České národní listy

         Tři  maršálové Rudé armády v akci.

Po úspěchu  Viselsko-oderské operace v lednu 1945, při níž se Rudá armáda na hlavním strategickém směru nebývalým tempem  přiblížila až na 60 km k Berlínu, po osvobození Budapešti (13.2.1945) a zahájení ofenzivy směrem na Vídeň (16.3.1945) bylo již zřejmé, že konečná porážka fašistického Německa je blízko..

Na jižním směru Druhý a Třetí ukrajinský front   byly směrovány z Rakouska na jižní Moravu, protože  strategickým záměrem velení Rudé armády bylo. aby Druhý ukrajinský front pod velením maršála Rodiona Malinovského zaútočil na Brno, odkud by po jeho osvobození pokračoval na Vyškov, Prostějov a Olomouc.

Ze severní strany měl pak čtvrtý ukrajinský front generála Andreje Jeremenka osvobodit Ostravu a pokračovat k Olomouci, kde mělo dojít k uzavření kleští a obklíčení německých vojsk, která se nacházela jak na západním Slovensku, tak i v oblasti moravsko-slovenského pomezí.

To mělo být uskutečněno  na závěr Bratislavsko-brněnské operace, která  byla zahájena 15. března  překročením řeky Hron a rychlou  likvidací odporu Němců severně i jižně od Dunaje. Boje pokračovaly úspěšně až do počátku dubna, kdy 4. dubna byla osvobozena Bratislava a hned následující den byla bez přestávky  zahájena druhá část  operace. ve které mělo být osvobozeno Brno, jako významný strategicko operační uzel.

Vojska  2. Ukrajinského frontu úspěšně postupovala jižní Moravou i přes   urputný odpor  Němců. Ve dnech 16. a  17. dubna však   rudoarmějci  narazili na silně vybudovanou nepřátelskou obranu v prostoru Ořechova, Šitbořic  a Rajhradu, kde Němci kladli fanatický odpor a tak došlo i k větším ztrátám. Dne  20.dubna dokonce  přešli v prostoru Rosic do protiúderu, kterým se jim podařilo  u Popůvek  odřezat část   sil jezdecko-mechanizované skupiny generála  Plijeva.  Proto maršál Malinovský zastavil další postup a vydal rozkazy k přeskupení sil.

Situace vyžadovala posílit  bojové sestavy,  vytvořit potřebnou převahu sil a prostředků a tím  zabezpečit definitivní zlomení odporu fašistů a rychlé osvobození Brna. Velení frontu mělo na paměti  vzkaz vrchního velitele Stalina, který jim připomenul, že osvobození Brna je nyní důležitější, než osvobození Budapešti a Vídně dohromady.

Z rozhodnutí velitele frontu byla proto k Brna přisunuta z rakouského  území 6. gardová tanková armáda  generálplukovníka Kravčenka, která byla v předchozích bojích  zasazena na vídeňském a později znojemském směru  Její zvláštnosti bylo, že některé její útvary byly vyzbrojeny  americkými tanky Sherman, které byly  dodány USA v rámci zákona o půjčce a pronájmu Dále byl k Brnu přisunut 18. gardový střelecký sbor  generála Afonina, který předtím působil v sestavě 46. armády v prostoru Vídně.

Štáb frontu připravil návrh   rozhodnutí , které po konzultaci s představitelem hlavního stanu velitel frontu schválil a ihned byly zahájeny  práce na jeho  realizaci.

Úderné uskupení tvořila 53. armáda, do jejíž sestavy byl zařazen 18. gardový střelecký sbor, dále 6. gardová tanková armáda  a 1. jezdecko mechanizovaná skupina.  Jmenované  svazky měly prolomit připravenou nepřátelskou  obranu a oboustranným obchvatem osvobodit město Brno.

Přeskupení vojsk bylo ukončeno v ranních hodinách dne zahájení útoku – 23.dubna. Do té doby bylo na výšině u Křepic  ženijně vybudováno předsunuté  velitelské  stanoviště velitele 18. gardového střeleckého sboru, které bylo upraveno tak, aby z něj mohl řídit  boj i velitel frontu. Vše zabezpečoval štáb frontu,  který měl stanoviště  v Modre u Bratislavy

Nutno  dodat, že v té době  byli u štábu frontu  přítomni představitelé hlavního stanu vrchního velení, kteří  byli pověření  vrchním velitelem koordinováním  součinnosti  frontů , poskytováním  rady a pomoci velitelům v přípravě a zabezpečení operace i   kontrolou plnění stanovených  úkolů.. Byli to maršál SSSR Semjon Konstantinovič Timošenko, který měl stanoviště  přímo u štábu frontu a maršál letectva  Grigorij Aleksejevič Vorožejkin, který zodpovídal za   činnost letectva u 2.,3., a 4. ukrajinského frontu. a jehož  velitelské stanoviště bylo u Cíferu, kde byl rozmístěn štáb velitele  5.letecké armády, která podporovala  vojska 2. ukrajinského frontu.

Zrána 23.dubna byla všechna vojska  v plné pohotovosti k zahájení útoku. Za svítání se jako  první přesunul na křepickou  pozorovatelnu velitel frontu maršál Malinovský, jehož doprovázeli velitel dělostřelectva frontu generálplukovník  Fomin, náčelník štábu 5. letecké  armády generálporučík  Selezněv a  velitelé leteckých  sborů  bitevního a bombardovacího letectva, které byly určeny k podpoře  postupu útočících vojsk..Později přijeli  a  zaujali místo na velitelsko-pozorovacím stanovišti i  představitelé hlavního stanu maršálové Timošenko a Vorožejkin s doprovodem a ochranou .

Aby byl nepřítel oklamán  o zámyslu  velitele frontu, byl na  levém křídle, západně řeky Svratky  v 8.00 hodin zahájen  útok pěchoty 50. střeleckého sboru  a útvarů  jezdecko-mechanizované skupiny. V pravé části, na směru hlavního úderu  se zatím vyčkávalo. Konečně  v 10.30 hodin  na signál HROM  zahřměla   salva  gardových raketometů - slavných Kaťuší.  Nad bojištěm se objevily skupiny  sovětských letadel. V přesně určenou  dobu  přešla pěchota ke zteči předního okraje. Smetla nepřítele na prvním postavení a bez zastávky pokračovala  v útoku do hloubky.

Postupně se však  setkávala se sílícím odporem nacistů, což vedlo ke snížení tempa útoku. K jeho urychlení byla proto velitelem frontu ve 13.00 hodin zasazena do boje 6. gardová  tanková armáda.  Tanky, palba dělostřelectva a nálety bitevníků    zabezpečovaly  další rychlý postup.

Bojovou činnost vojsk pozorně sledovali  z krytých  zákopů  periskopickými dalekohledy všichni tři maršálové spolu s ostatními veliteli. Vzhledem k tomu, že postup probíhal podle plánu,nebylo nutno vydávat doplňující rozkazy.  A tak postupně  mizely  bojové sestavy ze zorného pole pozorovacích přístrojů  až se ztratily v dáli. Další  přítomnost funkcionářů zde již nebyla  nezbytná a tak nejdříve odjeli  zástupci hlavního stanu¨a později i velitel frontu maršál Malinovský. Další řízení bojové činnosti již pokračovalo  z hlavního velitelského stanoviště frontu v Modré na Slovensku.

Vojska frontu  v dalších dnech rozhodným obchvatným manévrem  rozdrtila dobře vybudovanou o  houževnatě bráněnou  obranu hitlerovských vojsk, jejichž značnou část zničila  a do večera 26. dubna  osvobodila území Velkého Brna, mimo Řečkovic,  Medlánek a  Králova Pole.

Byl to velký a významný úspěch 2. ukrajinského frontu, který byl sovětským hlavním velením oceněn vydáním zvláštního  rozkazu a vypálením 20 čestných dělostřeleckých  salv z  224 děl v hlavním městě Moskvě.  Velitel frontu maršál Malinovský byl toho dne  vyznamenán nejvyšším sovětským  vojenským vyznamenáním udělovaným nejvýznamnějším  vojevůdcům Rudé armády  Řádem vítězství.  Mnoho dalších generálů, důstojníků a vojáků bylo vyznamenáno udělením řádů a medaili a ti, kteří se mimořádně  vyznamenali v boji byli jmenováni Hrdiny SSSR.

Ale  na oslavování nebyl čas. Ihned v noci byly vydány rozkazy pro  další bojovou činnost  a  zrána byl zahájen útok na vyškovském směru.  Ke spojení s vojsky 4. ukrajinského frontu  u Olomouce již nedošlo.  Začátkem května nacistické Německo bylo poraženo  a  bezpodmínečně kapitulovalo.Jeho světovládné a germanizační plány byly rozmetány v prach. Pominula hrozba  likvidace českého národa. Konečně zavládl mír.

S úctou a vděčností  si v těchto  dnech tyto  události  a památku  padlých připomínáme a zároveň vyjadřujeme vděk těm, kteří jsou ještě mezi námi. Nezměrné lidské i materielní ztráty, kterými toto vítězství bylo zaplaceno nesmí být nikdy  zapomenuty. Toho však může být dosaženo jen předáváním jejich odkazu  mladým generacím, čemuž doposud zůstáváme velmi dlužni.

plk.vv. Ing. Josef  Mikš,  místopředseda výboru Českého svazu bojovníků za svobodu Vyškov