České národní listy

Pochod smrti – Schwarzheide, Terezín I

Prof. PhDr. Pavel Oliva, DrSc.,  ČSBS,  Historická skupina Schwarzheide

Jakov Tsur

1. Továrna

Hydrierwerk Brabag (závod na hydrogenizaci hnědého uhlí) ve Schwarzheide byl umístěn do oblasti Dolní Lužice, 50 km severně od Drážďan, na východ od dálnice k Berlínu. Vznikl v souvislosti s vojensko - hospodářskými přípravami nadcházející války a osud vězňů schwarzheidského koncentračního tábora byl bezprostředně až osudové spjat s vývojem válečných událostí let 1944-45. Na žádost německé nacistické vlády bylo již v roce 1934 zahájeno plánování řízeného hospodářství pro případ blokády. 26. října 1934 se spojil koncern lG Farben s podnikateli německého uhelného průmyslu ke společnému financování výstavby závodu ve Schwarzheide.

Výstavba Braunkohle-Benzinwerk (Brabag), závodu na výrobu benzinu z hnědého uhlí, a.s., byla zahájena v srpnu roku 1935. Závod byl postaven mezi obcemi Naundorf a Cornegosda, jejíž lužicko-srbský název (roku 1935 /?/) změněn na německé Schwarzheide. Závod byl pojmenován "Brabag Ruhland", i když město Ruhland s uzlovou železniční stanicí, bylo od závodu 2 kilometry vzdáleno. V červenci 1936 byl vyroben první dieselový olej, první benzin o dva měsíce později. Byl to důležitý válečný objekt, který byl spojeneckými letadly několikrát bombardován. Po prvním náletu 28. května 1944, byla výroba přerušena na deset dní. Nálet 21. června způsobil závodu tak závažné škody, že provoz musel být zastaven až do 12. července. Pro obnovení závodu požádal koncern 12. června 1944 orgány SS o dodání jednoho tisíce vězňů z koncentračních táborů. Vězňové měli být nasazeni na odklízení trosek a nápravu škod způsobených bombardováním, na pomocné práce při zneškodňování nevybuchlých střel a na stavbu bunkrů.  

2. Vězni

Pro přípravu pobočného tábora bylo 1. července převedeno do Schwarzheide sedm vězňů KT Sachsenhausen, určených na vedoucí místa vězeňské samosprávy: táborový starší (Lagerältester), táborový kápo (Lagerkapo), zapisovatel hlášení (Rapportschreiber), písař pracovního nasazení (Einsatzschreiber), sanitář, správce skladu a kuchař. Všichni byli již několik let vězněni za politickou činnost. Nejvýznamnějším byl Paul Bergmann, narozený v roce 1902 v Konigsbrücku, 20 km od Schwarzheide. Od roku 1922 byl členem komunistické strany a v roce 1932 byl za svou politickou činnost odsouzen k šesti letům káznice. Po uplynutí trestu byl převeden do KT Sachsenhausen. Sanitářem se stal Heinrich Röder z Kolína, muž s velmi pestrou kariérou. Začátkem 20. let byl členem španělské cizinecké legie v Maroku, později pracoval jako lodní tesař a působil též na odděleních patologie na lékařských klinikách univerzit v Kolíně a Jeně. Jako námořník měl četné styky se zahraničními námořníky, což bylo pro gestapo dostatečným důvodem pro jeho uvěznění v koncentračním táboře Sachsenhausen. Táborovým písařem se stal 50tiletý Erich Plumenbohm, kterého koncem srpna vrátili do Sachsenhausenu a nahradili 41tiletým Wilhelmem Braatem. Bývalí schwarzheidští vězni vzpomínají ponejvíce na Bergmanna a Rödera, s jejichž pomocí se jim podařilo zachránit mnoha kamarádům život. První táborový starší, 42tiletý Reinhold Sliwka, byl 31. srpna 1944 vrácen do Sachsenhausenu a na jeho místo byl jmenován komunista Alfred Kapelke. Vězňové si jej uchovali v paměti jako dobrého člověka, vždy ochotného pomoci.

3. července 1944 přijelo nákladním vlakem z Osvětimi tisíc židovských vězňů ve věku od 16 do 47 let. Byli dohola ostříháni, oblečeni v pruhovaných vězeňských šatech a hlídali je příslušníci wehrmachtu. Většina přišla do koncentračního tábora z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, zbývající pocházeli z Německa, Rakouska a Nizozemí. Jejich vězeňská dráha začala v terezínském ghettu, kde někteří prožili pouhé čtyři, jiní až jednatřicet měsíců a pokračovala v Osvětimi Birkenau, v rodinném táboře B II b.

Tam strávili převážně šest, někteří jen dva, několik jedinců devět měsíců. Odchod z vyhlazovacího tábora byl důsledkem vůdcova rozhodnutí z dubna 1944, podle něhož měli být maďarští židé nasazeni do Německa na stavbu leteckých továren pro tzv. „Jäger - Programm" (program výroby stíhaček). Kvůli četným spojeneckým náletům na Německo bylo toto rozhodnutí rozšířeno i na jiné, nemaďarské židovské vězně a na další důležité válečné objekty.

Téměř všichni tito muži ztratili v Osvětimi své nejbližší, kteří zahynuli v plynových komorách při likvidaci českého rodinného tábora. Stalo se to 11. a 12. července 1944, záhy po odchodu vězňů, kterým se podařilo projít selekcí. Ve Schwarzheide byli ubytováni v malém táboře mezi silnicí a závodem Brabag v zánovních barácích s dvoupatrovými kavalci.