České národní listy

Pečlivé účtování českých hříchů na sudetských Němcích 2

PhDr. Václav Kural, CSc.

Tuto válečnickou orientaci - vlastní už "Herglovi" - pak podtrhlo ještě tzv. Grundplannung O.A. - dokument, ač o něm stále ještě ne­ní úplně jasno, zda prošel schválením Henleinova štábního úřadu, který však v jeho organizačním oddělení - soudě podle jeho nálezu  mezi Henleinovými osobními spisy i podle již věcných souvislostí, zvláště právě se situační zprávou z 18. května – zjevně vznikl.

V Grundplanung O.A. (zřejmě Organisationsabteilung) totiž stojí: „Vůdce sudetských Němců vyčerpal všechny možnosti mírového řešení sudetoněmecké otázky. Už dávno předtím byla celému světu předložena otázka Československa jako nejakutnější nebezpečí pro skutečný a trvalý mír.

Vůdce Sudetoněmecké strany požádá ještě o provedení plebiscitu v sudetském Německu, co ž je poslední možnost mírového řešení otázky státní příslušnosti. Lze počítat s tím, že Češi tento požadavek odmítnou.

Pak bude nutno v dohodě s Vůdcem a říšským kancléřem usoudit, že již nastal okamžik, aby vůdce Sudetoněmecké strany podnikl rozhodující revoluční krok:

„Prohlásí nezávaznost zákonů československého státu a požádá o pomoc vlád evropských velmocí (včetně Německa), pokud podepsaly smlouvu ze St. Germain, anebo pouze Německé říše.

Lze počítat s tím, že Češi v krajním případě odpovědí na tento krok násilnými opatřeními. Tím spíše získá vůdce Sudetoněmecké strany veškerou svobodu jednání. Nutně tím vzniká pro Německou říši na základě národnostních svazků právo a povinnost zakročit v Československu.“

Souvislost  mezi „memorandem Hergel“ a Grundplanunug O.A. však netkví pouze v tomto rozhodnutí řešit česko-německý vztah válkou. Je širší: Jde i o způsob, jímž by  tato válka měla být vedena. Oba dokumenty se shodují, že by měla být vedena krutě – tak, jak to moderní vojenské prostředky umožňují. Jde však i o další styčné body. O opětné opakováni teze, že jde o celý komplex dnešního Československa (resp. o „sudetoněmecký prostor“), přičemž o jeho osudu na základě tisíciletých historických zkušeností rozhodne na základě svého práva Říše (resp. „Vůdce“), do níž musí být začleněny české země, přičemž Slovensko musí být ponecháno samostatné, leč k Říši pevně přimknuté. O slavnostní deklarování Prahy jako říšského, německého města. O ekonomické a kulturní zatlačování Čechů a konečně o další osud českého národa. Zde je určitý rozdíl. Zatímco „Hergl“ přímo a brutálně konstatuje, že si "přejeme [tuto] ze­mi jako německou a proto i konec české národnosti na této půdě", "Grundplanung O.A", ač míří stejným směrem, se zaměřuje nejdřív na zmíněné již ekonomické, kulturní a politické zatlačování Čechů v rámci pěti let po zrušení vojenské správy okupovaných českých ze­mí; přitom ovšem klade důraz na "zachování už jednou rozloženého stavu českého národa" - proto, aby se usnadnily další protičeské cí­lové kroky. Na rozdíl od "Hergla" však "konečné" řešení ještě přes­ně nedefinuje.

   Ve "štábu sudetoněmeckého vůdce" sice ještě byly v této věci roz­dílné názory, jak to ukazují 4 varianty, předložené "štábem K. Hen­leina" z 18. září 1938 v memorandu "K řešení české otázky":

- vytvoření českého zbytkového státu bez omezení jeho výsost­ných práv;

- vytvoření "neutralizovaného" českého zbytkového státu;

- vytvoření českého státu se zvláštními závazky vůči Německé říši; 

- začlenění českého území do německé Říše.

   Z komentáře k těmto variantám však vyplývá, že první dvě vlast­ně nepřicházely v úvahu; určitá opatrná podpora naznačující autor­ství zbytku pozůstalých spanovců, je věnována třetí variantě. Dle jed­noznačných formulací v "Grundplanung O.A" (souznících s "Herglem") se však nejlepší známka dává variantě 4 - začlenění do Říše. Ta by totiž umožňovala "naprosté vyloučení možnosti, že by české území mohlo mít vůči Německu nepřátelskou funkci", zajiš­ťovala úplné ovládnutí hospodářství a dopravní soustavy tohoto úze­mí i možnost biologického řízení vývoje českého národa - což ovšem leccos naznačuje o českých katastrofálních perspektivách. Hitler ovšem 15. března 1939 věc sám rázně rozhodne v duchu cílů nacis­tického pojetí "völkisch" politiky, a to okupací zbývající části čes­kých zemí ke své Velkoněmecké Říši. Avšak ani tím a zřízením Pro­tektorátu Čechy a Morava nebyly ony konečné perspektivy Čechů jako národa dořešeny, Řešilo je memorandum z 28. srpna 1940, ­v němž nelze nezpozorovat reminiscence na Herglovo pojetí - a kte­ré vypracoval Frankův úřad Státního sekretáře pro Protektorát Če­chy a Morava pro "vůdce" A. Hitlera 28. srpna 1940.

   V něm sudetský Němec Frank hned úvodem píše o budoucím uspo­řádání česko-moravského prostoru. "Státně-politicky může být cílem jen: bezezbytkové začlenění do Velkoněmecké říše; národně - poli­ticky ("volkspolitisch") naplnění tohoto prostoru německými lidmi." To by mělo proběhnout tak rychle, jak jen možno. Teoreticky by nej­úplnějším řešením bylo totální vysídlení Čechů a osídlení Němci. (V tomto konstatování je tedy shoda s "völkisch" pojetím Herglo­vým dosti zjevná, a to v předkládaných variantách postupu. "Hergl": "jedním rázem nebo pozvolna, tedy vyhubením nebo vysídlením.")

   Určitý rozdíl mezi Frankem a "memorandem Hergl" (ať už ho Frank znal nebo ne), však spočívá v tom, že zatím co druhý au­tor zvažuje obě varianty, první pokládá "absolutní deklasování Če­chů" aspoň zatím za nejen neúčelné, ale i nemožné a místo globální­ho, rasově založeného pojetí "Askari" připouští "jen"(!) "individuelní deklasování jako metodu tzv. zvláštního zacházení ("Sonderbehand­lung", tj. poprava bez soudu, jen na základě policejního rozhodnutí).

Volbu této méně krvavé a dlouhodobější cesty Frank zdůvodňuje jednak nedostatkem prostoru, kam by Češi mohli být rychle vysídle­ni (pozoruhodné je, že to v jejich případě nenazývá vyhnáním! !), jednak nedostatkem rasových Němců, kteří by mohli zacelit tím vznik­lou mezeru. Podstatná pro Franka však byla zejména potřeba udržet nenarušenou ekonomickou výkonnost "českého prostoru" pro potře­by války i obava, aby kruté řešení české otázky neodradilo obyvatelstvo jihovýchodní Evropy a tím neohrozilo velkoprostorové cíle Říše.

I při jistém "změkčení" osudu Čechů však Frank závěrem znovu zdůrazňuje: "Mé stanovisko předpokládá úmysl prostor i lidi v Protektorátě germanizovat."

Frankovo pojetí schválil ihned Hitler; později ho ve svých obou pražských projevech (1941/1942) ještě rozvinul a do projektu Gene­ralplan Ost zasadil "vůdcem" pověřený zastupující říšský protektor a mocný šéf německé bezpečnostní policie R. Heydrich. Ve svém prohloubeném projektu totiž konstatoval návaznost na koncepci založenou Frankem jež, jak jsme viděli, zase navazuje v rámci zdrojů nacistické verze na Hergla - takže lze konstatovat, že Hitlerem schválená koncepce na likvidaci Čechů jako národa má i své autentické sudetoněmecké zdroje. Česká veřejnost svůj osud tušila i znala. Tu­šit ho dávalo systematické decimování české národní elity uzavře­ním českých vysokých škol (místo nichž mělo Čechům postačit jen malé, Němci spravované "Collegium Bohemicum"), poznat jí ho da­la Hitlerova otevřená výhrůžka přednesená Háchovi v den pohřbu R. Heydricha.

   Lze všechny zde uvedené skutečnosti, které nemohly mentalitu českého člověka neovlivnit, opomenout nebo jen letmo omluvně zmínit, místo aby byly vážně pojednány jako příčinná sou­vislost pečlivě naúčtovaných "excesů" - i brutálních aktů odvety za osud, který Čechům Německo a Němci včetně Němců sudetských připravili. Za osud, před nímž českou existenci zachránila porážka jeho strůjců?

Domnívám se, že nelze. Že příčinná souvislost do historikovy ana­lýzy patří - aniž by se jí měla zahlazovat zodpovědnost Čechů v pří­padech, kdy jejich odveta překročila míru spravedlivého vyrovnání a došla až ad absurdum. Bez toho nelze analýzu česko - sudetsko­německého rozchodu z Velkoněmecké říše i z ČSR seriozně provést; nahrazovat ji pouhým popisným účetnictvím - jakkoli i ono má v ní své přípravné, -leč toliko dílčí místo - nikam nevede.

Pozn. red. Výše uvedené skutečnosti nám měly sdělit naše sdělovací prostředky, pokud ovšem jsou ještě české, alespoň ve zkrácené podobě. Dále všichni máme právo se dozvědět další informace o německých obětech, např. zda šlo o aktivní nacisty, členy zločineckých organizacích, míře jejich provinění proti českému národu či konkrétnímu jedinci. Nikoliv pouze přebírat naprosto nedůvěryhodné informace z tzv. sudetoněmeckých pramenů o jejich zločinném ubití zvířeckými Čechy a dále je šířit.

Zřejmě  řada našich sdělovacích prostředků naprosto nekriticky přejímá sudetoněmecké verze o masových zločinech na německém obyvatelstvu. Je pravděpodobné, že je nezajímají nějaké příčinné souvislosti, historická pravda a objektivita vylíčení každého případu. Pak ovšem vzniká otázka, zda takováto média, jsou ještě naše, např. Česká televize, byť i v názvu slovo česká má.