České národní listy

Povstání henleinovských ordnerů v září 1938 v Habartově a dalších obcích na Sokolovsku II

Jiří John, německý antifašista

Tím chtěli zřejmě přivolat posily z okolních obcí. Poté přitáhli ke stanici hasičskou stříkačku a začali do oken stanice stříkat vodu. My jsme tedy soustředili palbu do míst, odkud stříkali a vodu chrlit přestali. Později jsme se dozvěděli, že hodlali vyhodit stanici do vzduchu a proto začali kopat ve sklepě řezníka Kühnla, ale opustili od toho, poněvadž si uvědomili, že by to poškodilo sousední domy.

Pak ale nastal obrat. Přivedli totiž před okna četnické stanice mojí manželku s výzvou, abychom se vzdali, nebo že ji zastřelí. Byla svázána provazy s obličejem proti hlavním jejich pušek, které na ni mířily za rohem budovy řezníka Kühnla. Bylo to pro nás překvapení, domnívali jsme se, že utekla za matkou do Bukovan. Jak mi později řekla, při útěku byla dostižena učitelem Röschenthalerem, který ji spoutal a odvedl do hostince u Alberů, kde se ordneři shromažďovali. Teď jsme se radili, jak postupovat. Přibek byl raněn, ruka mu otékala a potřeboval lékařské ošetření a pomoc. Odešel tedy ze stanice, byl ale davem uchopen a odvlečen. Až po několika dnech jsme se potkali ve vojenské nemocnici v Plzni. Ven vyšel i Křepela a já jsem šel ke své paní. Když jsem ale vyšel ven, začali mne lidé mlátit, srazili mne k zemi, vyrvali mi z ruky pušku a šavli a dvakrát mě s ní ťali a šavlí udeřili i mou paní. Já jsem po těch úderech upadl do bezvědomí. Jen jsem v podvědomí slyšel, jak jeden na mne křičí německy: ´Mein Bruder ist tot´ (Můj bratr je mrtvý). Po nějaké době jsem se probral a odblížil jsem se na stanici, kde jsem ulehl na lůžko. V podvědomí jsem však slyšel silnou střelbu. To přijel do obce ke stanici četnický autobus, který přivezl četnický pohotovostní oddíl složený z četníků-čekatelů. Ordneři pálili ze stanice, kterou obsadili a v přijíždějícím autobusu zastřelili dva mladé četníky, Černého a Roubala. Zásah četnického oddílu byl ale tak účinný, že ordneři ze stanice prchali a většina rovnou za hranice ČSR.

Za krátkou dobu jsem cítil, že jsem odnášen do sanitky. Ve vojenské nemocnici v Plzni byla zjištěna tato moje zranění: procviknut jeden ušní boltec v podobě hákového kříže, tržní rána pod levým okem, prolomení lebeční kosti, krvácení v temeni hlavy, zlomeniny prstů levé ruky, rána do pravého ramene, zhmoždění horní části těla, vyražení několika zubů a otekliny a modřiny po celém těle. V nemocnici jsem se dozvěděl, že stržm. Křepela byl nalezen mrtvý v důlním oprámu a další zprávy z Habartova.

1. listopadu 1942 jsem byl v Pardubicích zatčen gestapem a u Sondergerichtu v Chebu obviněn a vyšetřován z vraždy praporčíka Koukala, velitele stanice v Habrspirku. O něm tvrdili, že byl Slovák a já jsem ho sám zastřelil zezadu z národnostní zášti, když chtěl sám dobrovolně vydat ordnerům zbraně. Sám Konrád Henlein žádal moji smrt, soud v Chebu celé řízení pro nedostatek důkazů zastavil a já jsem byl předán v únoru 1944 gestapu do Prahy. To pak přikázalo mne umístit do koncentračního tábora, kde jsem byl do května 1945.“

To jsou vzpomínky jednoho z četníků, který byl přímým účastníkem henleinovského povstání v tehdejším Habrspirku. Do obce byl tehdy poslán četnický pohotovostní oddíl, když telefonické spojení bylo přerušeno, četnická stanice se nehlásila a nikdo nevěděl, co se v obci děje.

Řeč říšského kancléře A. Hitlera k jeho soukmenovcům v ČSR měla ale odezvu i na jiných místech na okrese Sokolov. V Krajkové, která sousedí s Habartovým, se rovněž henleinovská, nacistická nenávist obrátila proti četnické stanici, která zde reprezentovala státnost ČSR. Ordnéři zde hned ráno 13. září přerušili telefonní spojení na četnickou stanici. Velitel stanice proto poslal četníky Šarocha a Šrajla, aby šli na poštovní úřad a zajistili jak obnovu spojení, tak i poskytli ochranu poštovnímu úřadu. Cestou však byli oba četníci ze zálohy ordnery přepadeni, odzbrojeni a zavřeni do sklepa na obecním úřadě v obci. Potom ordnéři přišli ke stanici a vyzvali jejího velitele, aby jim vydal veškeré zbraně, které na stanici má. Velitel vrchní stržm. Petr Hladík to ale odmítl a tak začali do oken stanice z okolních domů střílet. Velitel stanice střelbu opětoval. Bránil sebe i stanici. Z půdy protějšího domu však náhodná střela jej zasáhla do ramene. Zraněná ruka silně krvácela a ztrácel vědomí. Z posledních sil přišel ke svému bytu v budově stanice, kde byla zabarikádovaná jeho paní. Tam ale byl přepaden, dostal ránu a probudil se až v autě, které jej na příkaz ortsleitera SdP MUDr. Foerstera odváželo do nemocnice v Sokolově. Na náměstí v obci bylo ale auto zastaveno a ordner März vypálil proti Hladíkovi dvě rány z pistole. Jedna zasáhla Hladíka do poraněné ruky, druhá mířila do břicha jeho paní.

Okresní četnické velitelství v Sokolově se nemohlo do Krajkové dovolat a proto tam vyslalo autobus s četníky. Ten byl při vjezdu do obce napaden střelbou a řidič Václav Ráž na průstřel lebky zemřel ihned za volantem. Autobus ale zastavil. Četnický oddíl útočníky rozprášil. Někteří z nich se ukryli v okolních hlubokých lesích, někteří prchli až do Saska.

V zájmu udržení klidu a pořádku byl do Krajkové poslán cyklistický vojenský oddíl, který zde měl nějaký čas pobýt. Byl však složen se značné části z vojínů německé národnosti. Jeden z nich pak při střídání stráží zastřelil četaře aspiranta Krbce. Rozpoutala se střelba, při níž útočník skrytý pod autem zastřelil další čtyři čsl. vojáky, a to četaře Kareše, svob. Čmelu a vojíny Čapka a Netíka. Posledním nábojem pak ukončil svůj život.