Postavení Království českého
Postavení Království českého
Ve druhé polovině 14. století ocitl se český stát ve zvláštním postavení. Jeho tradiční poměr k římské říši - poměr ne národa k národu, ale panovníka k panovníku - se podstatně změnil. Králové čeští Karel IV. a Václav IV. se stali císaři Svaté říše římské. Zděděné Království české bylo pevným základem jejich moci; k němu chtěli připojit okolní državy jako spolek nezávislých a suverénních zemí. Karel IV. chtěl Čechy postavit do čela Německa a z Prahy učinit metropoli veškeré říše římské. Nebezpečí, které hrozilo sporem národností, předcházel tím, že v Zlaté bule roku 1356 slovanskému jazyku zajistil v říši rovné právo vedle jazyka německého a italského. (Srovnej: Palacký F.,: Dějiny národa českého II., s. 468 a další.)
Právními opatřeními ustanovil, že česká koruna je dědičně v rodě lucemburském. Stavovská obec má právo toliko přijímat dědičného krále. Pokud nebude přímých dědiců, stavovská obec má právo krále volit. Toto právo zakotvilo praxi vyvíjející se od 13. století. Zdůrazňuje samostatnost a nezávislost českého státu, zosobněného králem. Císaři zůstalo právo potvrzovat dědičného či zvoleného českého krále. Ve Zlaté bule 1356 jako císař římský a německý uznal dědičné právo českého krále i právo stavovské obce české volit panovníka. Stanovil v ní pevný řád do práv kurfiřtských. Český král měl první místo mezi světskými voliteli římského (německého) císaře.
Ke Koruně české za Václava IV. náležely kromě země české také Morava, Slezsko, Lužice, marka braniborská, Hořejší Falc, vévodství lucemburské a další množství panství v celém Německu. Všechny země náležející ke Koruně české ve vnitřních záležitostech byly svézákonné, požívaly autonomii, král v nich jen ustanovoval své hejtmany nebo purkrabí k řízení svých regálií. (Palacký,F.: Dějiny národa českého II., s. 470.)
O poměrech na vesnici a životě kolonistů, poddaných, je málo písemných dokladů. Roztříštěnost klášterního majetku vedla v podmínkách tržního hospodářství převážně k peněžní formě feudální renty. V mnoha vesnicích je jeden a někde i dva církevní dvory o velikosti 2 - 3 lánů, které mají své poddané neboli podsedky. Základ vesnice tvoří sedláci na lánové soustavě, dále pak půlláníci a čtvrtláníci, kteří neměli dostatek finančních prostředků. Podsedníci - drobní vlastníci půdy - nemohli žít z výnosu vlastního hospodářství, živí se ve službách a námezdním poměrem. Do této skupiny přecházel populační přebytek obyvatelstva, který po skončení kolonizace neměl možnost obsazovat novou půdu. V některých vesnicích představovali skoro polovinu obyvatelstva. Vedle podsedků a lánových sedláků na každé vesnici byla i vrstva “venkovské aristokracie”. Začíná u lánových sedláků, kteří v příznivých tržních podmínkách mohli bohatnout, další jsou rychtář a venkovští podnikatelé, kteří mají vlastní nebo pronajímané mlýny, krčmy, řeznické krámy apod. V podmínkách pevné renty a málo se měnícího systému feudálního panství vstoupily ekonomické podmínky tržního hospodářství do života poddaných jako trvalý faktor. Vedle panství a poddanství se i na vesnici vyhrotil protiklad bohatství a chudoby. Chudoba v některých vrstvách na vesnici je pociťována jako nejtíživější problém.
Hlavním předmětem nenávisti se stávala přebujelá moc katolické církve. Promyšlenou soustavou různých způsobů vysávání věřících se církev zmocnila nesmírného jmění. Kostely a kláštery nahromadily poklady drahých kovů. Církevní hodnostáři toho bohatství nejednou využívali pro své mocenské cíle a to vzbuzovalo v lidu rostoucí odpor. Rozhořčení vyvolávalo také hromadění pozemkového majetku; církev se stávala nejmocnějším feudálním vykořisťovatelem poddaného lidu. Její majetek neustále vzrůstal, nedrobil se dědictvími. Šlechta a zemanstvo pociťovaly nedostatek půdy. Z našich zemí plynul nepřetržitý proud zlata (poplatky musely být placeny ve zlatě) do papežského Říma. Papežská kurie bezostyšně kupčila s věcmi, jež byly v očích lidu posvátné. Největší odpor vzbuzoval nestoudný systém prodávání tzv. odpustků. Hromadění bohatství v rukou vysoké církevní hierarchie vyvolávalo rozhořčení u početného nižšího duchovenstva, které si muselo vyprošovat svůj denní chléb od věřících …
Sociální rozpory nabývaly značné síly i proto, že byly násobeny rozpory národnostními. Hospodářský rozvoj v 13. a 14. století v českých zemích prohloubil rozpory uvnitř feudální společnosti. K základnímu rozporu mezi feudálními vlastníky půdy a vykořisťovanými poddanými rolníky přistupovaly i společenské rozpory ve městech. Vládnoucí vrstva bohatých patricijů, většinou německé národnosti, vzbuzovala nejen obavy, ale i nenávist řemeslných mistrů, organizovaných v cechy, a zvláště městské chudiny, tvořící většinu obyvatel měst. Zároveň se stupňovaly i mocenské zápasy mezi složkami vládnoucích tříd. Zvláště mezi feudály a měšťanstvem královských měst o hospodářská, politická a společenská privilegia. Mezi vysokou šlechtou a drobnými zemany vznikaly rozpory zejména o zemědělskou půdu.
Od konce 14. století přerůstala společenská, politická a duchovní krize v českých zemích v revoluci. Zásluhu o to, že se celospolečenská krize proměnila v cílevědomé hnutí, má formování revoluční nauky, jejímž jádrem je úsilí o prosazení “božího zákona” do praxe. Boj o prosazení “božího zákona” dává husitským naukám hloubku a univerzálnost, spojuje je se základními problémy společnosti, státu, církve a člověka. Základem husitské nauky je proměna myšlenek Johna Viklefa v nástroj kritiky církve v duchu radikálního filozofického realismu. Tuto práci vykonali univerzitní mistři na pražské univerzitě; mezi nimi vyrostl ve vůdčí osobnost univerzitní mistr a betlémský kazatel Jan Hus. Stal se ideovým otcem církevně-politického hnutí.
Na rozdíl od valdenských nauk se husitství plně soustředilo na kritiku církve a mravů, vyhradilo v nápravě místo světské moci. Vrátilo se k teoriím převahy světské moci nad mocí církevní. To bylo příčinou, proč husitská nauka nalezla dobré přijetí u šlechty a ve dvorských kruzích. Nauku o chudé církvi pochopila také šlechta, našla zde teoretická zdůvodnění svých zájmů. Páni, rytíři a královští úředníci patřili k nejhorlivějším Husovým posluchačům.
Lid také, spolu s pány a měšťany, naslouchal učencům, ale ve městě i na venkově dopřával sluchu husitským kazatelům Všichni kritikové a reformátoři se obraceli k živému prameni bible a k rané apoštolské církvi, jejíž mravy, chudobu a prostotu nastavovali jako zrcadlo zkažené době. Zejména když se Václav IV. snažil řešit papežské schisma ve spolupráci s kardinálským sborem, franským králem a mistry pařížské univerzity. Usiloval o “neutralitu”, tedy neuznání za papeže Řehoře XII. a Benedikta XIII. v daných zemích a požadavek na jejich dobrovolné odstoupení. Proti tomuto odstoupení byli oba papežové a jejich kněžstvo ve spojení s králem Ruprechtem a německým národem.
Od založení pražské univerzity se poměry početního zastoupení národů změnily. Byly založeny nové univerzity ve Vídni, v Heidelberku, Kolíně, Erfurtu a Krakově; proto v Praze třem cizineckým národům studenti ubývali. Nespravedlnost dosavadního poměru mezi národy byla více než zřejmá, a zejména když podle svědectví kronikáře i na univerzitě se Němci “nad Čechy vypínali a utiskovali jazyk český”. (Palacký,F.: Dějiny národa českého III., s. 61.) Při hlasování o neutralitě jej tři národy nepodpořily, jen Čechové ano. Král Václav IV. podle příkladu pařížské a italských univerzit rozhodl svým dekretem, aby na všech poradách, soudech, volbách a usnášeních měl český národ tři hlasy, přespolní národy jen jeden. Královský dekret vyvolal odpor, bouři Němců a ochromil život na univerzitě. Po neúspěšném několikaměsíčním vyjednávání o zrušení dekretu němečtí profesoři a studenti se vystěhovali z Prahy. Tím bylo zrušeno výsadní postavení Němců a univerzita přešla do rukou českého univerzitního národa. Jejich odchodem se probořila nejsilnější hráz odporu proti šíření revolučních myšlenek. Německá národnost utrpěla ztrátou většiny na univerzitě v Praze první těžkou ránu – uvádí Palacký. (Palacký, F.: Dějiny národa českého III., s. 64.)
Soužití Čechů s Němci v českých zemích, PhDr. Václav Šůstek, CSc
