České národní listy

„Pane Bajza, my tak mít kolonie…. ! “

Za první republiky byl v každém pořádném městě obchod zvaný koloniál. Přesně ten stejný, co měl pan Bajza z filmu „ Bylo nás pět.“ Pulty zdobilo čerstvé exotické ovoce, ale i další lahůdky dovezené z Afriky, Asie i ze zámoří, s vinetou od všech těch věhlasných anglických, francouzských, belgických, holandských,… firem. To zboží bylo nazýváno  koloniálním a my jako kluci, jsme hledali na mapě ty daleké kolonie,  záviděli jsme kolonizátorům ty naplněné lodě voňavého a exotického zboží….

Koloniální mocnosti po staletí z kolonií bohatly. Skutečnost, se kterou se tyto bývalé koloniální říše, dnes členové EU, nechlubí. Naopak, dávají nám své rady. Dívají se na nás pohledem bývalého koloniálního úředníka. Jsme pro ně tou lacinou pracovní silou z východu a dobrým odbytištěm pro jejich zboží. Dokonce ještě požadují v souvislosti s migrační vlnou náš podíl na splácení jejich dluhu vůči státům v Africe, Asii.

Ještě v polovině 20.století, Velká Británie, vládla nad osudy milionů obyvatel Afriky, Asie, Ameriky, Oceánie...Podobnou říši měla i Francie, Španělsko, Portugalsko,.. před staletími jejich koráby, brázdily oceány a přivážely drahé koření, lodě byly plné stříbra a zlata. V útrobách lodí se tísnili černí otroci, určení k práci na plantážích. Obchod s černými otroky kvetl, jen za období 1701 – 1900 bylo přepraveno po moři přes 9 milionů otroků. Tedy těch, co tuto cestu hrůzy přežilo. Platilo se jen za živé zboží, ztráty byly vysoké. 

„Pane Bajza, my jsme při tom dělení světa nebyli“. A jsem tomu rád. Možná, že jsme snili o nějaké té malé kolonii, možná, že jsme toužili po těch exotických dálkách, po voňavém koloniálním zboží, které prodával pan Bajza ve svém koloniále. Četli jsme o sladkém životě koloniálních úředníků. O Velké Británii říkalo,  „ že nad její říší slunce nezapadá“.

Pryč jsou ty časy, kdy jsme jásali na dovezeným banánem, mandarinkou, čokoládou,  dnes máme jiné starosti. Všem ale říkáme, že nebereme cizí, ale budeme hájit to své. Nekolonizovali jsme, nevozili jsme si otroky a za tu dovezenou kávu, čaj, kakao, pomeranče, banány a buráky, jsme vždy řádně zaplatili. Dluhy k Africe, Asii  nemáme, platíme dnes spíše za ty jiné.

Ještě trochu úsměvu na závěr. Před sto lety, opojeni z nabyté svobody, se zrodila úsměvná historka o snaze mít „ českou kolonii jménem Togo “, tedy maličký africký stát, poloviční ČR. Slovy tehdejších snílků „ jsme na to měli kapacity “. Buďme dnes rádi, že zůstalo jen u těch snů…

Přemysl Votava