Pochody a transporty smrti, část 13
Pochody a transporty smrti, část 13
B… a ty druhé
Vedle případů pomoci však v dokumentech existují i případy, kdy německé obyvatelstvo v pohraničí projevovalo vyložené nepřátelství, ba nenávist.
„Při příjezdu do Tachova se k nám tamní německé obyvatelstvo chovalo velmi nemilosrdně a hrubě. Plili na nás, házeli kamením a dokonce jeden zaměstnanec z pily u nádraží nám vyhrožoval, že dosud mají dost munice, aby nás postříleli.“
„Začátkem dubna vězni vyšli z KT Svatava do KT Helmbrecht. Prvý den je k večeru na náměstí v Chebu čekalo strašné přivítání. Napadla je mládež z hitlerjugend ve věku 10-14 let, kopali je, fackovali a tloukli, plivali na ně a hrubě nadávali.“
„Dne 18.4.1945 Janovicemi nad Úhlavou projížděl transport politických vězňů… Slečny telegrafistky volaly jedna na druhou“ „Gretl, komm her, das hast du niemals gesehen!“ (Gréto, pojď sem, to jsi ještě nikdy neviděla). Podíval jsem se v tu stranu a uviděl jsem mrtvolu v polou těla uštípnutou v krytém voze. Z nohou zůstaly jen pahýly, jak se umlátily o štěrk.“
Anna Richterová, nar. 11.7.1906 v Chomutově, bytem dtto, Ulice škpt. Kouby, při výslechu udala, že když 18.4.1945 o 5 hodině ráno šla do zaměstnání Lipskou ulicí (nyní Stalingradská), než došla do zaměstnání nalezla v ní 3 mrtvoly mužů trestaneckém, modrobílém pruhovaném šatě, které měly u hlavy kaluž krve. Když o tom mluvila v zaměstnání, řekli ostatní spoluzaměstnanci, že i oni během cesty do práce nalezli mrtvé trestance. Téhož dne během cesty ze zaměstnání Richterová potkala starší paní, kterou znala od vidění a která nyní žije v Německu: vyprávěla ji to, co viděla a ta jí na to odpověděla: „Mezi námi je mnoho rudých a ti musejí být pobiti.“ (str. 141)
Pokud procházeli váleční zajatci německými oblastmi, setkávali se nejen s lhostejností, ale často i s projevy nepřátelství.
Většina sudetských Němců při pohledy na transporty smrti zůstala lhostejná. V Trutnově na zubožené sovětské zajatce nacistické ženy z chodníku ještě plivaly.
Váleční zajatci na Svitavsku od německého obyvatelstva moc zkusili. Plili na ně, házeli kamením, nadávali. Jak se zajatci vyjadřovali, byl to velký rozdíl, když přišli z německých obcí do českých. Tam cestou od německého obyvatelstva moc zkusili, plili na ně, házeli kamením, nadávali.
František Honč, Nový Jičín, vzpomíná:
„Jak se na to dívali Němci sami? Jedni to odsuzovali a byli si vědomi, že je svět bude za to soudit. Ti druzí bylo názoru, že je to totální válka a co je neněmecké chtěli zničit. Ale byla to také část německých občanů, která si uvědomila, co tyto pochody a transporty pro ně samotné znamenají.
„Místní Němci před tímto hrozným obrazem krutosti a hrůzy raději zavírali oči, ale čeští lidé bez ohledu na nebezpečí pomáhali, jak se dalo.“
Německé obyvatelstvo v Březně neposkytlo vězňům žádnou potravu, naopak německé ženy s dětmi se chodily dívat na nádraží, kde nabádaly přítomné SS, aby vězně více ubíjeli.
Opět podívaná především pro místní ženy. Stojí za hřbitovní zdí a dívají se přes ni na pohřbívání kostlivců. SS jen dohlížejí, aby nikdo nepřišel příliš blízko. Na hřbitovní zdi sedí kupa německých dětí, které sledují, jak jsou mrtvoly svlékány a házeny do jámy.
„Brzy se po Březně rozkřiklo, jaký zvláštní vlak přijel. K nádraží se trousí místní obyvatelé, jsou to sudetští Němci. Postávají vedle pumpy a sledují neobvyklé divadlo: je to setkání dvou světů. Sytí hladovým nevěří: V očích nemají soucit, ale štítivý odpor. Většinou přišly ženy s kočárky a dětmi. Baví se mezi sebou a smějí se. Možná, že si tím odreagovávají tíseň a nejistotu posledních týdnů války. Představte si, jak by to vypadalo, kdyby takový ksindl pustili z koncentráků a kdyby nás přepadli, říká jedna z nich. Odvezte je někam do řeky – volá další na staršího vojáka, který vězně hlídá. – Do řeky – ušklíbne se její sousedka Gerta Raimanová – škoda pro ně vody. I kamen je škoda pro takový ksindl.
