Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otazníky nad Dietrichstejny

22. 12. 2019

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Otazníky nad Dietrichstejny

 

Teoreticky by se odbojáři měli radovat. Zpráva Parlamentních listů praví: "Benešovy dekrety vydržely. Mikulov zůstává státu." Okresní soud v Břeclavi zamítl nároky argentinské příchozí - paní Olgy Marie de las Mercedes Teresy Margarity von Dietrichstein - na vlastnictví všech pozemků a staveb na Mikulovsku. Restituentka žalovala hned osm povinných osob - Ministerstvo obrany ČR, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, státní podniky Lesy české republiky, Povodí Moravy, Pozemkový fond ČR, Jihomoravský kraj a Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR. Nárokovala stovky hektarů pozemků, staveb a nemovitostí včetně mikulovského zámku. Vše zamítl okresní soudce JUDr. Přemysl Klas s odůvodněním, že tyto nároky nevyhovují předpisům prezidentských dekretů. Paní Dietrichsteinová zastoupená advokátem Čapkem se ovšem nemíní vzdát a proti rozsudku se odvolá. Roztočí tak další nekonečné soudní kolo, které bude léta zatěžovat stát, úřady, soudy a vyvolá trvalou právní nejistotu tzv. povinných osob, kterým pak může být užívání majetku případně i zablokováno. Velké neřešené otazníky přitom navozuje protichůdná argumentace jedné i druhé strany sporu. Paní Dietrichsteinová tvrdí, že jej otec Alexander Dietrichstein (1899-1964) měl zásluhy na rozvoji Mikulovska a údajně proslul uzavřením bran zámku před Hitlerem při jeho příjezdu do obsazeného Mikulova. Dále prý Alexander Dietrichstein zaujal postoje proti rozbití ČSR, které mu měly vynést dokonce i uvěznění (??).

Opačný názor ovšem zaujal soudce. Ten zdůraznil existující přihlášku pana Dietrichsteina do NSDAP a jeho členství v Sudetoněmecké Henleinpartei. A nyní vyvstávají nad protektorátní minulosti Dietrichsteinů neřešené otazníky, které navodil i sám pan okresní soudce. Pokud je pravdivá zpráva o tom, že údajně "připustil, že bývalý majitel panství byl spíše protinacistického smýšlení", a přitom nemohl připustit žádnou výjimku z dekretů právě pro jeho přihlášky k nacistickým partajím, pak zde vyvstáva olbřími historický protimluv - doslova contradictio in adjecto. Sám autor zprávy Parlamentních listů tento protimluv charakterizuje podtitulkem "Dietrichsteini : vlastenci anebo nacisté?"

Pro nás odbojáře, kteří známe historii protektorátu a osudy mnoha jiných kolaborantů a zrádců republiky, tento přístup k problému znamená jen roztočení spirály velkopraní nacismu. Jestliže se dotyčný přihlásil nejdříve do Henleinpartei a posléze do NSDAP. musel se též přihlásit k reichu a k jejím norimberským zákonům. Již toto vše samo o sobě představovalo pyramidální kolaboraci. Na druhé straně, pokud by se prokázal aktivní odpor pana Dietrichsteina proti Hitlerovi a nacistům, musejí o tom být stejně přesvědčivé doklady, jako o jeho přihlášení k říši a k nacistům. Opět jako v jiných případech se ukazuje obzvláštní důležitost dochované archivní dokumentace a svědectví hodnověrných pamětníků. Proč pan Dietrichstein, který měl údajně protestovat proti rozbití republiky, naopak vstupoval do Henleinpartei, která i v Mikulově za doby ohrožení ČSR aktivně rozbíjela?? Proč by měl být na jedné straně údajně vězněn, a na druhé straně být členem strany zločinného opaku ?? Proč se nikdy nespojil s odpůrci nacismu, třeba s mikulovskou Republikanische /Rote/ Wehr, a naopak proč se spojoval s NSDAP, kterou v Mikulově představovaly funkcionářské kreatury jako například Brunner, Blum, Grigar, Merkl a Sogl, které po sobě roku 1945 zametaly stopy pálením nacistické dokumentace? Proč například nebránil nacistům ukládat naloupené umělecké poklady Francie v mikulovském zámku? Na jedné straně jsou archivní dokumenty přihlášení k nacistům, na druhé folklór o odporu k nacistům ?? Zde by možná pomohla svědectví odbojářů okresu Břeclav a další důkladné probrání archivních fondů okresu.

Stejně jako jiné případy tohoto druhu - Buquoy, Colloredo-Mansfeld, Harrach, U.F. Kinsky, Walderode, Thun-Hohenstein, atd. - i případ Dietrichsteinů, svědčí o jediném. Stát dodnes neuchovává tak důkladnou dokumentaci kolaborantů, zrádců a nacistů, aby jejich potomci nemohli neustále zpochybňovat jejich protektorátní minulost svými fabuláty. Všechny tyto tzv. nacirestituce jsou výsledkem dlouhodobé laxnosti a mnohdy hrubé nedbalosti orgánů státu v uchovávání nacistické dokumentace. A to již od samého počátku osvobození, od roku 1945. Stát se tak sám pomáhá rozbíjet. Vedle archivní správy nesou svůj díl viny i další instituce, zejména národní výbory a jejich dnešní dědicové, orgány krajů a samosprávy. které s dostatečnou péči neuchovaly všechny potřebné doklady o zabavování majetků podle prezidentských dekretů. Tato vina se dnes přikrývá kompetenčním alibismem, kdy jedna instituce svaluje zodpovědnost za uchovávání protektorátní dokumentace na druhou. Lví podíl na tomto stavu má i éra let 1968-69, kdy za benevolence určitých orgánů docházelo k rozkrádání nacistické dokumentace ve prospěch budoucích restituentů.

Rovněž památková péče mnohde ve svých kusých informacích léta zamlčovala důvody zestátnění zámků a objektů. Jedno je jisté - případ sporu Dietrichstejnů potrvá léta. Léta bude zatěžovat soudy, Úřady a orgány republiky, tak jak je tomu u ostudných připadli Colloredo. Walderode a dalších. Léta bude vyvolávat právní nejistotu v regionu, v kraji a bude přitahovat ataky obhájců nacistů proti dekretům a republice. Jako odbojáři se ptáme - má toto vše republika zapotřebí? Máme to my občané republiky zapotřebí? Odpověď je jasná. Toto vše se děje proti zájmům republiky, proti zájmům občanů!