Poprosili jsme ji o kousek chleba a ona řekla Jawwohl, pojďte se mnou. Tady počkejte. Pak už se vracela s rojnicí vojáků

Dva dn. už proudily od hranic reichu do protektorátního vnitrozemí tankové a motorizované kolony, Němci ustupovali před Američany. Pak už byla slyšet dělostřelba nad Kraslicemi. Druhý nebo třetí den nám dali nástup a pochod. Dostali jsme poprvé a naposledy chleba. Vedli nás po silnici, kde byl frontový zmatek, shora od fronty už utíkali civilisti i čeští kluci z reichu i někteří Němci. Proti nám nahoru naopak rozvinuté rojnice wermachtu, tady už šla fronta. Do toho zmatku dali spoluvězni Rusové echo, abychom průvod co nejvíc roztáhli, aby byly stráže co nejdál od sebe. Ti Rusové byli v koncentráku za to, že už měli za sebou útěky ze zajateckých lágrů a měli zkušenosti. Za chvíli byli strážní eses pár set metrů od sebe. Silnice tam v lese tvořila serpentiny, a tak se každou chvíli objevil úsek, kde nebyl žádný strážný v dohledu, kde se dalo utéct.

Tehdy to vypadalo idylicky. Nad Kraslicemi už bylo slyšet kulomety. Čekali jsme, že Američané tu budou co nevidět. Zdálo se, že to máme konečně za sebou. Bylo přímo symbolické, když v jednom z prvních nestřežených okamžiků vykročit přes příkop do lesa se svou partou Karel Švenk, předválečný herec levicového divadla. Byl v Meuselwitzu v partě Wolfa Saluse, předválečného šéfa československých trockistů, Otíka Kleina, poválečného pracovníka Filozofického ústavu Akademie věd a spoluautora známé práce z šedesátých let „Civilizace na rozcestí“, bratří Süssladů a dalších. Byli to ale pesimisté. Všichni jsme již v Meuselwitzu konec války očekávali s napětím, že to může být i konec náš, že se nás nacisté pokusí oddělat, hlavně aby se od nás lidstvo nedovědělo o vyhlazovacích lágrech. Jenže oni očekávali, že se to Němcům nemůže nezdařit. My, v čele s bratry Staňky , jsme byli naopak optimisté, věřili jsme, že se nám podaří uprchnout - nebo i vzbouřit se. Každou zprávu z fronty jsme přijímali jako důkaz naší naděje, oni i jako důkaz našeho blížícího se konce. Jindra Staněk ohlašoval Venkovi každé další vítězství Spojenců skoro stejnými optimistickými slovy:“ Tak co, Karle?“ A Švenk vždy pesimisticky odpověděl:“H…., h…., nás stejně oddělají.“ Tady nad příkopem, na doslech americké palby, zaznělo poslední Jindrovo: “Tak co, Karle?“ už jako oslava osvobození. A Karel Švenk formálně znovu opakoval to své „H…., h….“, ale poprvé nadšeně, jako by dával Jindrovi za pravdu.

To jsme ještě netušili, že to nejtěžší máme teprve před sebou. Nevím kudy musel projít Karel Švenk a co nepřekonatelného ho ještě potkalo. Byl přitom starší, v horším fyzickém stavu, již v Meuselwitzu se na opuchlých nohou jen kolébal. Ale když jsem v květnu, už u tety v Jaroměři, slyšel v rádiu, že zemřel v mostecké nemocnici na následky věznění, pomyslel jsem si, jestli mu třeba i ten jeho pesimismus a to jeho „H….., h….“ neubraly kousek sil. Byla to především náhoda, že z naší party se nás všech devět vrátilo. Snad ale přece jen trochu pomohla i strašná vůle dojít, i když už na to síla nebyla.

Naše devítka se rozdělila na menší skupiny, abychom prošli. My jsme byli nakonec čtyři: Milam Weiner, Karči Weistein, Jožka Wallerstein a já. Vybrali jsme si – nervózní abychom to nepropásli – takové špatné místečko, kde šla stráň v lese příkře do kopce. Mezi serpentinami nikde žádný esesák. Ale když jsme byli pár metrů za příkopem, tak se jeden objevil a zrovna takový vztekloun, cholerik, rottenführer, který měl spadeno na Milana. Snad proto, že Milan byl dvoumetrový, a jak přečníval, tak byl pořád na ráně. Milan byl v nádvorním komandu a tenhle esesák jeho strážným. Jak se v lágru někde za blokem ozval řev, tak se tam určitě objevil Milan a za ním tenhle vztekloun. A teď se objevil, když jsme byli jen pár metrů za příkopem, strhnul flintu z ramene a hlasitě ládoval do hlavně, aby to cvakalo, dával najevo, že to myslí vážně, a začal řvát:“Zurük!“

V nás byla chvíli malá dušička, poněvadž jsme věděli, že vrátit se nesmíme, to by byl konec, to by si nás už uhlídali. Po válce se říkalo, že to, co neuteklo – byly to většinou ženy, Polky z Varšavy, protože kromě našich patnácti set nebo dvou tisíc žen tam ještě  v předvečer evakuace přivedli asi čtyři nebo pět tisíc žen z jiného lágru - , to tam zůstalo a pak je prý na bavorské straně postříleli. Ale těch pár stovek nás mužů se většinou rozprchlo. Věděli jsme, že vrátit se nemůžeme, a současně jsme viděli, že v tom kopci, na který jsme se drápali, i když už jsme sotva stáli na nohou, že by nás mohl dostat všechny , i když neměl samopal, ale jen pušku. To bylo ale jen takové krátké rozmýšlení naplano, než noha dopadla, poněvadž jsme věděli, že stejně musíme dál.

Milan se na nás otočil a jen tak přes rameno syknul:“Žádný s…., jde se dál,“ i když nikdo z nás ani nezaváhal nejít. A teď se stalo něco, co se stane jednou za tisíc let. Nejdříve jsem si myslel, že Milanovi přeskočilo, otočil se na toho vzetklého esesáka, zamával mu, jako když se loučí v neděli ze schůzky s holkou a zavolal na něj:“Auf wiedersehen nach dem Krieg, Herr Rottenführer.“ A kdo se podělal, byl ten esesák, ne Milan. Jen málokdy jsem viděl tak vyděšená očička. Esesáci zřejmě ještě fasovali rum a byli už tak ožralí, stejně jako my viděli, že je konec války, stejně jako my slyšeli nad Kraslicemi už nejen kanonádu , ale i kulomety a jako my si museli myslet, že už tam každou chvíli musejí přijít Američani. Ale až když mu tohle udělal heftlink, po kterém tak tvrdě jel a na kterého se pořád vztekal, tak už asi pochopil, že je skutečně konec. My jsme šli dál a jen přes rameno jsme se po něm ohlíželi. Flinta mu vypadla z rukou, držel ji za řemen mezi nohama, otočil se a vrávoral zpátky na silnici, klopýtal o pušku a řval, aby ho vpředu i vzadu slyšeli esesáci, co se mohli každou chvíli za zatáčkou objevit:“Los, weiter gehen!“ Ale šel sám a nás nechal jít.

Byli jsme pak asi tři dny v lese, protože se ukázalo, že Američani nepřišli ani za pár minut, ani za pár hodin. Po třech dnech nás vyhnal hlad a ve své nezkušenosti jsme filozofovali, jestli o kus chleba žebrat nebo loupit. Proti nám šla nějaká německá civilistka , tak jsme si řekli: samozřejmě žebrat, to je jednoduché. Poprosili jsme ji o kousek chleba a ona řekla:“Jawwohl (ovšemže), pojďte se mnou.“ Uvěřili jsme jí a šli jsme za ní jako ovce až k potůčku. Tam řekla:“Tady počkejte.“ Pak jsme se po třech dnech v tom potůčku myli do půli těla. Když jsme ale zvedli hlavu, už se vracela s rojnicí vojáků, kteří nás obkličovali se samopaly. Tak jsme do toho spadli poprvé. Byli to vojáci wehrmachtu, měli sice řeči: Musíte jim dát nažrat“ – ale předali nás policii. A tak to začalo znovu.

Z knihy Miloše Picka „Naděje se vzdát neumím“