Pražská operace Rudé armády završila osvobození Československa od německých okupantů 1, 2
Pražská operace Rudé armády završila osvobození Československa od německých okupantů 1, 2
Bc. Miroslav Pořízek
Na jaře roku 1945 dělily fašistické Německo od úplné porážky již jen týdny. Přesto stále probíhaly těžké boje, které si vyžádaly mnoho obětí. Fašističtí okupanti se ještě na samém sklonku, pro ně již dávno prohrané války, dopouštěli dalších a dalších těžkých zločinů. V době, kdy se tolik očekávaný mír blížil mílovými kroky, neváhali okupanti i na území Čech a Moravy vraždit civilisty, včetně žen, dětí a starých lidí. Stejně jako vypalovat celé obce. Mrtví z Javoříčka, Ploštiny, Prlova, Vařákových Pasek, Zákřova, Leskovic, Třeště, Velkého Meziříčí a jiných míst i s odstupem desetiletí varovně ukazují na bestiální tvář fašismu a cenu míru. Fanatičtí hitlerovci často neváhali ničit vše živé až do úplného konce. A byli pevně odhodláni učinit z Prahy své poslední hnízdo odhodlaného odporu, i za cenu zničení historické části města a obytných čtvrtí. To vše ještě v čase, kdy už významnou část českých zem,í za cenu velkých obětí, osvobodily jednotky Rudé armády, armády rumunské a vojáci 1. čs. armádního sboru. Završit konečné osvobození Československa měla závěrečná operace Rudé armády na našem území. Byla nazvána operací pražskou a v jejím průběhu sovětští tankisté dovezli, po dlouhých letech válečných útrap, toužebně očekávaný mír i do Prahy. Začátek pražské operace byl několikrát změněn a nakonec byl stanoven na 6. května 1945.
Pražská operace byla plánována již na počátku roku 1945. Muselo se přitom počítat s přítomností silného uskupení německých vojsk v Čechách a na Moravě, a proto i těžkými boji. Útok měl směřovat ze tří stran a podílet se na něm tři ukrajinské fronty Rudé armády za přispění rumunských a polských jednotek i jednotek 1. čs. armádního sboru. Svoji důležitou roli měly sehrát i aktivní partyzánské skupiny, které již delší dobu vyvíjely svou činnost v českých zemích a na Slovensku. Partyzáni způsobovali okupantům řadu potíží sabotážními akcemi. Zejména narušováním komunikací, přerušováním zásobování, nečekanými přepady a vázali tak stálou pozornost ne nevýznamné části jejich jednotek. Zatímco hlavní města zemí východní a jižní Evropy již byla osvobozena, Prahu stále pevně drželi v rukou hitlerovci, pobízeni svými veliteli k boji k nesmiřitelnému odporu. Byli odhodláni klást fanatický vzdor tak dlouho, jak to bude možné. Při konečné fázi osvobozování Čech a Moravy tak bylo nutno stále počítat s tuhým odporem nepřítele, který již neměl kam ustoupit, hlavním cílem se tak stalo dostat se do amerického zajetí. Nepřítel navíc disponoval i na samém sklonku války ještě stále značnou vojenskou silou, co do počtu bojeschopných mužů, tak i techniky. Okupanti byli rozhodnuti klást odpor ze všech sil a Prahu tak docela dobře mohl potkat osud Varšavy nebo Kyjeva co do rozsahu zničení. Jen díky statečným vlastencům bojujícím několik nekonečných dní a nocí proti velké přesile a rychlému zásahu Rudé armády se tak nestalo.
Plány na zahájení pražské operace
Na jaře 1945 došlo k vypracování nových plánů na provedení velké operace za účelem osvobození zbývající části Československa, stále zatím obsazené německými okupanty. Směrem na Prahu měly udeřit sovětské armády z jižního směru, a to po dobytí Vídně. Ze severního směru poté bezprostředně po dobytí Berlína. V plánované pražské operaci měly být zničeny zbývající části dvou německých armád. Šlo o skupinu armád Mitte pod velením polního maršála Schőrnera a skupinu armád Sűd, přejmenovanou v květnu 1945 na skupinu armád Austria, pod velením generálplukovníka Rendulice. Celkově se jednalo o uskupení čítající na 900 tisíc vojáků, asi 10 tisíc děl a minometů 1 900 tanků a přibližně 1000 letadel. Tyto německé jednotky měly bránit připravovanou alpskou pevnost a dle plánů německé vlády po uzavření separátního míru se západními velmocemi následně zahájit společný útok na východ proti Sovětskému svazu. Již prvního květnového dne uložilo vrchní velení Rudé armády jednotlivým frontům konkrétní úkoly, včetně časového plánu celé operace. 1. ukrajinský front maršála Koněva měl útočit ve dvou směrech na Prahu. Hlavní úder mělo vést úderné uskupení složené ze dvou tankových a tří vševojenských armád. Přičemž tyto jednotky měly z oblasti Drážďan překročit Krušné hory a rychlým postupem přes Teplice dosáhnout Prahy od severozápadu. Ku Praze měly současně postoupit od jihovýchodu od Brna přes Jihlavu jednotky 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Malinovského. Vojska 4. ukrajinského frontu armádního generála Jeremenka pak měla zničit německé jednotky na Moravě, poté postoupit na Prahu a přispět k úspěšnému dokončení celé operace.
„Když se vrchní velitel dozvěděl, že naše vojska postoupila až k Labi, řekl, že je na čase zasadit úder ve směru Praha. Druhý den po setkání s Američany osobně telefonoval veliteli 1. ukrajinského frontu maršálu I.S. Koněvovi. Bez jakéhokoliv úvodu se ho zeptal: „Kdo bude osvobozovat Prahu?“ Pro I.S. Koněva nebylo obtížné na tuto otázku odpovědět. Situace se vytvořila tak, že 1. ukrajinský front měl nejpříhodnější podmínky pro zasazení úderu na Prahu nejkratším směrem ze severu a severozápadu. Tím by také přehradil pražskému uskupení nepřítele ústupové cesty na západ. Koněv tehdy dostal rozkaz, aby předložil své návrhy na pražskou operaci a generálnímu štábu bylo rovněž uloženo připravit k tomuto plán. Hlavní město s námi spřátelenému Československa mělo v plánech sovětského vrchního velení velmi významné místo. Naše strategické velení se všemožně snažilo zachránit toto nádherné starobylé město s mnoha kulturními památkami před zničením. Především jsme museli chránit Prahu před americkými bombami, protože naši spojenci ji pravidelně zařazovali do seznamu objektů určených k bombardování. Protože město spadalo do pásma činnosti sovětských vojsk, museli si spojenci dávat schválit seznamy objektů k bombardování. Generální štáb systematicky škrtal Prahu ze seznamu.
V noci na 1. května 1945 rozhodl hlavní stan vrchního velení vystřídat nejpozději do 1. května vojska 1. ukrajinského frontu v Berlíně silami armád levého křídla 1. běloruského frontu. I.S. Koněv dostal rozkaz nejpozději do 3. května ukončit likvidaci Němců obklíčených východně od Luckenwaldu a po vystřídání zasadit uvolněná vojska pravého křídla frontu do rychlého útoku ve všeobecném směru na Prahu.
Plán pražské operace – poslední velké operace sovětských sil v Evropě – byl definitivně zpracován 4. května 1945. Vojskům 1. ukrajinského frontu byla toho dne v 01.10 hod. předána operační směrnice. Říkalo se v ní: „Armády pravého křídla frontu přejdou do rychlého útoku po obou březích řeky Labe ve všeobecném směru na Prahu s cílem zničit drážďansko – zhořelecké uskupení nepřítele, tankové armády šestého dne operace ovládnou hlavní město Československa Prahu.“
(S.M. Štemenko, Generální štáb za války. Kniha druhá.)
Pražská operace Rudé armády završila osvobození Československa od německých okupantů 2
Bc. Miroslav Pořízek
Pražská operace měla být zahájena 7.-8. května, přičemž útok 1. a 2. ukrajinského frontu měl trvat šest dní. Dle tohoto plánu měly první sovětské tanky proniknout do Prahy 11.-12. května. Dramatické události prvních květnových dnů však celou operaci uspíšily. Květnové povstání českého lidu, které vypuklo 1. května ozbrojenou akcí proti okupantům v Přerově se přeneslo do dalších měst, včetně Prahy, a tak bylo nutné celou akci urychlit. Celková oblast pražské operace tvořila území o rozloze bezmála 70 tisíc kilometrů čtverečních. Šlo o téměř celé Čechy, přes polovinu Moravy, část Dolního Slezska, jižního Saska a také severního Rakouska.
K nasazení do pražské operace byla na straně sovětských vojsk připraveno velké množství vojáků a bojové techniky. Na počátku května 1945 se na frontě široké přes 500 kilometrů, sahající od Postupimi až po Dunaj v Rakousku, soustřeďovaly síly tří sovětských frontů. Šlo celkově o 18 vševojenských armád, z nich byly 2 rumunské a 1 polská, dále 3 letecké a 3 tankové armády, 5 samostatných tankových sborů, 2 samostatné mechanizované sbory a 3 jezdecké sbory. Součástí tří sovětských frontů bylo 153 střeleckých divizí a 7 střeleckých brigád. Vojska Rudé armády měla pro pražskou operaci k dispozici kromě jiné techniky, přes 2 tisíce tanků a přes 4 tisíce letadel. V rámci tří sovětských frontů tedy, jak již bylo uvedeno bojovala také vojska československá, rumunská a polská. Z československých bojových jednotek se jednalo o 1. čs. samostatný armádní sbor v SSSR, 1. čs. smíšenou leteckou divizi v SSSR a 1. čs. samostatnou tankovou brigádu v SSSR. Tyto jednotky bojovaly v sestavě 4. ukrajinského frontu. Dále se jednalo o 1. a 4. rumunskou armádu působící v sestavě 2. ukrajinského frontu a 2. polskou armádu v sestavě 1. ukrajinského frontu. Sovětská vojska měla pro pražskou operaci vyčleněno celkem 180 divizí, přes 2 miliony mužů (včetně 76 tisíc příslušníků polské 2. armády, 96 tisíc příslušníků rumunské 1. a 4. armády a 60 tisíc příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR). Rudá armáda měla oproti německým jednotkám s výjimkou tanků převahu ve všech ostatních zbraních. V dělostřelectvu převyšovala síly protivníka více než třikrát, v letectvu dokonce čtyřikrát.
Maršál Žukov ve svých válečných vzpomínkách popsal pražskou operaci takto: „Závěrečnou operací sovětských vojsk ve Velké vlastenecké válce byla pražská operace. Sovětská vojska měla dokončit porážku zbytků německých vojsk v Československu a osvobodit je od německé okupace. Již 5. května se hlavní stan dověděl o povstání Čechů v Praze a o bojích povstalců s německými vojsky. Hlavní stan nařídil 1., 2., a 4. ukrajinskému frontu urychlit postup našich vojsk ku Praze, aby podpořila povstalce a znemožnila hitlerovcům potlačit povstání. Fronty tam na příkaz hlavního stanu vrhly svá rychlá vojska. V noci na 9. května pronikla do prostoru Prahy a ráno vstoupila do města, kde jim obyvatelstvo připravilo nadšené uvítání. Od té chvíle organizovaný odpor německých vojsk v Československu, Rakousku a jižním Německu ustal. Německá vojska překotně ustupovala na západ, aby se vzdala Američanům. Tam, kde se jim sovětská vojska postavila do cesty, pokoušeli se Němci probít, ale utrpěli při tom velké ztráty. Velení amerických vojsk neuzavřelo německým vojskům ústupové cesty do svého pásma, ba dokonce jim v tom pomáhalo, a tak porušilo své spojenecká závazky. Totéž jsme zjistili i na úsecích britských vojsk. Sovětské velení protestovalo u spojenců, ale bezvýsledně. K Američanům narychlo ustupovala i divize vlasovců, kteří zradili vlast. V divizi byl i Vlasov sám. Vlasov byl dopaden v osobním autě ustupující kolony. Schoval se pod hromadu věcí a zabalil do přikrývky, vydávaje se za nemocného vojáka. V tom okamžiku ho prozradili jeho tělesní strážci. Vojenský tribunál odsoudil Vlasova a jeho společníky k trestu smrti.“
Zásadní roli v celé operaci a zejména v konečném osvobození Prahy tak sehrál především 1. ukrajinský front. Jeho vojska měla útočit celkem na třech směrech. Dva z nich měly být vedeny na Prahu, jeden z předmostí na Labi u Riesy a druhý od Zhořelce. Třetí měl být veden z prostoru severozápadně od Budyšína a směřovat k obchvatu Drážďan. Přičemž hlavní úder měl být veden z předmostí na Labi u Riesy, severozápadně od Drážďan v pásmu širokém 35 kilometrů silami tří vševojenských a dvou tankových armád přes severovýchodní část Krušných hor a jihozápadní část Českého středohoří ve směru přes Teplice na Prahu. Tento směr byl v podstatě nejkratší cestou na Prahu a umožňoval soustředění velkého množství jednotek, zejména pak tanků.
„V oblasti severně od Drážďan znova naskakují motory, třebaže ještě ani zdaleka nevychladly. A mládenci znova nasedají, třebaže po předchozích vyčerpávajících bojích nestačili ani přivřít oči. A jedou, je 6. května, začíná pražská operace. Hlavní úder vede skupina vojsk Prvního ukrajinského frontu, prolamuje nacistickou obranu v celé linii sovětského postupu, už jedou, jedou rychlostí třicet až padesát kilometrů za hodinu, přijíždějí a drtí bránící se hitlerovské hordy, pravé křídlo Prvního ukrajinského frontu vniká na území Československa – právě teď se nejsevernější české obce nadechly svobody, už jedou, na Prahu současně postupují i vojska Druhého a Čtvrtého ukrajinského frontu, jedou, každá hodina prodlení znamená být v Praze o hodinu později – možná o osudnou hodinu později, přátelé, už jedou, protože Praha čeká, čeká jako těžce zkoušející, jako ten, jemuž je třeba neodkladné pomoci.“
(Jiří Všetečka, Přemysl Veverka, Síla paměti)
