tehdejšího ÚV KSČ, zaručoval širokou škálu pozitivních sociálních opatření, národní jednotu, cílevědomý budovatelský a hospodářský rozvoj, respekt vůči drobnému a střednímu soukromému podnikání, zabezpečení Košického vládního programu, realizaci dekretů prezidenta Beneše, svobodný rozvoj osvěty a kultury, rozvoj vztahů se Sovětským svazem jako záruky proti novému Mnichovu a další opatření ve prospěch lidu Československa,“ konstatuje další tazatel.

 Zmiňuje, že tento program byl vcelku se sympatiemi přijat i ostatními, nekomunistickými stranami. „Byly snad pak objektivní podmínky v mezinárodním kontextu pro jeho naplnění natolik obtížné a neprůchodné, že po únoru 1948 realizace komunistického volebního programu doznala zásadních a podstatných změn? Nebo byl snad na ČSR skutečně vytvářen nepřiměřený tlak ze strany SSSR?“ zajímá se.

Politik předně připomíná, že v boji proti fašismu položil život každý třetí komunista. Z předválečných poslanců, zvolených za všechny politické strany, to byl pouze Jan Šverma. „KSČ dokázala lépe než všichni její soupeři nazvat pravým jménem i příčiny Mnichova, okupace a války. Zpřístupnit je nejširší veřejnosti a nabídnout programová východiska, která z těch krutých lekcí vyvodí závěry,“ píše Skála.

„Volby v roce 1946 proběhly za podmínek odpovídajících všem kánonům liberální demokracie. Rudá armáda od nás odešla už do podzimu 1945. KSČ vyhrála první poválečné volby díky tomu, že své rivaly předčila svou strategií, taktikou a schopností oslovit většinovou veřejnost,“ dodává.

Tehdejší program KSČ, přezdívaný „československá cesta k socialismu“, byl podle jeho slov radikálnější variantou koncepce „socializující demokracie“. Tu razil Edvard Beneš, který nemohl vědět, jak válka dopadne a kdo nás osvobodí. „Jeho úvahy, startující v Chicagu dokonce už před nacistickou okupací naší země, jsou o potřebě její radikální změny, nemají-li se opakovat tragédie 30. let,“ poznamenává.

Beneš se v nich staví za masivní znárodnění, vymahatelné právo na práci a také povinnost ji vykonávat pro lidi v ekonomicky aktivním věku, generální zdravotní a sociální pojištění i další kroky, k nimž se předmnichovská republika nedopracovala. Také bankovnictví požaduje přesunout do veřejného vlastnictví, tak aby úspory a finanční transakce nebyly kořistí privátního zisku. Razí i řadu jiných názorů, které by dnešní fanklub kapitalismu podle Skály jistě šokovaly.

KSČ prý tehdy směřovala obdobným azimutem. S horečným zespolečenšťováním malých i středních výrobců, obchodu a servisu však rovněž nepočítala. Cílem bylo získat živnostníky a drobné podnikatele převahou moderní velkovýroby. Tak, aby se rozhodli sami, zda se chtějí trápit od „nevidím do nevidím“ a s vrtkavým rizikem podnikání, nebo přejít do společenského sektoru s jeho osmihodinovou pracovní dobou, stabilním příjmem a dovolenou i celkově příjemnějšími podmínkami práce.

„Od prahu 40. a 50. let z toho leccos skutečně už neplatilo. Dneska má téměř monopol primitivní říkanka, která to svádí na Stalina, líčeného jako přitroublého paranoika. Pravou příčinou radikálního manévru byla ‚studená válka‘ západních velmocí,“ zmiňuje, že naše země pak musela převzít roli kovárny, strojírny i jedné z klíčových zbrojovek celého východního bloku.

To vše si vyžádalo masivní přesuny „lidských zdrojů“ do oborů a závodů, s nimiž se dřív nepočítalo. Neméně zásadní koncentraci investičních prostředků a spoustu jiných chirurgických řezů do ekonomické struktury země.

Byl to i zoufalý závod s časem. „Tady je hlavní klíč k tajemství obratu, k němuž došlo v politice KSČ. Ve spěchu a pod bezprostředním rizikem nové války došlo i k přehmatům a nezákonnostem. Nebýt sadismu ‚studené války‘ proti nám, měly jen mizivou šanci,“ vysvětluje Skála.

Pohled do minulosti nabídl i v rámci dalšího dotazu. KSČM se dodnes hlásí k odkazu Klementa Gottwalda, jímž vedená KSČ v roce 1946 zvítězila ve volbách a Gottwald se stal předsedou vlády. Podle jednoho z čtenářů byl bezesporu uznávaným vůdcem strany. „Do jaké míry se podle Vašeho názoru Klement Gottwald iniciativně podílel na politických procesech?“ píše dotaz Skálovi.

Ten však jeho názor o Gottwaldovi coby silném vůdci strany nesdílí. „Gottwald neměl obrovskou autoritu jen uvnitř vlastní strany. K politickým procesům z přelomu 40. a 50. let došlo za situace, kdy jsme se bránili mimořádně kruté a zákeřné přesilovce ‚studené války‘. Zmíněné procesy navíc provázely i dva rysy, které se dneska záměrně zatloukají. Skutečné příčiny stíhání byly zavřeny za sedmero západů z obav, aby neprovokovaly k následování. Místo nich se soudům předkládaly ‚zástupné verze‘,“ odpovídá Skála. 

Přísně zakázaným ovocem je prý i pravda o roli, již v politických procesech sehrály intriky západních „služeb“. „Byl to i případ procesu s Rudolfem Slánským a jeho kolegy. Už v podobě ‚Dopisu velkému metaři‘, špinavé provokace špionážní struktury plukovníka Moravce ve shodě s jeho americkými šéfy. Gottwald, ba ani Stalin zprvu nevzali za bernou minci ani tak práskanou zpravodajskou hru.“

Moskva ji nechala ověřit svému „krtkovi“ za Atlantikem. A ten hlásil, že daná verze nelže. Jazýčkem na vahách byla až tato epizoda. „Krtka“ však už držela pod krkem druhá strana. „A to v tu chvíli ještě nevěděla Moskva, a tedy ani Gottwald. Tuhle stopu vyšátral Míla Ransdorf. I díky své fenomenální jazykové vybavenosti. Povedlo se mu to však až pár týdnů před nečekanou smrtí. Svou unikátní expertizu tak stačil dotáhnout jen zčásti. Souvisí Mílovo náhlé úmrtí i právě s tím? Jsou lidé, kteří si to myslí,“ pokračuje Skála.

Tohle i spoustu jiných věcí Gottwald znát ještě nemohl. „Procesy s lidmi, s nimiž táhl za jeden provaz už od 20. let, ho děsivě traumatizovaly. Čelil tomu i alkoholem. Zemřel pouhé čtyři měsíce po Rudolfu Slánském a ostatních, kdo v procesu s jeho ‚protistátním centrem‘ dostali nejvyšší trest,“ dodává Skála s tím, že morální trauma je to i pro nás, kdo jsme u těch tragédií nebyli. „Naši odpůrci se ne a ne omluvit ani za statisíce životů, zmařených i jejich jménem jen agresemi za ‚změnu režimu‘ v tomto století,“ uzavírá komunista svou odpověď.

PL