Přepisování dějin místo pokání 3 - Prof. Miloš Pick
Přepisování dějin místo pokání 3
Prof. Miloš Pick
Odsun
Nevím, zda je to náhoda, ale v návaznosti na uvedenou kampaň médií k poválečné odplatě se zvyšuje i frekvence diskusí o poválečném odsunu Němců a jeho oprávněnosti či dokonce tlaků na omluvy za něj.
Myslím, že bez vysídlení to nešlo. To masové nacistické zmámení trvalo po celou válku a velká část tohoto obyvatelstva to nepochopila až do konce. Těch nevinných byla menšina. A kdyby po válce - místo odsunu – bylo statisíce německých občanů odsouzeno za neloajalitu v době zvýšeného ohrožení republiky, sotva by to bylo východisko nového mírového soužití. Pro ty bylo vlastně vysídlení milosrdnější. Pokud by to ovšem nedopadlo jako v trizónii (spojených okupačních zónách USA, VB a Francie), kde se společnost proti zkoumání viny uzavřela a denacifikace byla ubohá i pro nedostatek ochotných svědků. To by bylo spravedlivější a bezpečnější?
A na konec, je to vše jen morální zrání nových generací, snažících se dobrat pravdivého poznání spolu se snahami pozůstalých dobrat se uznání minulých křivd? Je tu jen oboustranný zájem uvést vše na pravou míru?
Nebyl a není tu i cílený ekonomický a možná i mocenský zájem některých kruhů převykládat tuto historii opačně? Zájem, který si obě předchozí snahy bere za rukojmí?
Česko-německá deklarace z roku 1997 rozlišuje pojmy vyhánění (pro divoký odsun) a násilné vysídlení (pro ostatní organizovaný odsun) Němců z Československa po druhé světové válce (Termín Vertreibung, je v SRN uzákoněn od počátku 50. let a je všeobecně a paušálně užíván. Čs.-německá komise historiků se ale na začátku svých jednání jednomyslně shodla na dvojí terminologii: vyhnání pro tzv. divoký odsun, ale pro ostatek organizovaného odsunu (když cesty z ČSR byly poměrně krátké, odsun z ČSR uznán okupačními mocnostmi, Američany a Sověty, za řádný, dobře organizovaný, pro transporty byly vyhrazeny např. všechny léky, jež ČSR dostala od UNRRY a čsl. lékařská služba prof. Rašky byla vysoce hodnocena) odsun či vysídlení. Rozlišení pojmů vyhánění a násilné vysídlení je i v platné Česko-německé deklaraci.) Vyslovuje i českou lítost vůči těm nevinným. Dnes ale jestřábi líbivými slovíčky lákají holubice ke zpochybnění tohoto rozlišení a dokonce vyvíjejí tlak na české omluvy za něj i za celkový odsun. Tedy také a dokonce převážně těch vinných?!
V USA už někteří politologové a publicisti – počínaje Buchananem, to vykládají úplně obráceně. Za válku může Roosevelt se Stalinem a ne Hitler s Mussolinim.
Tak to nejsou jen otázky slovíček, kdo za co může. Postupně měněný výklad a přepisování historie, nejdřív uznání prvotní viny nacistů, potom jako oboustranné viny a zítra možná obrácené už není jen morální přehodnocování, to je ideologické zbrojení na další ekonomické nebo i mocenské požadavky či dokonce agrese a války. Říkám to tvrdě, ale takhle to vidím. Myslím proto, že zpochybňování vysídlení a tím i jeho nevratnosti je nečistá a nebezpečná hra.
Komu pokání
Na druhé straně jsem uvítal, když se česká vláda - Paroubek - omluvila za příkoří způsobené sudetským antifašistům. Na ústředním výboru sociální demokracie to bylo schváleno s potleskem ještě za Špidlova předsednictví (podzim 2004) na návrh zahraniční komise – Laštůvky a Kavana. Podpořil jsem to nadšeně i já, protože sudetští antifašisté byli zrazení třikrát. Po prvé svými henleinovskými „soukmenovci“, po druhé mnichovskou kapitulací Československa, protože oni tím mezi prvními byli předhozeni Hitlerovi a po třetí po válce Československem, které jim sice zachovalo státní občanství, ale nedokázalo je ochránit před nenávistí spoluobčanů. Řekl jsem a opakuji to i dnes, že těm já bych se za tu trojitou zradu omlouval třikrát denně - ráno, v poledne a večer. Jenže jen jim, nikoli těm vinným, kteří by se těmto nevinným chtěli schovávat pod sukně. Česká lítost nevinným byla vyslovena i v Česko-německé deklaraci.
(Publikováno v Literárních novinách 21. července 2011