České národní listy

Pietní akt k úmrtí Edvarda Beneše

Sezimovo Ústí, 3. září 2019

Marie L. Neudorflová

Vážení přátelé,

Sešli jsme se u hrobu Edvarda Beneše a jeho ženy Hany, abychom si připomněli 71. výročí úmrtí druhého prezidenta Československé demokratické republiky, na jejímž mezinárodním ustavení a demokratickém charakteru měl Edvard Beneš zásluhy stále ještě nedoceněné. Sám Masaryk připomínal, „bez Beneše by nebyla vznikla Československá republika“, tak jak vznikla. Naopak, snižování státnického díla Beneše je trvalým jevem jak vnitřních tak zahraničních sil, které nejsou demokratické, a jeví se jako nepřátelské k existenci a suverenitě malých, slabších národů, zvláště slovanských. Mnohé domácích se opět oportunisticky ohlížejí po velkých bratrech. Také otázka proč se obecně nedoceňuje unikátně demokratický charakter a zaměření první československé demokratické republiky - ve smyslu sociálním, kulturním a vzdělaneckém, o kterou měl Beneš velké zásluhy, zůstává stále nedostatečně zodpovězená.

          Víra Masaryka a Beneše v oprávnění demokracie, vycházející z podmínek každého národa, pro úroveň většiny lidí je historicky i vědecky opodstatněná. Víra v Západ jako spolehlivého garanta nových demokracií, vzniklých na rozpadlém Rakousko-Uhersku, se naopak ukázala jako značně iluzorní. Kořeny tradičního kolonialismu, sepětí mocenských vrstev s expansivním nedemokratickým ekonomickým liberalismem a pohrdání malými národy, byly, a možná stále jsou, příliš silně zakořeněny v jejich tradicích.

          Víra, že velké celky zajišťují svým členům více prosperity a bezpečí se ukázala jako problematická a přehlížející, že je velký rozdíl mezi tím, zda větší celek vzniká z dobrovolného přijetí společných principů, zvláště principu rovnosti zúčastněných států a národů, anebo z iniciativy a tlaků silnějších hráčů, dělajících si právo na vůdčí roli na úkor rovnosti a demokracie. Zkušenosti ukazují, že dlouhodobě tato cesta vede do pekel. Zvláště konec 30. let zřetelně  ukazuje kam. Přitom existovaly realistické alternativy k tomuto vývoji. V nich se Edvard Beneš angažoval obdivuhodným způsobem.

          Vzhledem k tomu, že žijeme v době, kdy se opět princip velkých celků prosazuje na úkor demokracie a kulturní a intelektuální úrovně většiny lidí, na úkor jejich efektivní politické účasti, bylo by na místě hledat důkladné poučení v historii. Zvláště relevantní je Benešova intensivní aktivita při zakládání a činnosti Společnosti národů ve 20. letech, jako rovnocenných národů a jako garanta míru v Evropě.  Je velmi poučné si všimnout, kdo nakonec stál za její neefektivností ve 30. letech. Podobně poučné je sledovat úsilí Beneše od r. 1933 v podobě vytvoření a činnosti Malé Dohody několika států střední Evropy proti vzrůstající hrozbě hitlerovského Německa, které mělo expanzi přímo ve své nacistické ideologii. I tady se ukázalo, že solidarita evropských mocenských vrstev a jejich obdiv či strach z hitlerovského Německa a přitažlivost nových možností expanze převažovaly nad loajalitou k demokracii, v níž je respekt k entitám národů fundamentálním aspektem.

          Edvard Beneš se uměl poučit z historie. Od smrti T. G. Masaryka byl pravděpodobně nejvzdělanějším politikem Evropy, věrným stoupencem demokracie, o které koncem 30. let už niko z mocných Evropy nechtěl moc slyšet. Bohužel, konstelace mocenských sil od poloviny 30. let ho čím dál více stavěla před těžká dilemata, v nichž nakonec šlo o holé přežití českého národa. Byl si toho dobře vědom a bylo zásluhou jeho širokých znalostí a diplomatických schopností a jeho nesmírného emocionálního a mravního sepětí s českým a slovenským národem, že Československo vyšlo z války a z okupace v hranicích předmnichovských. Další vývoj byl opět kombinací domácích a zahraničních tlaků, z nichž neblahé zahraniční měly převahu.

          Nedejme se zmást interpretacemi naší historie, které účelově vidí hlavní vinu za naše národní tragedie ve 20. století ve vnitřní politice Československa, zvláště v osobě Edvarda Beneše. Nevěřme interpretacím, které pomíjí legitimitu pohledu na historii z hlediska potřeby důstojné existence i malých národů a z hlediska jejich práva na suverenitu a podmínek pro rozvíjení demokracie.

Mějme odvahu, tak jako T. G. Masaryk a Edvard Beneš, zdůrazňovat potřebu respektu k rovnoprávnosti menších a slabších národů jako zásadní předpoklad nejen k jejich důstojné existenci, ale i jako přínos k tomu nejlepšímu z naší civilizace,  včetně demokracie, opakovaně v historii mocnými potlačované. Intelektuální, kulturní, mravní a sociální pokrok byl spjat především s existencí moderních národů, jejich vzděláním v mateřských jazycích, důrazem na vlastní kulturu, respektem k ke svým podmínkám, jejich pozitivní komunikací. To si dobře uvědomovali naši velikáni, včetně T. G. Masaryka a Edvarda Beneše.

Znalosti, včetně historie, zdravá sebeúcta a mravní a intelektuální prostředky se stále jeví jako nejspolehlivější cestou  ke zdravému sebevědomí národa, k jeho vůli spoléhat se hlavně na sebe. Je to i cesta k získání respektu tam, kde to je potřeba. A je to i cesta jak uchovat pro budoucí generace nejcennější humanitní tradice a kulturní a duchovní hodnoty týkající se integrity národa, jeho úrovně i pozitivní perspektivy, vytvářené národem po generace, většinou za málo příznivých podmínek. Je to cesta, kterou pro nás statečně klestil M. Jan Hus, česká reformace, čeští obrozenci, T. G. Masaryk a zmužile, ale ne lehkomyslně, hájil Edvard Beneš. Jistě se shodneme na tom, že je naší mravní povinností v jejich úsilí pokračovat.