Pochody smrti 8
Pochody smrti 8
A jiné případy:
Transport z KT Buchenwald dorazil do Nammeeringu v noci z 19. na 20.4.1945. Celou noc bylo slyšet z nádraží ostrý třesk samopalů a dunění posunovaných vagónů. Na kolejích se ukazovaly vychrtlé až na kost vyhublé postavy. Mrtvoly z vagónů byly házeny jako polena na žebřiňáky, které byly zabaveny sedlákům v okolí. Někteří jednotlivci zemřeli, nebo byli zavraždění už před několika dny, takže šlachy jejich údů již křehly a tu a tam se objevila jednotlivá noha, ruka nebo hlava odpadnuvší od těla. Na kolejích ležely celé chuchvalce krve, hnisu a tělesných potřeb vyřinuvší se z ubitých nebo zastřelených. Na místě, kde byly mrtvoly spalovány, byl zřízen rošt z železničních kolejnic, které byly položeny na velké kameny a ponechávaly vespod prostor pro topení. Na roštu leželo asi 20 mrtvol, které se bez jakýchkoliv pomocných prostředků (olej, petrolej apod.) doslova pekly. Opodál ležela jako složené dřevo napříč přes sebe hromada mrtvol připravených ke spalování. Podle zpráv Američanů zahynulo zde na 1 000 osob. Uvážíme-li, že vlak zde stál jen dva dny a i když je pravděpodobné, že mnoho mrtvých přivezl sebou, je jasné, že zde došlo ke strašlivému krveprolití.
Zvlášť tragické události se těsně před koncem války odehrály v Nýřanech u Plzně. Jednoho dubnového dne roku 1945 nastalo zde a v okolí vzrušení – v noci uteklo asi 100 vězňů, když následkem hloubkových náletů nastal mezi strážemi chaos. Vše bylo zalarmováno, četnictvo, policie, SS, hitlerjugend atd. Samozřejmě, že místní sedláci a nacisté horlivě asistovali. Byla to štvanice, jaké Nýřansko nikdy nezažila. Neštěstím pro uprchlíky bylo, že většina pozbyla orientaci a dala se směrem mezi německý živel. Většina vězňů daleko neutekla. Záhy bylo vidět po nýřanských ulicích hloučky i jednotlivé vězně, vedené zuřivými Němci. Byli v zuboženém stavu, bosí nebo polobosí, oděni v několik cárů, někteří téměř nazí. Na těle nebylo téměř místa, kam by nezasáhla pažba pušky, rána klackem nebo okovaná bota. Byl nalezen uprchlík, který přelézal plot, zůstal trčet na tyčkách v podobě Krista mrtev, nemaje již tolik sil, aby slezl zpět. Jiný byl nalezen v agonii v chlívku, maje plná ústa sena, které bičován hladem, chtěl pozřít. Primát v zajišťování uprchlíků měli němečtí sedláci z nedalekých Uherců, kteří předali strážím 34 vězňů. To byl podklad k hromadnému masakru nešťastníků u Humboldtky. Současně to byla zkouška „silných nervů“ německých nacistů, kteří měli výsadu přihlížet k soustavnému vyvražďování asi 70 vězňů. Dělo se tak topory, většinou ranami do hlavy, až někdy mozek vyhřezl, jakož i výstřely z pušek a pistolí. Sedláci v hloučcích odcházeli, ale jeden vydržel až do konce krvavého díla. Matrikou ubitých byla křída a stěny vagónů, zde se psaly záznamy. Mrtví byli odváženi a házeni jako kusy dřeva do zvláštního vagónu a pak v noci odváženi do neznáma.
Nýřanské události měly jakési pokračování v sousední stanici Stod. Sem přijel 14. dubna 1945 vlak od Plzně. Jeho vězni byli Češi, Rusové, Poláci, Francouzi, Američané, Holanďané a Dánové, celkem 4 000 osob. Zdržel se do 16.4.1945. Doprovod vězně nelidsky týral, po celou dobu nedostali jídlo a byli také bez vody. Během zastávky bylo ubito nebo zemřelo vysílením celkem 241 vězňů (v tom je započteno i 30 mrtvol přivezených z Nýřan) proto, že se vzdálili pro vodu nebo se pokusili o útěk, ale také proto, že vysíleni nemohli vykonávat uložené práce. Mrtví byli na valníku převezeni před židovský hřbitov ve Stodě, kde jiní vězňové museli vykopat šachtu 13 m dlouhou, 3 m širokou a 1,60 m hlubokou, tam je pohřbít a pokrýt 30 cm vrstvou hlíny. Někteří mrtví byli spoutáni a spojeni drátem. (str. 111)
C. Lidské nástroje smrti
Československá zpráva pro Norimberský proces uvádí v části čtvrté, kapitola 2, toto: „Po invazi 15. března 1939 ochrana rodinných práv a cti, individuálního života a osobní svobody byly zrušeny. Byl nastolen teroristický režim gestapa. Zatčení, zavlečení a zastřelení bez soudního řízení – tyto exekuce ze strany SS (doprovázejících), nutno označit jako vraždy nejen podle lidských zákonů, ale i podle lidských citů.“
Rozsudek Norimberského tribunálu kvalifikoval SS jako zločineckou organizaci. Nechme o tom hovořit opět doklady dle osobních svědectví a úředně zjištěných skutečností. O obecné zodpovědnosti nacistického režimu jsem se již zmínil a ještě zmíním. Zde mi jde o rozdělení odpovědnosti za popisované peklo mezi „pána a kmány“ hitlerovského režimu Po přečtení aspoň výtahů z dokumentace o všech těch hrůzách jistě čtenáře napadne, nakolik k nim došlo podle rozkazů shora a nakolik k němu strážci přidali i osobní sadistickou brutalitu. Popišme nejdříve několik ukázek z jejich počínání, které doplní případy z popisu jednotlivých tras smrti.
„…Vězňové, kteří se nahýbali z vozů, byli strážemi nemilosrdně tlučeni pažbami pušek do hlavy. Jedna žena vyskočila z vozu, podařilo se jí uběhnout 150 m od vlaku, než byla dopadena strážným, uchopena za vlasy, tlučena, zkopána a tažena zpět do vlaku, kde ji strážný ještě tloukl polenem tak, že zůstala ležet v koutě vozu a byla pravděpodobně mrtvá.“ (str. 112)
„… V Bohosudově zoufalá situace ve vagónech vyvrcholila, když přijel transport tam 14.4.1945 a zdržel se zde 4 dny. Špína, hlad, žízeň (mnozí v zoufalství pili vlastní moč) i vši, které přinesly tyfus – to vše způsobilo, že umírání začalo být epidemické. A tu naši strážci nacističtí, obávající se o své životy, si při vlastní primitivnosti usmysleli, že nákazu zaženou, když nám nařídí se vykoupat. Ale jaká to byla v dubnu koupel! Vyhnali nás, kteří jsme sotva stáli na nohou a museli podpírat jeden druhého, z vagónů, sehnali z železničního náspu a hnali nás koupat se do malých bahnitých rybníčků pod bohosudovským nádražím. Naše vychrtlá těla se třásla zimou, utřít se nebylo čím, museli jsme mokří do svých zavšivených šatů, mnozí – nemohouce přemoci svou žízeň stupňovanou ještě horečkami – pili tuto bahnitou vodu rozvířenou stovkami špinavých těl koupajících se vězňů. A zpět do vagónu za křiku a mlácení kolbami pušek. Tělesná očista tak vlastně posloužila k tomu, aby počet mrtvých den ode dne stoupal. 313 mužů a žen pak zemřelo na tyfus a zápal plic a byli pohřbeni v lomu u dolu Kateřina.“
Tragický byl osud transportu 3000 politických vězňů z KT Gross Rosen. Vyšli 15.2.1945, již na nádraží bylo zastřeleno na 500 vězňů. 16.2.1945 překročili protektorátní hranici a pak je hnali pěšky přes Zdoňov, Dolní a Horní Adršpach, Trutnov, Dvůr Králové. SS vybírali každé ráno slabé vězně a stříleli je. Cestou zahynuly stovky lidí. K nevětšímu krvavému masakru došlo v Hajnici, kde je pohřbeno 34 osob a Choustníkově Hradišti, kam dorazili 18. a 19.2.1945 za třeskutého mrazu od Trutnova. Dvě noci nocovali v pivovaru v místnostech 20x10 m, takže museli spát vstoje. Z těch, kteří nemohli již dále, 19.2.1945 vybrali stráže 145 vězňů – Čechů, Poláků, Rusů a Francouzů – a odvedli je do lesa mezi Choustníkovým Hradištěm a Kočbeří na katastru obce Zboží, kde byli pak jednak ubiti klacky, jednak zastřeleni. Byli pohřbeni do dvou hromadných hrobů vzdálených od sebe 280 kroků. Další zahynuli poblíž Kočbeře, Stříteže a Studence – hrob s 19 vězni. (str. 113)
