Již po první světové válce měla být část českého národa vysídlena, část postupně germanizována

Samozřejmě tento cíl, který byl u pangermánů určující, měl být naplněn jen v případě, že by centrální mocnosti vyhrály válku. Češi tedy svou nucenou účastí v bojích v rámci rakouské armády napomáhali ke své budoucí likvidaci. Naši lidé, i když o těchto plánech, až na malé výjimky, nic nevěděli, nejen že proti Srbům i Rusům bojovali s nechutí, ale při první příležitosti utíkali do zajetí ke slovanským bratřím.

Existovaly dvě možné varianty budoucího vývoje. Němci si představovali, že ze střední Evropy vytvoří prostor, v němž by se plně uplatňovala německá hegemonie, a tak by zde vytvořili základnu své světové moci. „Naumannův koncept Mitteleuropy sice ještě našel pro podřízené slovanské národy alespoň omezené místo, avšak v koncepcích německého hnutí válečných cílů a části rakouských všeněmců se již objevila možnost jejich vysídlení. Zvlášť negativně pak působila na česko-německý vztah už samotná, Čechy nenáviděná válka se svými nelidskými rysy, se všeobecnou devalvací existenciálních hodnot, bídou a zabíjením. K tomu přistoupil kurs austroněmecké válečné strany (podporovaný i nacionálním směrem sudetoněmecké politiky), který - zejména potom v rámci odvety za českou obstrukci války - mířil k opětnému zatlačení českých práv uvnitř Habsburské říše v politické, správní i jazykové sféře a který byl doprovázen ostrou perzekucí, včetně poprav a střelby do hladových demonstrací.“ (PhDr. Václav Kural, CSc., Německo a němectví jako faktor české a československé národní a státní existence, in: Máme národní zájmy, Jiří Valenta a kolektiv, Praha 1992, Ústav mezinárodních vztahů, str. 71-72)

Když T.G. Masaryk, poslanec Říšské rady ve Vídni, se ještě před vypuknutím první světové války dotazoval na určitých vysokých vládních místech, kde měl své důvěrné kontakty, na možnosti rozvoje českého národa, dozvěděl se, že po přicházející válce, která měla být pro Rakousko-Uhersko a Německo samozřejmě vítězná, dojde k tvrdé germanizaci slovanského živlu v Rakousku, tedy i Čechů. V tu dobu již několik desítek let probíhala hungarizace Slováků. Pro vládnoucí Maďary Slovák nebyl člověk. Tak také vypadaly prostředky používané k maďarizaci teprve vytvářejícího se slovenského národa, který, aniž by se dosud zformoval, stál již na samém prahu svého zániku.

„Teprve tyto, jakož i některé další okolnosti vyvolaly změnu tradiční prorakouské orientace české politiky, jež se ovšem uskutečnila v rozporech; většina české domácí politiky i dlouho za války dávala přednost uchování středoevropského soustátí a usilovala spíše o českou státnost v jeho zdemokratizovaném rámci. (Vedle toho s vyskytl i Kramářův projekt jejího zařazení do hájemství ruských Romanovců.) V souladu s míněním společnosti a za vedení T. G. Masaryka se nakonec - v neposlední řadě také dík obratu ve válce i politickému konceptu Dohody - prosadilo Česko - slovensko jako demokratická republika západního typu. Prosadilo se však oficiálně i jako stát národní s prioritním "státním národem československým" a s ostatními národnostmi jako menšinami.

Se vznikem samostatného Československa a se svobodným vývojem i v případě jiných národů se změnilo i celé letité a ustálené již uspořádání střední Evropy Poražené Německo jakoby z ní bylo vytlačeno a "Nová Evropa" (Masaryk) se stává "pásmem" malých národních či quasi národních států "mezi Adrií a Baltem", přičemž získává ráz spíše Evropy středovýchodní - ovšem s vyloučením rovněž oslabeného Ruska. Garantem tohoto versailleského modelu má být vítězný Západ, zejména Francie.“ Tyto a další skutečnosti uvádí dr. V. Kural též ve výše uvedeném díle.

Poznámka: Když si uvědomíme, co nám Němci, včetně těch, kteří si později začali říkat sudetští, připravovali již po první světové válce, pak jejich neustálé nářky nad tím, jak se měli v první republice špatně, jak jsme je utiskovali, jsou jen farizejskými nářky letitých čechobijců, kteří, kdyby vyhráli válku, tak by náš národ bez lítosti zničili.

Český národ si zachoval svou existenci jen proto, že Němci, a tím i pangermáni, první i druhou válku prohráli. To je pravděpodobně i jeden z hlavních  důvodů, proč Lužičtí Srbové dodnes ještě žijí.

Připravil dr. O. Tuleškov