Povstání henleinovských ordnerů v září 1938 v Habartově a dalších obcích na Sokolovsku Jiří John, německý antifašista
Povstání henleinovských ordnerů v září 1938 v Habartově a dalších obcích na Sokolovsku
Jiří John, německý antifašista
Dne 12. září 1938 ve Sportovní hale v Norimberku měl projev německý kancléř a vůdce německého národa (jak se sám nazval), Adolf Hitler. Jeho projev byl zaměřen proti Československé republice, byl plný nenávisti a útoků proti prezidentu Benešovi a proti demokratickému zřízení. Byl plný lží, nepravd i polopravd a měl německé veřejnosti, Evropě a celému světu ukázat, jak německá menšina v ČSR je utiskovaná, pronásledovaná a že jsou upírána občanská a lidská práva. Byl určen především pro celou světovou veřejnost, aby se dozvěděla, že Německo se za Němce v ČSR postaví a bude bránit jeho zájmy.
Veřejný projev Adolfa Hitlera byl po celém zněmčelém území ČSR drtivou většinou německých obyvatel poslouchán. Henleinovská strana pro občany, jež nevlastnili radiopřijímač, organizovala veřejné poslechy v hostincích, na veřejných prostranstvích. Umístila radiopřijímače do oken obecních úřadů nebo jiných budov. V mnoha obcích byla místní samospráva v rukou zástupců zvolených za henleinovce.
I v samotném Sokolově se tento projev poslouchal ve všech hostincích. Město při té příležitosti bylo vyzdobeno prapory s hákovými kříži, v oknech některých domů byly vystaveny obrazy Hitlera, osvětlené svícemi. Po projevu Hitlera se lidé seřazovali do průvodu, pochodovali městem a vykřikovali různá hesla: „Wir wollen Heim ins Reich“ (Chceme domů do Říše) aj. Při průvodu zvonily zvony v kostelech a v chemických závodech, na šachtách houkaly sirény.
V Habartově, který se tehdy jmenoval Habrspirk, hornické obci na Sokolovsku, byl rozhlasový aparát při projevu Hitlera umístěn v oknech obecního úřadu a před ním se shromáždil značný počet lidí. I zde se po projevu posluchači, organizováni funkcionáři Sudetendeutsche Partei (SdP), seřadili do průvodu a pochodovali obcí, při čemž vykřikovali hesla: „Liber Führer, macht uns frei, von der Tschechoslowakei“ (Milý vůdče, osvoboď nás od Československa) atd. Toto vyřvávání trvalo asi půl hodiny.
Ve vzpomínkách Jan Pardus, četnický strážmistr, který v Habartově sloužil a byl přímým účastníkem celého povstání v obci, píše: „Přes noc z 12. na 13.9.1938 jsem měl službu obchůzkou se stržm. Křepelou a zjistili jsme, že po obci patrolují hlídky henleinovských ordnerů, kteří se snaží před námi ukrývat. Již 12.9. nás informoval náš důvěrník z jejich řad, že se chystá přepadení četnické stanice a pošty, abychom se na to připravili. Ráno před tím nám sdělil předseda SdP v obci Schug, že má povolenu v obci manifestaci s průvodem a že za klidný průběh akce se zaručuje on, což jsme vzali na vědomí. Krátce na to nám přišel říci člen KSČ, Němec Kovařík z Radu, že henleinovci vyvěsili na obecním úřadě prapor s hákovým křížem, zajistili sociálně demokratického starostu Bitlera, obsadili českou školu na Rádě a sociálně demokratický konzum. Mezitím jsme zjistili, že henleinovští ordneři vnikli na poštovní úřad v obci, postavili všechny zaměstnance ke zdi a vynutili si vydání služebních zbraní, mobilizačních plánů a spisů. Na poště byla zaměstnána moje paní. Na ústředně zvonil telefon a má paní šla jej propojit. Volalo Okresní četnické velitelství a chtělo spojení se stanicí. Velitel habartovské stanice hlásil do Sokolova stav v obci. Od okresního velitele dostal pokyn, aby působil na Schuga, který se zaručil za pořádek a pokoj. Velitel ordnerů na poště postřehl ale český hovor, spojení přerušil a na moji paní namířil pistolí, které se před tím na poště zmocnil. Nechal ji vyvést před poštu s tím, že jí zastřelí. Přicházel však další ordner a když viděl, že na ni míří, křičel z dálky ´Halt´. Potom byla moje paní odvedena do našeho bytu.
Mezitím jsme s velitelem stanice Koukalem odešli na Obecní úřad za Schugem, kde jsme jej chtěli vyzvat, aby obnovil v obci pořádek, jak se zaručil. Před Obecním úřadem bylo shromážděno mnoho ordnerů a každý měl v rukou nějakou zbraň, gumové hadice jako obušky, kovové tyče, ale i krumpáče, ale i lovecké pušky. Do obecního úřadu jsme se ale nedostali., tam nás nepustili. Schuga jsme si proto nechali vyvolat. Ten vyšel ven a řekl nám, že se již nedá nic dělat, že je povstání.
Ordneři nás začali slovně napadat a nadávali nám, že jsme české svině a mne se snažili tlouci. Na pokyn Schuga však přestali. Vzbouření v obci bylo již v plném proudu. Doly zastavily práci a dolové sirény začaly houkat. Ve školách přestalo vyučování a v kostele začaly zvonit zvony. Celá obec byla vzhůru a v bojovém šiku. Po cestě na stanici nám lidé hrozili a nadávali nám a častovali nás německými nadávkami. Cestou se k nám připojovali další lidé a vyzývali nás, abychom se vzdali a odevzdali jim zbraně a že německá armády z Říše již u Chebu překročila hranice a obsazuje Sudety. Snažili jsme se pokud možno vyhnout střetům s nimi. Ráno nám totiž došel telegram, který nám přikazoval abychom v případě napadení zakročovali co nejliberálněji a chránili jsme se krveprolití.
Došli jsme na stanici, ale v zápětí na to sem připochodovaly dva oddíly uniformovaných ordnerů a vedrali se do budovy stanice. Bylo jich tam plno, vecpali se do chodby a na schodiště a žádali, abychom se vzdali a vydali jim zbraně.. Řekli jsme, že jim zbraně nedáme a zároveň jsme je vyzvali, aby opustili stanici. Výzvy nejenom že neuposlechli, ale vnikli do místnosti, kde byla puška stržm. Brože, který v té době byl v sokolovské nemocnici. Dále v této místnosti bylo v uzamčené skříni pět pušek pro příslušníky SOS (Stráž obrany státu). Aby se těchto zbraní nezmocnili, šli jsme se stržm. Křepelou za nimi a jejich velitel Plass, který viděl, že zbraně dobrovolně nevydáme, řekl: ´Schluss mit Verhandeln´(Konec vyjednávání) a chtěl si pušku, která visela na věšáku vzít. Já jsem jej ale odstrčil, povalil na zem a snažil jsem se jej zneškodnit. Přiběhl ale jiný ordner a i s tím jsem zápolil. Ve vedlejší místnosti padl výstřel. Stržm. Křepela mi přišel na pomoc a já jsem na něj vykřikl: ´Střílej!´. Křepela vypálil tři rány do stropu druhé místnosti, Plass vytáhl z kapsy pistoli, než-li ale stačil na mne zamířit, vystřelil jsem na něj z pušky, zda jsem jej zasáhl, však nevím. Prchal i s druhým útočníkem přes kuchyni ze stanice. S Křepelou jsme začali střílet a ordneři nestačili stanici opouštět a utíkali. Pak přišel zraněný stržm. Přibek že velitel stanice vrchní stržm. Koukal je mrtev. Šel jsem do pokoje četníků. Koukal tam ležel mrtvý a krvácel z úst, z nosu a uší. To byl ten první výstřel, který vyšel z pušky, když mu ji ordneři chtěli z jeho ruky vyrvat a tahali mu ji z ruky. Stržm. Přibek krvácel z lokte levé ruky a z pravého ukazováčku. Měl prst roztržený od lučíku pušky, když mu ji chtěli ordneři vyrvat z ruky.. Ordneři, kteří ze stanice utekli, se ukryli v okolních domech a z oken i půd začali střílet do oken stanice. Měli v držení několik pušek, to znamená, že na přepadení a na povstání byli již před tím připraveni. Odstřelování stanice trvalo asi dvě a půl hodiny. Po celou dobu vyzváněly v obci zvony a na šachtách houkaly sirény. Tím chtěli zřejmě přivolat posily z okolních obcí. Poté přitáhli ke stanici hasičskou stříkačku a začali do oken stanice stříkat vodu. My jsme tedy soustředili palbu do míst, odkud stříkali a vodu chrlit přestali. Později jsme se dozvěděli, že hodlali vyhodit stanici do vzduchu a proto začali kopat ve sklepě řezníka Kühnla, ale opustili od toho, poněvadž si uvědomili, že by to poškodilo sousední domy.
Pak ale nastal obrat. Přivedli totiž před okna četnické stanice mojí manželku s výzvou, abychom se vzdali, nebo že ji zastřelí. Byla svázána provazy s obličejem proti hlavním jejich pušek, které na ni mířily za rohem budovy řezníka Kühnla. Bylo to pro nás překvapení, domnívali jsme se, že utekla za matkou do Bukovan. Jak mi později řekla, při útěku byla dostižena učitelem Röschenthalerem, který ji spoutal a odvedl do hostince u Alberů, kde se ordneři shromažďovali. Teď jsme se radili, jak postupovat. Přibek byl raněn, ruka mu otékala a potřeboval lékařské ošetření a pomoc. Odešel tedy ze stanice, byl ale davem uchopen a odvlečen. Až po několika dnech jsme se potkali ve vojenské nemocnici v Plzni. Ven vyšel i Křepela a já jsem šel ke své paní. Když jsem ale vyšel ven, začali mne lidé mlátit, srazili mne k zemi, vyrvali mi z ruky pušku a šavli a dvakrát mě s ní ťali a šavlí udeřili i mou paní. Já jsem po těch úderech upadl do bezvědomí. Jen jsem v podvědomí slyšel, jak jeden na mne křičí německy: ´Mein Bruder ist tot´ (Můj bratr je mrtvý). Po nějaké době jsem se probral a odblížil jsem se na stanici, kde jsem ulehl na lůžko. V podvědomí jsem však slyšel silnou střelbu. To přijel do obce ke stanici četnický autobus, který přivezl četnický pohotovostní oddíl složený z četníků-čekatelů. Ordneři pálili ze stanice, kterou obsadili a v přijíždějícím autobusu zastřelili dva mladé četníky, Černého a Roubala. Zásah četnického oddílu byl ale tak účinný, že ordneři ze stanice prchali a většina rovnou za hranice ČSR.
Za krátkou dobu jsem cítil, že jsem odnášen do sanitky. Ve vojenské nemocnici v Plzni byla zjištěna tato moje zranění: procviknut jeden ušní boltec v podobě hákového kříže, tržní rána pod levým okem, prolomení lebeční kosti, krvácení v temeni hlavy, zlomeniny prstů levé ruky, rána do pravého ramene, zhmoždění horní části těla, vyražení několika zubů a otekliny a modřiny po celém těle. V nemocnici jsem se dozvěděl, že stržm. Křepela byl nalezen mrtvý v důlním oprámu a další zprávy z Habartova.
1. listopadu 1942 jsem byl v Pardubicích zatčen gestapem a u Sondergerichtu v Chebu obviněn a vyšetřován z vraždy praporčíka Koukala, velitele stanice v Habrspirku. O něm tvrdili, že byl Slovák a já jsem ho sám zastřelil zezadu z národnostní zášti, když chtěl sám dobrovolně vydat ordnerům zbraně. Sám Konrád Henlein žádal moji smrt, soud v Chebu celé řízení pro nedostatek důkazů zastavil a já jsem byl předán v únoru 1944 gestapu do Prahy. To pak přikázalo mne umístit do koncentračního tábora, kde jsem byl do května 1945.“
To jsou vzpomínky jednoho z četníků, který byl přímým účastníkem henleinovského povstání v tehdejším Habrspirku. Do obce byl tehdy poslán četnický pohotovostní oddíl, když telefonické spojení bylo přerušeno, četnická stanice se nehlásila a nikdo nevěděl, co se v obci děje.
