Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pravda a dohady o původu Boženy Němcové I, Prof.PhDr.Stanislava Kučerová,CSc.

12. 1. 2021

Pravda a dohady o původu Boženy Němcové I

Prof.PhDr.Stanislava Kučerová,CSc.

 

Byli jsme v kvintě, když náš češtinář zavedl mluvní cvičení jako  aktivní metodu literární  výchovy. Postupně, v jednu  určenou hodinu týdně, se měli  žáci  vystřídat na stupínku, každý týden jeden se svým osobně zvoleným tématem. Měl o něm  hovořit asi 10 minut. Přihlásila jsem se tehdy  s tématem „Život a dílo Boženy Němcové“. Měla jsem od Vánoc krásně vypravenou monografii o naší národní spisovatelce od F. Kubky a  M. Novotného z r.1941. Dostala jsem ji pod stromeček. Kniha velkého formátu a s bohatým obrazovým materiálem, s portréty osob, kresbami a malbami krajin, fotografiemi literárních děl a časopisů. Stačilo se jen dívat a popisovat obrázky. Listujeme-li knihou, dějiště se rychle mění. Můžeme sledovat  prarodiče Boženy Němcové, kteří  jsou  na (marném) útěku před vojenskými verbíři a před vojnou samou. Rodiče také nevstupují do společného života bez nesnází. Výjimkou je dětství budoucí spisovatelky v Ratibořicích. Dětství požehnané čtyřletou přítomností milované  babičky. Celoživotní zdroj nezapomenutelně krásných vzpomínek. Pak sňatek. Nezdařené manželství. Literární a vlastenecká činnost. Služebně a finančně  pronásledovaný manžel, přečasto pro své přesvědčení   za trest překládaný. Neuvěřitelně časté  stěhování z místa na místo. Starosti s dětmi. Přesmutná smrt syna. Léčebné pobyty v lázních. Marné existenční naděje. Strastiplná  životní cesta  až k smutnému konci v  nouzi a bídě.

 V knize jsou  i  podobizny  mužů, s kterými naši spisovatelku spojovalo víc než jen přátelství a literatura. Ale tento úsek můj zájem  tehdy nevzbudil. Bylo to zřejmě mimo můj  duševní obzor. Dnes bych se odvolala na F. X. Šaldu a odmítla  bych informace o nejsoukromějším  životě  spisovatelky jen  pro„ukájení zvědavosti širokého obecenstva“. Spolu s ním bych  podtrhla význam  spisovatelčina  vnitřního života. Její sensibility, výběru podnětů,  jejích citů, tužeb, snů, přání, doufání i vzpomínek. Zdůraznila bych její velký entusiasmus, velkou víru,  velkou touhu, hoře i vášeň, a nade vše  velikou,  něhyplnou lásku. “Krásným sladkým paradoxem s rozkošnou tvrdošíjností opravdu básnickou a všemu navzdory  soudilo její srdce  jako Shelley: Když Zima přichází, což může být Jaro daleko za ní?“ Tak  uzavírá F. X. Šalda svůj medailon  první české spisovatelky.

Neznala jsem tehdy ještě Šaldovu studii z r.1911. Co mě však  uchvátilo, byla niterná stránka,  duše  díla spisovatelky, které patřilo moje mluvní cvičení. Vyjádřovala ji  věta, kterou jsem se zápalem  ve svém proslovu citovala: „Hvězdy tichých večerů házely požáry do dívčina srdce“. Tu větu mí spolužáci s převahou své mužské racionality shovívavě přešli. Ta věta však byla pro mne znamením erbovním. „Hvězdy tichých večerů házely požáry do dívčina srdce. Babiččiny pohádky, které vlídnou hudbou unášely toto srdce do světa míru a lásky. Příroda, o které babička tolik milého a poučného vyprávěla. Svět vznešené kněžny, který mocnými dojmy zaléhal do romantických představ štolbovy dcery. Šílená Viktorka na jezu. Zpívání na kůru ve skalickém kostele. Zimní večery a něžné probuzení velikonočního jara, takový byl ráj jejího dětství, na jehož prahu, žehnajíc dychtivému  dítěti, stála Babička, symbol lidskosti.“ 

Snad  jsem  tehdy připomněla  běžně uváděná  spisovatelčina životopisná data. Možná, že jsem je vynechala. Asi se mi  tehdy nezdála nijak  důležitá.

Časem se však objevili pisatelé, kteří zpochybnili jejich správnost a  ironizovali  setrvačnost  autorů  literárních  učebnic a slovníků. Ti se podle nich  stereotypně drželi dat, uvedených prvním životopiscem Boženy Němcové, kterým byl Václav Tille. (Tilleho monografie o BN r. 1911, 9.vyd. 1947).

Ale  buďme spravedliví. Historikové  literatury si je nevymysleli. Marie Gebauerová napsala 

r.1920:„V Zemském muzeu je uchováno mnoho dopisů Boženy Němcové. Mezi nimi je i lístek, psaný její rukou:

„Božena Němcová, rozená Panklová,  narodila se ve Vídni dne 5ho února 1820. Roku 1821 přistěhovali se rodiče její do Ratibořic na panství Náchodské v Čechách, a tam byla vychována.

Roku 1837 provdala se za Josefa Němce, komisaře c.k. finanční stráže.  Když se roku 1842 její manžel do Prahy dostal, seznámila se tam s několika horlivými vlastenci a vlastenkami a měla příležitost seznati českou literaturu. Od té doby přilnula celou duší ke straně  národní.“

 

Jak zřejmo, je to  sama autorka, která  zavedla  svá životopisná data do dějin české literatury.  Data   ovšem nejsou úplná.  Někteří badatelé se je  proto  pokusili doplnit   studiem archivních materiálů. Avšak  ani  jejich  pátrání  nebylo úplné. Dnes víme, že „Babička“, klasické dílo české literatury,  je i  pravda i  báseň  o   autorčině životě. Nejstarší badatelé  však  zanedbali možnost   přebásnění skutečnosti  a  předpokládali, že  text  je do detailu spolehlivě pravdivý. První omyl způsobila hned  první věta naší milované knížky. Zní: „Babička měla syna a dvě dcery.“ A tak když se v matričním archivu v Kladsku, odkud  babička (Magdalena Novotná) s dětmi před blížícím se vojskem  r.1807 uprchla (samozřejmě bez dokladů),  našlo   jedno chlapecké a dvě dívčí jména, pátrání skončilo. Za matku Barunky  byla následkem toho pokládána Johana Barbora Terezie, narozená jako  pohrobek po smrti svého otce (Jiřího Novotného) r.1805.  Ve skutečnosti  to byla Barunčina teta. Jako  údajná matka  byla v době narození dcery (1820)  nezletilá, teprve  patnáctiletá. Odtud se odvinula řada mylných  konstrukcí. Ona prý např. předstírala, že je  o řadu let starší, byla to tedy „ klamárka“.

 K  Barunce neměla dost mateřské lásky. Pro  mateřství nebyla  prý totiž  svým věkem  dost zralá. ( Kritiky  byl ušetřen kupodivu poctivec Pankl. Nikdo mu nevytkl, že si „začal“ s nedospělou dívčinou.) Omyl  o nezletilé matce BN přežíval od r.1912 (uveřejněn ve  sborníku o genealogických výzkumech) celá desítiletí. Ještě Václav Černý v „Knížce o Babičce“ z r.1963 zná sice mnohé o prarodičích BN, její pravou matku však  nezná.  Až nové výzkumy v 70. letech minulého století na farách v Kladsku a ve Vídni vedly dík  A.Irmannovi a R.Rejchrtovi k nápravě. Matka Boženy Němcové  byla  konečně  určena jinak a  správně. Postupně byly v matrice v Kladsku nalezeny ne tři, ale sedm   dětí manželů Novotných: Karel Kašpar (1794), Marie Magdalena Terezie (1797) - pravá matka Barunčina,  Jan Josef Emanuel (1799), Josef Antonín Ignác (1801), Johana Magdalena Františka (1803), Emanuel Kristián Josef (1804) a Johana Barbora Terezie (1805), Barunčina teta.

Identita čtyř dětí, které se dožily dospělého věku, je potvrzena  i  tzv. „superprotokolem“ o smrti Marie Magdaleny Novotné ( Barunčiny milované babičky) ve Vídni 27.3.1841.  Její děti: Kašpar Novotný (1794) nádeník v Ratibořicích, Josef Novotný (1801) kočí ve Vídni, Terezie Panklová (1797) služebná v Ratibořicích (+1863 v Zaháni), Johana Fraentlová (1805) slanečkářka ve Vídni (+1855). I ten „superprotokol“ ukazuje, jak velice se může básnický obraz  konce  babiččiny  životní pouti  lišit od skutečnosti.

Kromě seriózních výzkumů o původu Boženy Němcové objevilo se nedávno také mnoho staronových výmyslů, dohadů a senzacechtivých zpráv, vedených snahou učinit z naší národní a lidové spisovatelky „odložené hraběcí dítě“, zcela podle vkusu autorek „červené knihovny“. Jejich motivem je dlouhodobě tradovaná idea, že „původ spisovatelky tak skvělého nadání není daleko od kněžny dobrodějky.“ První dohad, že je Barunka dcerou  samotné „paní kněžny“ z ratibořického zámku a jednoho z jejích  důvěrných přátel, knížete Metternicha, padl. Ukázalo se, že po  nelegitimním mateřství v dívčím věku paní kněžna už děti mít nemohla. Pak tedy padala v úvahu její mladší sestra, Dorothea Talleyrandová. Vědělo se o jejích mimomanželských vztazích a potvrdilo se, že její románek s hrabětem Clam Martinicem skutečně nezůstal bez následků. Jejich holčička přišla na svět tajně, ve Francii, dostalo se jí šlechtické „charity“ a blahobytný život opustila v požehnaném věku 89 let. Zřejmě to tedy nebyla Božena Němcová .(M.Ivanov, Zahrada života paní Betty. Praha 1992).

 Ale stoupenci kryptogenetických spekulací se s paní Dorotheou nechtějí rozloučit. Rádi opakuji pozoruhodný argument, který jim nevědomky svého času  poskytl Václav Čeněk Bendl. O 13 let mladší student (později teolog a literát), obdivoval BN a občas jí  pomáhal  při korekturách. Tento „Vašek“ nebo „Bendlík“, jak ho jmenuje v dopisech synovi, sepsal  jednoho dne pro Němcovou nějaké informace od nakladatele a pro tiskárnu a vložil je do obálky, kterou opatřil adresou „Velevážená Dorothea Němcová“. Podle kryptogenetiků  je to jasná zpráva o utajovaném  poutu adresátky s urozenou vrchností, křestním jménem tady prozrazeném. Krkolomné vysvětlení. Nabízí se prostší a smysluplnější. V adrese se nepřipomínala aristokratka Dorothea Talleyrandová, údajná tajená  matka BN, ale prostá  hrdinka  Goethova básnického dílka „Hermann und Dorothea“. Vždyť  Goethe tehdy přirozeně  patřil k  lektuře zájemců  o literaturu.  Lze se domnívat,  že v tom jméně  je  předně poklona adresátce, že je také taková pozitivní, rozhodná a činorodá bytost jako hrdinka Goethova příběhu. A je to zároveň připomínka  hrdinčina ctitele, který si netroufá vyznat se  jí ze svých citů. Neznamená ta adresa tedy tichou prosbu, „nepřekonatelná Dorotko, nemůžeš shlédnout vlídně na svého Heřmánka“?

Božena  Němcová věděla o svém „nelegitimním“ původu a o dodatečné svatbě svých rodičů, která byla „neveselá“. Věděla, že není za daných společenských mravů  těžšího provinění, než přivede-li svobodné děvče na svět nemanželské dítě. Odsuzuje to dívku i dítě k životu v hanbě a opovržení. Odtud se odvinula nejedna tragédie. Dívky umíraly na následky neodborných zákroků, páchaly sebevraždy, odkládaly nebo  usmrcovaly novorozence. Historická paměť i dobová literatura je podobných příběhů plná. Sama Němcová se k tomu tématu vrací,  např. v povídkách „ Sestry“, „Baruška“ a v „Babičce“ osudem Viktorčiným.

Nedovedu si představit, že by Terezka svolila dobrovolně a  (prý?)za úplatu  vzít si  cizí dítě za vlastní jako svobodná matka, a ne až po svatbě, jak předpokládají kryptogenetikové. Proč by přijímala odium „padlé ženy“, když by tomu  přece  vrchnost svými manipulacemi mohla předejít, kdyby jí na převzetí dítěte do péče služebnice skutečně záleželo? A proč by urozené dítě bylo svěřeno štolbovi a nestalo se další schovankou  paní kněžny jako  komtesa Hortensie a tři další dívky nelegitimního původu?

Barunčina matka se nikdy netěšila přízni literárních historiků. Nikdy neuvažovali o možných povahových  rysech, o  dobovém  pojetí role rodičů, o tom, že  se u Panklů  rodičovské role  rozdělily na roli každodenní matky, s ustavičnými starostmi a prací doma i na zámku, a  na roli svátečního otce, který přijížděl jen občas a přinášel vůni dálek, neobvyklé zážitky a dojmy, a třeba i dárečky z cest. Barunčiny vzpomínky  na přísnost matky a laskavost otce připsali jednoznačně na vrub  nežádoucího  mateřství. Zpočátku to byla nezletilost, citová nezralost,  pak připomínka poklesku. Pro  kryptogenetiky je to důkaz o tom, že pravá matka  Barunky je knížecího rodu a že Terezka je  ve skutečnosti – macecha. Terezka prý nejevila o svou dceru zájem. Poslední kontakt měly prý spolu v Červeném Kostelci (nebo v Josefově?), když  matka přijela z Ratibořic nahonem urovnat nějaké neshody mezi  dcerou a zetěm v  nedávno uzavřeném   manželství.  Není to pravda. Skutečnost je taková, že se vzájemné návštěvy matky s dcerou  krátce na to daly uskutečnit jen s obtížemi. Když totiž paní kněžna v Ratibořicích zemřela, přenesla její dědička, mladší sestra Dorothea, své sídlo do Zaháně ve Slezsku. Část služebnictva, včetně manželů Panklových a jejich dětí, se tam přestěhovala rovněž. Cesta tam byla dlouhá, namáhavá a drahá. Je doloženo, že BN byla v Zaháni dvakrát, když byl její otec nemocen, a že jí matka poskytla příspěvek na cestu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář