Osud českého národa (a jeho historického sídelního území) v německých záměrech
Osud českého národa (a jeho historického sídelního území) v německých záměrech
Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc.
Předkládaný materiál není systematickým zpracováním problematiky... Byl příležitostně zpracován...I tak text obsahuje závažné doklady o německých záměrech na likvidaci českého národa, ať již germanizací nebo jiným násilným způsobem v době devíti desetiletí, která předcházela druhé světové válce. Hitlerův postup proti Čechům i dalším evropským národům se stal praktickým vyvrcholením těchto snah. Z toho, jak je toto téma interpretováno sudetoněmeckými historiky a prezentováno sudetoněmeckými politiky, vyplývá zřetelná snaha připsat Endlösung (konečné řešení) jen Hitlerovi, nejvýše několika dalším vedoucím nacistickým extremistům, spolu s hodnocením nacismu jako jevu, tvořícího diskontinuitu v německých dějinách. Shromážděné podklady, dlouhodobě zahrnující jak výroky německých politiků různých úrovní, reprezentující širší politické hodnotové orientace, tak postoje médií a německé veřejnosti, však ukazují, že tyto postoje po větší část dějin posledních dvou století nebyly dobovým výstřelkem bez hlubšího kontextu, nýbrž se jeví jako poměrně stabilní, organická součást tvorby německé národní identity a jeho politické kultury, často agresivně veřejně manifestovaná.
1. Revoluce 1848
Roku 1848, roku vrcholícího „jara evropských národů“ a snah jejich sílící buržoazie (záhy doprovázené snahami dělnických hnutí) o politický vliv či přímo o získání politické moci, byl svolán do Frankfurtu n. M. všeněmecký sněm, který znamenal změnu v postoji Němců k Čechům. Do té doby byli Němci pod vlivem staleté tradice většinou pro soužití s Čechy a v duchu doby byli oddáni habsburské dynastii, jež zaujímala vedoucí postavení v německé říši. Právě z roku 1848 však pochází reakce Němců v záležitosti voleb do frankfurtského všeněmeckého sněmu: „Češi by neměli zapomenout, že Čechy skutečně už patří k Německu, že Němci nikdy nestrpí odloučení a že budou i bez nich volit do Frankfurtu.“4 Český politik František Palacký účast na volbách do Frankfurtu odmítl. Byl zastáncem setrvání českých zemí v Rakousku. Měl za sebou tehdy celý národ. Přední noviny Allgemeine Zeitung z Augšpurku přinesly „německou odpověď Slovanovi Palackému“: německý spolek by nemohl připustit odloučení Čech. „Kdyby byl vytvořen český stát, pak by Německo mělo ve svém těle kůl [podtrženo EB], který by mu přinesl smrt.“ Německý publicista Wagner zveřejnil svoji odpověď Palackému v libereckém týdeníku; uváděl, že „Němci mají historické právo na Čechy, poněvadž jsou jejich prapůvodními obyvateli“.
V souvislosti s projednáváním české otázky napsal anglický časopis „Exmainer“, že stanovisko Čech značně oslabuje německé cíle: „Bez Čech nemůže Německo nikdy být říší, poněvadž nezávislé Čechy protínají Německo v jeho středu.“7 Byla prosazována politika síly vůči ostatním národům (koncepce rakouského poslance Schillinga o použití síly, týž: proti Čechám musí být použito meče). Saskému ministerstvu zahraničí a bavorské vládě byla adresována žádost o přípravu vojenské pomoci pro Němce v Čechách a na Moravě (dr. Wuttke). Otázka zástupců z Čech byla prosazována proti odporu z české strany. Němci ve Slezsku byli přesvědčeni, že připojení k velkému Německu bude mít za následek, že časem budou Češi germanizováni a zmizí, ať se tomu budou bránit jakkoli. Tyto názory byly hlásány v německých opavských novinách. 8
Sudetoněmecký historik Pfitzner pokládal za nejvýznamnější, že Němci z českých zemí se „přes všechny hrozby a překážky“ hlásili k velkoněmecké myšlence a že jejich významná část byla od té doby ve velkoněmeckém táboře.
Dopisovatel v augšpurských Allgemeine Zeitung napsal 27. června 1848, že vídeňská vláda a ústřední německá vláda jsou odpovědny všem Němcům za to, že velezrádné počínání Čechů bude odstraněno: „Čechy jsou životu nebezpečným rušením, jestli se nepodaří panslavistické a ultračeské živly rozbít, separatistické hnutí překazit a smířit... Nepodaří-li se to nyní, pak je velká německá budoucnost na nedohlednou dobu oddálena a co je ještě pravděpodobnější, ztracena.“ 10
Poslanec Ostendorf podal tehdy do výboru pro rakousko-slovanské záležitosti doplňovací návrh, podle něhož „říšský sněm považuje otázku Čech za německou, která náleží do jeho kompetence“ [podtrženo EB].11 Německé státy, které hraničily s Čechami měly zasáhnout vojensky, budou-li k tomu vyzváni rakouskou vládou nebo Němci v Čechách.12 Výbor vycházel z toho, že první část návrhu je věcí samozřejmou: „Otázku Čech je třeba považovat za německou, která náleží do pravomoci Národního shromáždění.“13 Do rozpravy se přihlásil jako první řečník německý demokrat [!] Ignaz Kuranda. Červnové povstání 1848 pro něj bylo bojem Čechů proti Němcům. Díky Windischgrätzovi skončil boj pro Němce dobře. Národní shromáždění musí ukázat Němcům v Čechách, že mohou od Německa očekávat silnou podporu a že jim v případě nouze přijde německá vojenská moc na pomoc.14 Historik Arnošt Klíma hodnotí podle Kurandova stanoviska k české otázce a červnovému povstání německé demokraty jako největší německé nacionalisty.
Pokračování
