České národní listy

Přesídlení není vyhnání  ani etnická čistka

Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.

Směšováním a spojením „divokého odsunu“ a „nuceného vysídlení z vlasti“ či dokonce domnělé „etnické čistky“ v jeden údajně společný nadřazený pojem „vyhnání“ německá doktrína až na malé výjimky záměrně opomenula použít základního pojmu, obsaženého v XIII. části Postupimské dohody, totiž přesídlení (transfer). Zcela výjimečně přeložili správně někteří němečtí autoři XIII. část Postupimské dohody jako „Bevölkerungtransfer“ (přesídlení obyvatelstva). Místo o transferu, jak je řečeno v záhlaví této části, se používá v německém textu „převedení“ (Überführung), zcela je opominut pojem odsun (removal) a vyhoštění (expulsion), obojí označují jediným termínem „Ausweisung“ (vykázání). Po této dezinterpretaci transferu na „vykázání“ nebylo třeba velké politické fantazie k použití ještě dále jdoucích pojmů, „vyhnání“ a „násilné vysídlení“, korunované dodatkem  „z domova sudetských a karpatských Němců v Čechách, Moravsko-Slezsku a na Slovensku“. Smutné je, že tuto dikci použil i Spolkový sněm v deklaraci přijaté ke Smlouvě z r. 1992!

Druhá interpretační síla německé doktríny je limitování transferu veškerého německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska pouze na přesídlení z Československa.

Třetím prohřeškem německé doktríny  a diplomacie je vyvolání představy, že Československo, a nyní Česká republika, může bilaterálně po dohodě se Spolkovou republikou Německo, změnit jasná a nedvojsmyslná ustanovení Postupimské dohody v části XIII. a tím je vlastně revidovat.

Dřívější československá federální vláda bohužel takovýto německý přístup zčásti přijala. Ve Smlouvě mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992 souhlasila s tím, aby v její preambuli se objevil pouze termín „vyhnání“ (Vertreibung) a zcela se opominulo přesídlení (transfer) německého obyvatelstva. Navíc v neveřejném protokolu připojeném ke smlouvě projevila československá strana ochotu jednat s Německem o vzájemných materiálních nárocích. Jako by vůbec nějaké mezinárodně právní nároky mohlo Německo z titulu přesídlení vůči Československu vznášet!

Čtvrtým interpretačním trikem německé doktríny byla přeměna německého obyvatelstva v Československu na „sudetské a karpatské Němce“!!! … Tedy i Němce žijící v Praze, Brně nebo Ostravě, nikoliv tedy jen v pohraničí.

Rovněž zcela opomenula okolnost, že ta část německého obyvatelstva, která se nezpronevěřila základním povinnostem každého československého občana usilovat o bezpečnost, nezávislost a územní celistvost jediného demokratického Československa, mohla získat domovské československé občanství. Pochopitelně ovšem ti, kteří zradili svůj československý stát a až do konce války věrně sloužili hitlerovskému Německu v jeho útočných válkách a byli ochotni rozbít a oslabit Československo a pak jeho zbytku vnutit tzv. Protektorát Čechy a Morava a tzv. Slovenský štát, nemohli čekat nic jiného než přesídlení do státu, který považovali za svůj domov (Heim ins Reich).

Proč tedy je možné, ba kategoricky nutné, používat pro operaci, při níž podle XIII. části Postupimské dohody došlo k transferu německého obyvatelstva, termínu přesídlení, jako jedině správného, výstižného a přesného mezinárodně právního institutu a nikoliv vágních termínů jako „odsun“, „vyhnání“, „násilné vysídlení“ nebo dokonce „etnická čistka“?

K přesídlení části obyvatelstva dochází sice jen výjimečně, za mimořádných okolností z naléhavých bezpečnostních, politických, národnostních nebo náboženských důvodů braných jednotlivě nebo několikerých nebo všech dohromady, jde však vždy o legální mezinárodní právní institut, má-li následující znaky. Přesídlení části obyvatelstva předpokládá přestěhování skupiny osob z jednoho státu na území druhého státu. O přesídlení sjednávají tyto státy patřičnou mezinárodní dohodu. Nelze proto přesídlit obyvatelstvo jedním státem na území druhého bez jeho souhlasu. Přesídlení musí probíhat spořádaně a lidsky. Právním důsledkem přesídlení je ztráta dosavadního občanství a automatické nabytí občanství státu, do něhož je část obyvatelstva přesídlena, přesídlení je spojeno s vystěhováním osob bez práva opce.  Samozřejmě platí již výše zdůvodněná podmínka naléhavosti bezpečnostní, politické, národnostní nebo náboženské.

Např. k přesídlení části obyvatelstva z Turecka do Řecka a naopak došlo po první světové válce podle Lausannské smlouvy z r. 1923. Na jejím základě byly transferovány osoby muslimského vyznání z Řecka do Turecka a osoby pravoslavného vyznání z Turecka do Řecka. Německo přesídlilo v letech 1939-1940 obyvatele jižního Tyrolska a jiní německé menšiny  („Volksdeutsche“) z východu „domů do Říše“.

Po druhé světové válce došlo na základě dohody mezi Československem a Maďarskem z  roku 1945 k vzájemnému přesídlení části obyvatelstva. Z Československa byli přesídleni českoslovenští občané maďarské národnosti, kteří byli zbaveni československého občanství. Z Maďarska pak maďarští občané slovenské národnosti, kteří vyjádřili přání vrátit se zpět do vlasti.

Po druhé světové válce došlo k spořádanému přesídlení velkého počtu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska na základě části XIII. Postupimské dohody z roku 1945 („Orderly transfer of German population“, v německém překladu „Ordnungsmässige Überführung deutscher Bevölkerungsteile“).

Podle usnesení Spojenecké kontrolní rady v Berlíně z 20. listopadu 1945 mělo být z Polska odsunuto veškeré německé obyvatelstvo v počtu 3,5 milionu osob a přijato v americkém, francouzském a sovětském okupačním pásmu v Německu. Z Československa, Rakouska a Maďarska mělo být odsunuto veškeré německé obyvatelstvo v celkovém počtu 3 miliony 150 tisíc osob a přijato v americkém, francouzském a sovětském okupačním pásmu. Není bez zajímavosti, že v předchozím odstavci uvedeném německém neautentickém (autentický je pouze anglický a ruský text) překladu se mluví pouze o „částech německého obyvatelstva“ (Bevölkerungsteile), nikoliv o veškerém obyvatelstvu.

K tomuto transferu veškerého německého obyvatelstva došlo na prvním místě z bezpečnostních důvodů, v zájmu udržení nového míru v Evropě a účinného zajištění územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti sousedních států Rakouska, Československa a Polska. Teprve na druhém místě šlo i o řešení otázky velkých německých národnostních menšin v těchto státech, které se staly poslušným nástrojem a pátou kolonou sloužící k rozbití a pak i k vojenské okupaci těchto států a jejich podmanění německou říší.

Československo přijalo usnesení Postupimské konference. V dopise čs. ministerstva zahraničních věcí britskému velvyslanci v Praze ze 16. srpna 1945 se uvádělo, že československá vláda přijala s povděkem toto rozhodnutí, jímž velmoci daly svůj zásadní souhlas k odsunu německého obyvatelstva z Československa. Tímto rozhodnutím učinily tři spojenecké velmoci důležitý krok k zajištění míru ve střední Evropě.

Jak již zdůraznila ve svých předchozích notách jednajících v této věci, je československá vláda přesvědčena, že mír ve střední Evropě by nemohl být považován za zajištěny a trvalý, kdyby menšiny, které měly takový podíl na rozpoutání války, měly být ponechány v rámci státu, o jehož zkázu usilovaly. Československá vláda uvítala i určení spojeneckého orgánu, který má toto rozhodnutí o odsunu provést.

Odsun německého obyvatelstva z Československa do sovětského pásma byl ukončen 19. září 1946 a amerického pásma 31. října 1946. Americký generál L.D. Clay a ruský generálporučík Lukjačenko v září 1946 prohlásili, jak bylo řečeno již výše, že práce československých úřadů při provádění transferu byla vzorná a organizačně dokonalá, a že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.

Polsko, Československo a Maďarsko ve spolupráci se Spojeneckou kontrolní komisí provedly tedy řádně a plně všechny potřebné kroky pro uspořádané a humánní přesídlení německého obyvatelstva ze svých území. Takovým způsobem společně i jednotlivě splnily mezinárodní závazky, které převzaly přijetím XIII. části Postupimské dohody.

Nedopustily se při provádění této operace protiprávního jednání ani opomenutí. Nemohou proto nést za tyto akty mezinárodně právní odpovědnost vůči Německu nebo osobám na jeho území přesídlených. Proto Německo  jako stát i přesídlené osoby nejsou oprávněny vznášet jakékoliv nároky, zejména na návrat do těchto tří zemí, na náhradu škody za majetek, který zůstal na jejich území, ani na omluvu a zadostiučinění.

Bez ohledu na svůj název „Zpráva o třístranné konferenci v Berlíně“ z 2. srpna 1945 v Postupimi, kterou podepsal J.V. Stalin, Harry S. Truman a C.R. Attlee jako nejvyšší představitelé tří velmocí, jen s ohledem na řadu závazných usnesení a ujednání platných pro Německo, jehož jménem jednali, tato zpráva je mezinárodní smlouvou, tj. smlouvou podle mezinárodního práva. Velká Británie ve svém stanovisku k těmto dohodám prohlásila,   že byly striktně založeny na mezinárodním právu, a že přesun německého obyvatelstva, které sídlí na území Československa, je nezbytný a musí být proveden spořádaným a humánním způsobem. Stejně tak Spojené státy americké prohlásily, že rozhodnutí přijatá v Postupimi, byla striktně založena na mezinárodním právu a byla od té doby mnohokrát potvrzena v různých multilaterálních a bilaterálních souvislostech. Konference uznala, že přesun německého obyvatelstva, sídlícího na území Československa, je nezbytný. Závěry Postupimské konference jsou historickou zkušeností a Spojené státy jsou si jisté, že si je žádný stát nepřeje zpochybňovat.

Většina usnesení Postupimské konference se týkala pouze Německa v jeho hranicích, kde okupační mocnosti plnili dočasně funkci územního suveréna, některé části se však týkaly i třetích států. Šlo o VI. část o Královci (dřívější Königsberg, založený českým panovníkem Přemyslem Otakarem II.-pozn. red.) a přilehlé oblasti, IX. část o postoupení východní části Německa Polsku, a XIII. část O spořádaném přesídlení německého obyvatelstva.

Tyto části se týkaly i třetích států, Sovětského svazu, Polska, Československa a Maďarska. Proto byly uzavřeny jako dohody, k nimž mohly zmíněné státy přijetím odpovídající částí stát se smluvní stranou, pokud šlo o tuto část.

Pro Československo to platí v případě XIII. části, jíž přijalo a stalo se její stranou. Tím mu vznikla určitá práva (provést přesídlení) a povinnosti (realizovat přesídlení spořádaně a humánně, ve spolupráci se Spojeneckou kontrolní radou).

Takovou možnost přistoupení třetího státu ke smlouvě, nebo její části, uzavřené jinými státy, předvídá obecné mezinárodní právo. Tato obyčejové pravidlo bylo kodifikováno v Úmluvě o smluvním právu z r. 1969. Podle ní vznikne třetímu státu nebo skupině států právo z ustanovení mezinárodní smlouvy, jestliže smluvní strany (v našem případě vítězné mocnosti a Německo jimi zastoupené) mají v úmyslu tímto ustanovením (tj. XIII. část Postupimské dohody) poskytnout toto právo třetím státům, a jestliže s tím třetí státy souhlasily (Československo přijalo práva a povinnosti plynoucí z této části). Souhlas těchto států se předpokládá, pokud by nebylo důkazu o opaku. Právo, které takto vzniklo pro třetí státy, nemůže být smluvními stranami odvoláno nebo změněno, jestliže bylo zamýšleno jako neodvolatelné nebo nezměnitelné bez souhlasu třetích států.

Požadavek přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska je tedy obsažen v mnohostranné dohodě původních smluvních států (tři velmoci a Německa a států ji přijavších, tedy Polsko, Československo a Maďarsko). Tuto dohodu není žádný účastník oprávněn sám nebo spolu s jiným účastníkem (např. Československo a Německo) revidovat, měnit nebo dokonce rušit! Takový akt by mohly učinit pouze všechny účastnické státy ( tj. tři velmoci, Německo, Polsko, Československo a Maďarsko) jen po všeobecné dohodě.

Transfer je tedy dvou nebo vícestrannou mezinárodní záležitostí, upravenou mezinárodní smlouvou. Nelze jej proto směšovat s vyhnáním nebo vysídlením, které jsou jednostranným aktem suverénního státu, jímž ze svého území vypuzuje národnostní nebo náboženskou skupinu do jednoho nebo více cizích států, které vypuzené osoby buď přijmou nebo je odtransportují dále. Je-li takové jednání provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky vyhánějícího státu, je protiprávním a zakládá mezinárodně právní odpovědnost dotyčného státu.

O nic takového v případě Československa nešlo. V prvých poválečných měsících probíhalo přesídlení spontánně, ne plně organizovaně a ne zcela humánně. Přesídlené osoby byly převzaty a usazeny v Německu, v okupačních zónách americké a sovětské. Nešlo tedy o svévolný jednostranný akt Československa. To jasně vyplývá z textu XIII. části Postupimské dohody, v níž se říká, že příliv příliš velkého počtu Němců zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady.  Proto by tento problém měla přezkoumat především Kontrolní rada. Měla by přitom zvláště přihlížet k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Přikázala Kontrolní radě, aby co nejdříve oznámila, kolik takových osob již přišlo do okupačních pásem z Polska, Československa a Maďarska a jak rychle by mohly být provedeny další transfery,

Transfer rovněž nelze zaměňovat s tzv. etnickou čistkou. Tu provádí jednostranně jeden stát a vypuzuje ze svého území násilně občany jiné národnosti nebo náboženství. Např. při rozpadu Jugoslávie na několik států, při jejichž vzniku za vzájemné války, která měla zprvu povahu občanské války, docházelo k násilným etnickým čistkám, jejichž cílem bylo vypuzení osob jiné národnosti nebo náboženství.

V Československu tedy nešlo o žádnou takovou svévolnou jednostrannou akci.