České národní listy

Pan Neubauer  si klade požadavky, které se velmi podobají požadavkům Sudeťáků před válkou

Asi 8 km západně od Moravského Krumlova leží městečko Vémyslice. Je to obec natažená okolo řeky Rokytné jako užovka, takže kdo jí chce pěšky projít, ten se projde. Od východu začíná nenápadně ze slatinatých luk (dříve, dnes už odvodněním proměněných v úrodná pole), aby se posléze levým křídlem poněkud pozvedla o nevysoký kopec, zatímco pravým křídlem se nadále přes zahrady opírá o řeku Rokytnou, která je v těchto místech ještě poměrně čistá. Pokud pokračujete dále na západ, dojdete na městečko. Je to trojúhelníkové náměstíčko, kterému vévodí radnice s obecními hodinami, ale silnice nechává radnici po pravici a pospíchá do nevysokého kopce, v jehož polovině je katolický kostel a na jeho vrcholku je kostel evangelický. Hned za ním je škola a hned dále sokolovna. Za sokolovnou je křižovatka směrem na jihozápad do obce Džbánice, kde byla za války ukryta manželka a dcera generála Svobody, ale pokud postupujeme dále na západ, sejdeme z mírného kopce a po pravici máme hojně navštěvovanou plovárnu a po levici obřadní síň, kterou využívá široké okolí na rozloučení se svými zemřelými.

To ovšem není žádná tragédie. Tragédie se zde udála před více jak padesáti léty.

V tomto městečku žila už od dob Rakousko – Uherska rodina Vafkova. Děda Cyril Vafek, tak trochu švec a tak trochu zemědělec, měl dva syny. Cyrila a Františka. Kluci se dobře učili a tak bylo předurčeno, že to někam dotáhnou. Cyril (nar. 1901) a František (nar. 1904) byli určeni pro studia. Jenže do toho vlezla první světová válka a děda Vafek musel na vojnu. Byl na ruské frontě a měl štěstí, že to přežil. Mezitím bábinka se dvěma kluky na krku dřela do úpadu, protože podle plánu oba kluci museli studovat. Cyril obchodní akademii a Franta stavební průmyslovku. Podle slov bábinky to byla nepředstavitelná zátěž. Ale přišel rok 1918. Rakousko padlo, děda se vrátil a začal opět šít svoje vyhlášené nezničitelné boty (na parádu šil Čeněk Olbricht, na trvanlivost Cyril Vafek). Kluci vystudovali a vyrazili do světa.

Oba se činili. Po nějaké době se oba stali podnikateli. Cyril se stal spolumajitelem továrny na klobouky v Rajhradu (Břínek a Vafek) a Franta byl společníkem firmy Stavitel Oulehla (Vafek projektoval, Oulehla stavěl). Kromě toho měl František Vafek pilu ve Vémyslicích a tak trochu tesařskou živnost ( k tomu ho opravňovalo, že byl absolventem průmyslovky). Navíc, protože k pile potřeboval dopravu, si zavedl koncesovanou dopravu nákladů, ale tu měl evidovanou na jméno svého otce Cyrila. Byla to tři nákladní auta – Praga RN, Škoda 2 t a Waltr 2 t, kterého později vyměnil za Chevrolet 1,5 t. Pravidelně vozil mléko, trochu jezdil pro potřeby pily a trochu dělal formanku lidem. Pro svou potřebu měl osobní auto Aero 30, se kterým ale moc nejezdil, nebylo času na zábavu.

Takto přežil hospodářskou krizi a celkem poklidně dožil roku 1938. V sousedství stavení F. Vafka si postavil brašnář Štěpán Vybíral továrnu koženého zboží  a až do roku 1938 spolu vycházeli dobře. V roce 1938 Vybíral zkrachoval a musel se  z továrny vystěhovat a banka hleděla továrnu prodat. Vybíral zkrachoval, protože žil nad poměry, zkrátka hrál si na továrníka.

Protože Vybíralovo stavení bylo na prodej, a asi nebylo drahé, František Vafek si vypůjčil a stavení koupil. Tím na sebe poštval Štěpána Vybírala, který se 15. března 1939 stal Němcem, ačkoliv předtím, za republiky, byl Čechem a dokonce členem Sokola. Snad tomu napomohlo, že jeho žena byla Vídeňačka. Vybíral zahájil rychlé akce, aby mu byl majetek vrácen, což se mu po nějaké době povedlo. Vafek musel budovu předat, ale peníze, které za ni zaplatil, už nazpět nedostal. Vybíral potom zahájil výrobu aktovek, peněženek, a podobného zboží a snažil se Vafkovi nějak znepříjemnit život.

V té době se pravděpodobně dal dohromady s Břínkem, kterému se zase nelíbil Cyril Vafek. Cyrilova Žena byla Židovka a Břínek neustále popichoval, že nenosí žlutou hvězdu a další a další prohřešky proti řádu. Břínek sám ale nebyl tak zlý jako jeho žena, která byla Němka.

První případ, kdy se o Vafkovu rodinu začala zajímat gestapo, byl asi začátkem roku 1941. Tehdy si Vybíral stěžoval, že mu Vafkova auta překážejí a že dělníci na pile, která stála naproti, tahají řezivo přes silnici a překážejí dopravě a že tu není požární bezpečnost, a měl další připomínky.

K Františku Vafkovi přišli dva gestapáci  a tuto věc vyšetřovali a mezi jiným se ptali i na Vybírala, dokonce se ptali, jestli byl členem Sokola. Na tuto otázku Vafkovi odpověděli, že nevědí, vzali na vědomí stížnost ohledně dopravní kázně a gestapáci odešli.

Jenomže Břízek a Vybíral nelenili. V květnu 1942 upozornila sekretářka Cyrila Vafka, paní Helena, (její příjmení se nepodařilo zjistit), že po něm jde gestapo. Cyril tedy odvezl svoje dvě děti – syna a dceru – k batrovi do Vémyslic a sám se ukryl ve vesnici Kuroslepy, okres Náměšť nad Oslavou, u strojníka Václava Oulehly. Tam pobyl asi čtyři týdny, ale mezitím byla zatčena Cyrilova žena Jana Vafková a uvězněna. 4. června po atentátu na Heydricha události dostaly rychlý spád. Cyril Vafek se pro jistotu z Kuroslep přesunul do Dukovan (tam, co je dnes atomová elektrárna) a ukryl se u sestry své švagrové paní Foretnikové. Pan Fortník byl správcem pily, paní pracovala na poště. Nejprve se skrýval přímo v jejich bytě, ale později se už ukrýval v lese v povodí Jihlavky. Ale tam ho vyčenichalo gestapo. Tak jednoho dne přijelo gestapo do Vémyslic, sebralo Františka Vafka, zajeli s ním do Dukovan, tam zatkli Cyrila, rodinu Fortníkovu, stavitele Oulehlu i jeho bratra, který byl četníkem v.v. a sebrali i strojníka Václava Oulehlu, u kterého se Cyril skrýval, než odešel do Dukovan.

František Vafek se ještě vrátil, ale za týden přijelo gestapo znovu do Vémyslic a odvedlo Františka Vafku a dědu Cyrila Vafka a poručili, aby se bábinka dostavila na gestapo sama.  Asi za tři dny se opravdu bábinka v doprovodu svého zetě hlásila na gestapu. Zeť se vrátil, bábinka tam zůstala.

I července 1942 byli všichni popraveni, prý v rámci stanného práva. Byli to z Rajhradu Cyril a Jana Vafkovi, sekretářka Helena z Vémyslic, děda a bábinka Vafkovi a syn František, z Dukovan manželé Fortníkovi a manželé Oulehlovi a rovněž manželé Oulehlovi z Kuroslep. Pokud se podařilo zjistit – tedy čtrnáct lidí.

Břínkovi padla do rukou továrna v Rajhradu (později po znárodnění se to jmenovalo MITOP) a majetek Františka Vafka byl beze zbytku zabaven – samozřejmě bez náhrady, Tři nákladní auta zmizela neznámo kam, osobní auto dostal Vybíral, pilu demontovalo protektorátní vládní vojsko a snad byla odeslána na Ukrajinu. Druhý katr, který byl ještě složený ve stodole, zmizel neznámo kam, rovněž dobytek a zemědělské nářadí (děda trochu sedlačil) zmizely bez náhrady.

Do prosince ještě paní Vafková (žena Františka Vafky) se svými dvěma syny a s dětmi Cyrilovými bydlela ve svém domě, ale potom musela dům uvolnit pro Besarábce Johanna Kluziga a sama se s dětmi odstěhovala do nouzového bytu v Dolní hospodě, kterou měl pronajatou bratr paní Vafkové, Antonín Kopeček, řezník a nájemce hospody. Od úřadů nedostala nic, hmotně celou rodinu podporoval pan Kopeček. Zde přečkala rodina válku.

V roce 1945, když Kluzig s rodinou v panice utekl, vrátila se paní Vafková s dětmi do svého domu. Ačkoliv rodina jen Františka Vafka přišla o majetek v hodnotě 770 tisíc Kč předválečné měny, bylo jim po válce převedeno na vázaný vklad od státu odškodnění 30 tisíc Kč. Z tohoto dostával starší syn Lubomír 1 tisíc Kč měsíčně jako stipendium. Jinak dostávala paní Vafková 400 Kč podpory a na oba syny 200 Kč. Z rozkradeného majetku se nevrátil ani hřebík.

A co oba „poturčenci“ Břízek a Vybíral? Nepodařilo se zjistit, co se stalo s Břízkem, zato se velmi dobře ví, co se stalo s Vybíralem.

Vybíralova rodina byla po válce zatčena celá. Jeho žena a neteř Trůda byly zavřeny v Krumlově, Vybíral byl internován spolu s válečnými zajatci v budově tehdejší koželužny v Moravském Krumlově. Pokud nebyl u výslechu, pracoval spolu se zajatci na odstraňování trosek (Krumlov byl koncem války ze 75% zničen).

Při výslechu vyšlo najevo, že Vybíral spolu s Břízkem ve snaze získat majetek udali rodinu Vafkovu, Oulehlovu i Fortníkovu. Vybíral se přiznal pod tíhou důkazů a svědectví. Jenže Vybíral nebyl hloupý. Už před válkou viděl, že není jisté, kdo válku vyhraje. Proto spolu se svým bratrem vymyslili dokonalý plán. Vybíral, který bydlel v Pavlicích u Znojma a snad měl obchod se dřevem a možná zbytkový statek, zůstane Čechem a Vybíral z Vémyslic se stane zuřivým Němcem. Ať už to vyhraje kterákoliv strana, jsou oba zachráněni. Zakrátko přišel do Krumlova příkaz, aby zadrženého Vybírala z Vémyslic  eskortovali do krajské věznice do Znojma. Tehdy ještě nebyla zorganizována ani armáda, ani SNB a pořádkovou službu dělali partyzáni. Tedy dva partyzáni nasadili bodák na pušku, vzali objemný balík protokolů (30x21x35 cm strojopisu), vzali Vybírala a šli do Znojma. Ve věznici proti podpisu odevzdali jak protokoly, tak i Vybírala a vrátili se nazpět.

Vybíral věznicí jen prošel, nespal tam ani jednu noc a byl odeslán na práci ke svému bratrovi do Pavlic. Tam se vykoupal, převlékl, navečeřel a zmizel v Rakousku. Neměl to daleko, pouhých 20 km. No a protokoly se ztratily. Vybíralova žena s neteří Trůdou potom odešly do Rakouska také, vždyť Vybíralová byla Vídeňačka. Takže Vybíral unikl nepotrestán, ačkoliv spoluzavinil smrt čtrnácti lidí.

Domnívám se, že neškodí, že jsem si na tomto místě vzpomenul na to, co nám tady němečtí okupanti natropili. Jsou to škody, které se napravit nedají ani penězi, ani omluvami. Ty mrtvé už nikdo nevzbudí. To ovšem nevadí panu Neubauerovi, aby si nekladl požadavky, které se velmi podobají požadavkům Sudeťáků před válkou. Tento pán halasně křičí, jak bylo Němcům ubližováno, vypočítává škody, které jim vznikly, ale ani stínem nenaznačí, že by si byl vědom, že Němci a nacisté napáchali daleko více utrpení, zločinů a škod. Proto jsem přesvědčen, že je dobré jim připomenout, že se provinili daleko více a navíc začali.

Napsáno zčásti podle vyprávění paní Růženy Vafkové, zčásti podle mých pozorování,neboť Vafkovi byli naši sousedé, pokud jsme bydleli ve Vémyslicích.

Vladimír Valeš, tehdy Vémyslice