Osud českého národa v německých záměrech V
Osud českého národa v německých záměrech V
(Od roku 1848 do druhé světové války) 1
Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc.
Rozsáhle se analýzou německé revoluce a politické ideologie sudetských Němců zabýval Emanuel Rádl.42 Mezi pojmy a jevy, které soustavně zkoumá, poukazuje na titánský individualismus, který má svůj původ v Německu a jedinec v něm nemá na světě žádné úkoly. Tento individualismus pohrdá vším, co je rozumné, praktické, humánní. Z víry v jednotlivce se toto titánství změnilo ve víru v titánský kmen germánský, který pohlcuje všechny občany. Zatímco liberál starého rázu odsuzoval státní zákony, které omezují volnost jednotlivců, odsuzují němečtí titánové mezinárodní zákony jako lidské násilí na přírodní nespoutanosti germánského kmene. Nenachází poslání národů, vývoj vidí v tom, že „mocnější národy se udržely, slabší zašly“ (podtrženo E. B.). A to i tehdy, když slabší národy stály na vyšším stupni kultury. Dějiny nejsou ani spravedlivé ani nespravedlivé, jsou oblastí svobodného činu a povinností k tomuto činu. Němečtí politikové proti liberalismu prohlašovali německý národ
-------------
38 Masaryk, T. G., Cesta demokracie III, Praha 1994, s. 190.
39 Nová Evropa, o. c., s. 40-42.
40 Masaryk, T. G., Nová Evropa, II. vyd., Praha 1920., s. 9.
41 Sontheimer Kurt, Antidemokratisches Denken der Weimarer Republik, 2. vyd. Mnichov 1983, s. 34.
42 Rádl, Emanuel, O německé revoluci, Praha 1933, Zur Ideologie der Sudetendeutschen, Wien-Leipzig 1935.
za absolutno a Hitlera za absolutní autoritu. Hitler chtěl zničit odpovědnost jednotlivých občanů za život ve státě, jednotlivci se měli rozplynout v životě národního organismu.
Antidemokratické politické kultuře nelze rozumět bez pojmů antidemokratického myšlení. Nacismus nevytvořil vlastní ideologii, ale převzal německou antidemokratickou politickou kulturu. Málo početní němečtí intelektuálové, kritičtí k nacismu, mluvili o návratu do barbarství. Smysl existence nebyl ve štěstí a svobodě jednotlivce, ale ve ztotožnění s národem (chápaným etnicky), rasou, třídou, státem. Ještě než se v německém prostředí proti poddanému prosadil svobodný, individuální občan, už byl zatlačován zpět. 43 To byl i základní problém interpretace postavení německé menšiny v občanské a demokratické ČSR. Cesta iracionalismu v německé filozofii vedla k Hitlerovi. Neobstojí vysvětlování odklonu od demokratických hodnot poukazováním na důsledky světové hospodářské krize. Mezinárodní výzkumy totiž ukázaly, že v zemích s demokratickou politickou kulturou se srovnatelně stejnými nebo horšími ukazateli hospodářské krize, nedošlo k odklonu obyvatelstva od demokratických politických stran a k příklonu k antidemokratickým stranám (zejména Velká Británie). Procento voličských hlasů odevzdaných Henleinově straně německým obyvatelstvem v ČSR byl o třetinu vyšší než počet voličů Hitlerovy strany v Německu! Vzhledem k tomu, že hodnotové orientace, které jsou součástí politické kultury, mají dlouhodobý charakter a nesnadno se mění, jak dokazují i dokumenty sudetoněmeckého landsmanšaftu, bylo by shora zavedené soužití sudetských Němců a českého obyvatelstva dalším experimentem, který nemá šance ani teoretické ani praktické. Bude lépe nechat tuto záležitost přirozenému vývoji v Evropské unii.
Prezident Masaryk usiloval o změnu převažující politické kultury německého obyvatelstva, tedy o to, co se podařilo spojencům až po druhé světové válce v důsledku masového vzdělávání Němců v demokratické politické kultuře.
Při posuzování odsunu německého obyvatelstva z ČSR je třeba brát v úvahu názory obyvatelstva po druhé světové válce, jež tehdy zjišťoval Gallupův ústav. 44 Je z nich zřejmé, že obyvatelstvo nejen evropských států postižených válkou, ale také Kanady a USA sdílelo obavy, že Němci rozpoutají třetí světovou válku. Také z tohoto hlediska je třeba posuzovat politiku (včetně odsunu), která byla uplatňována vůči Německu.
5. Grundplanung O. A. 45
Za jeden z důležitých dokumentů zdůvodňující nutnost odsunu Němců z ČSR se pokládá nedatovaný spis „Grundplanung O. A.“ Podle záznamu z 9. 7. 1947 byl nalezen krátce po převratu 1945 orgány ministerstva vnitra v Henleinově archivu v Liberci. Odevzdán št. kpt. Pokornému, šéfu státní bezpečnosti v ministerstvu vnitra, u něhož se však ztratil. Pochází asi z dubna 1938 a jeho autory byli [!] jisté kruhy v SDP [!]. Na záznamu je uvedeno, že prezidentu republiky bylo sdělení hlášeno 4. 8. 1947.
Dopis z 23. 11. 1945 ovšem zasílá Kanceláři prezidenta republiky náčelník Hlavní správy OBZ pplk. B. Reicin; hlavička Ministerstvo národní obrany, Hlavní správa OBZ. Dokument
---------------------
43 Broklová, Eva: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, Praha 1999.
44 Broklová, Eva: Názory obyvatelstva po druhé světové válce v kontextu doby a nástupu totalitarismu. In Cesta do katastrofy, Ústav mezinárodních vztahů /Praha 1994/, 151-154.
45 Dr. Šamberger: Grundplanung O. A. (Organisation Ausland), dokument s komentářem, z Henleinovy pozůstalosti in: Kural, V., Radvanovský, Z. a kol., Sudety pod hákovým křížem, Ústí n. L. (SÚA, MV-E, k. 443, Henleinova složka)
není označen jako Grundplanung O. A., ale ve věci se udává: „Hlavní rasový a osídlovací úřad SS - dokument k plánu o vystěhování Čechů z prostoru Čech a Moravy.“ Kopie, která je k dispozici pochází z Kanceláře prezidenta republiky, razítko 27. 11. 1945.
Důvěru nevzbuzuje, že dokument do Kanceláře prezidenta republiky poslal B. Reicin (1945) a že terminologický exkurs vypracoval dr. Görner.
Dokument se týká otázky celého Československa, nikoli jen sudetských Němců. České země měly být podle něj beze zbytku začleněny do Německé říše. Československo vytváří bolševické ohnisko požáru, které je třeba odstranit. Otázka Slovenska a Podkarpatské Rusi měla být řešena odděleně. Pokud jde o český národ, není svébytným národem a je v německém zájmu, aby zmizel český jazyk. České národní uvědomění bude rozdrceno. Toho bude docíleno německým pronikáním do české jazykové oblasti a přesidlováním Čechů do souvislosti s Německem. Budoucí českou státnost nebudou řešit sudetští Němci, ale říše. Československo je nebezpečím pro skutečný a trvalý mír. Právo a povinnost zakročit proti Československu vznikne pro Německo v případě, že bude vůdcem Sudetoněmecké strany prohlášena nezávaznost čs. zákonů a budou požádány o pomoc vlády evropských zemí, které podepsaly saintgermainskou smlouvu, a Německo. Bojové budou od počátku vedeny ve smyslu totální války. Nepřátelské české činy budou krvavě stíhány podle válečného práva. Propaganda bude vedena hlavně proti české inteligenci, která českému lidu kázala falešnou ideologii. Až bude Praha v německých rukou, nebude-li tomu bránit zahraničně politická situace, bude proklamováno opětné přivtělení do Německé říše. Vyhlásí se dovršení Velkoněmecké říše. Následně budou provedena germanizační opatření, včetně přistěhovalectví německého obyvatelstva z celé říše do českých oblastí. Další opatření byla plánována na období po zrušení vojenské správy.
Podle Volkra Zimmermanna 46 dokument uvedla na scénu československá historiografie, on sám jej v archivech nenašel. Věrohodnost dokumentu nelze podle Zimmermanna ověřit: není podepsán ani datován. Na druhé straně Zimmermann současně připouští, že politik SdP Ernst Kundt se dokumentem Grunplanung O. A. inspiroval.47 V seznamu archivů, které Zimmermann vytěžil, zároveň není Archiv KPR.
Jedná se o dokument, který byl nalezen v Henleinově pozůstalosti. Týká se německých plánů s Čechy a českými zeměmi. Podle E. Beneše je srovnatelný s „dokumenty norimberskými“.48 Naposledy byl tento dokument publikován v knize Sudety pod hákovým křížem, autoři Václav Kural, Zdeněk Radvanovský a kol.49 Zdeněk Šamberger se v exkurzu podrobně zabývá uvedeným dokumentem, námitkami proti němu (falzifikát poválečné propagandy) a argumenty prokazujícími jeho pravost. Dokument vznikl v období mezi květnem až zářím 1938. Dokument bude samozřejmě třeba ověřit ze všech hledisek, ale na druhé straně není v rozporu se shora uvedenou ideologií.
------------
46 Sudetští Němci v nacistickém státě, Praha 2001, s. 243-244, odkaz 1444, s. 475.
47 Ib., pozn. 1450.
48 Beneš, Edvard: Paměti, 3. vydání, Praha 1948, s. 333-334.
49 Ústí n. L. 2002, s. 453-498
