Přepadení bývalé četnické stanice Třemešná 1
Přepadení bývalé četnické stanice Třemešná, okr. Krnov, líčím zevrubně, neboť jsem při tomto přepadu ordnery od prvopočátku byl a celé je prodělal.
Dne 22. září 1938 kolem 15. hod. (byla to doba snad stanovená pro přepady všech četnických stanic v Osoblažském výběžku) vtrhlo na četnickou stanici a dvůr stanice v Třemešné asi 20 – 30 a snad i více ordnerů ve stáří od šestnácti do padesáti roků, ozbrojených pistolemi a puškami a na rukávech měli hákové kříže. Někteří měli i lovecké pušky a žádali vydání zbrání, které jim byly na příkaz okresního úřadu v Krnově odebrány a odvezeny do Krnova. Jednalo se o zbraně lovecké i o pistole.
Byl jsem na stanici ještě s třemi četníky. Jelikož jsme něco podobného předvídali, byli jsme všichni vyzbrojeni a připraveni k zákroku. Vyšší velitelství však zakázalo použít zbraně, jen v případě napadení střelbou, a není-li jiné možnosti zákrok likvidovat.
Byli jsme tedy ozbrojeni my a byli ozbrojeni i ordneři, povstalci. Jeden starší ozbrojený ordner jménem Kirchner mne vyzval, že nesmíme použít střelné zbraně, neboť jinak budeme zastřeleni všichni, a musíme vyčkat rozhodnutí. Připadalo mě to tak, jako by čekali na někoho, kdo má další jednání rozhodnout.
Asi po 5 až 15 minutách se přihnala tlupa asi 10 až 15 ordnerů ozbrojených ponejvíce pistolemi. (Zdálo se mi, že měli na rukávech s hákovými kříži ještě něco jako umrlčí hlavy.) Ti se na nás vrhli se slovy: „Die Waffen hergeben“ a trhali z nás zbraně i s opasky. Zbraně se na žádný pád použít nedalo, neboť jsme byli naprosto zbaveni akční volnosti (stanice byla plná ordnerů) a každý ordner, který každého z nás odzbrojoval, byl ještě chráněn dvěma ordnery s napřaženými pistolemi, že na nějakou obranu nebo rozkaz k odporu nebylo prostě pomyšlení.
Po našem odzbrojení mi nařídil jeden starší ozbrojený ordner, že četníci z mé stanice (Vydomus, Rejthar a Rozínek) mohou odjet vlakem a že já tu musím zůstat jako rukojmí. Odeslal jsem četníky do Krnova k okresnímu četnickému velitelství a zůstal jsem na stanici. Po jejich odjezdu mě jeden „s umrlčí hlavou“ vyzval, že musím zařídit, aby skupina četníků umístěná na stráni nad nádražím v Třemešné (jednalo se o družstvo SOS v bunkru) odevzdala ihned všechny zbraně a náboje. Pak že mohou odejet. Neodevzdají-li zbraně, že budou obklíčeni a postříleni.
Řekl jsem mu, že tato skupina spadá pod jiné velitelství, které je v Bruntále a že jim bez povolení tohoto velitelství nemohu dát žádný rozkaz. Umožnil mi telefonické spojení s hlavním velitelstvím SOS v Bruntále (pplk. Šitina), neboť telefonní linka z Třemešné až po Město Albrechtice u Krnova byla obsazena ordnery. Hlásil jsem pplk. Šitinovi nastalou situaci a žádal o rozkaz, jak se mám v dané situaci zachovat.
Velitel SOS mi sdělil, že družstvo SOS nad nádražím v Třemešné obdrželo již patřičné rozkazy, jak se má zachovat v případě napadení střelnou zbraní ze strany kohokoliv. Ostatně, že nemá námitek, abych šel za nimi na stanoviště a sdělil jim, aby nepoužívali střelné zbraně, nebudou-li napadeni. Toto jsme řekl zmíněnému ordnerovi a on mi nařídil, že musím jít na stanoviště k družstvu SOS s nimi a použijí-li proti nim střelné zbraně, budu já první, který bude ordnery zastřelen, a pak ti ostatní.
Byla toho dne již značná tma, když jsme se odebrali ke stanovišti družstva SOS. Já jsem musel jít první a u nádraží v Třemešné čekala již spousta ozbrojených ordnerů. Věděli jsme, že se vojenské zbraně (pušky i pistole) pašují v noci z Německa, neboť
státní hranice byla místy jen přes potok nebo říčku.
Stanoviště družstva SOS bylo dobře vidět, neboť příslušníci SOS tam měli pod rovnou střechou krytu pověšenou rozžatou formanskou svítilnu. Jeden z ordnerů (asi velitel) dával pak polohlasem shromážděným ordnerům rozkaz, jak budou postupovat k družstvu na stráni. Mně pak jeden z ordnerů připevnil do knoflíkové dírky u blůzy rozžatou malou železničářskou svítilnu. Udělal to asi proto, že jakmile příslušníci SOS uvidí blížit se světlo, zahájí palbu a já bych byl v tom případě zastřelen.