Oskar Krejčí - Základem propagandy je zamlčení kontextu

Monika Hoření

28. leden 2020

V posledních dnech se rozvinul slovní ping-pong mezi Ruskem na jedné straně, a Polskem, resp. EU, na straně druhé. Jde o to, kdo falšuje dějiny druhé světové války. Jak to vidíte vy?

Celé je to absurdní divadlo. Ze strany Bruselu a Varšavy se jedná o zvláštní propagandistický revanšismus: ponížit vítěze a po 75 letech od konce války pasovat sebe na hrdiny-osvoboditele od nacistického a sovětského zla. To, co před nedávnem předvedli europoslanci a poslanci polského Sejmu ve svých rezolucích, ukazuje na hluboký úpadek vzdělanosti: lidem je možné namluvit snad všechno. Nechci nikoho podezřívat ze záměrného lhaní, ovšem i tak se oba zmíněné zastupitelské orgány zdiskreditovaly a staly se velice nevěrohodnými.

Pro mě je zásadní, kdo začal: Evropský parlamentu a evropští politici – ti 1. září 2019 nepozvali ruského prezidenta na připomínku výročí zahájení druhé světové války a pak 19. září přijali europoslanci usnesení »o významu evropské paměti«. V mainstreamu se až po delším čase objevila o tomto usnesení zmínka, až když se ozval ruský prezident. Asi to mělo být přijato v tichosti. Co myslíte?

Europarlament přijímá spoustu rezolucí, které nikoho nezaujmou – mimo jiné kvůli podivné úřednické formě. Pokud jde o rezoluci týkající se evropské paměti, ta je natolik »za čárou«, že se stala propagandisticky obtížně využitelná. Europarlament se zapojil do soutěže v hlouposti, v níž ten, kdo přijde s největším nesmyslem, vyhraje. Proto se některých z těchto aktivit štítí i veřejnoprávní sdělovací prostředky. Obávám se ale, že těmto médiím vadí nadměrná tupost a neomalenost v prezentaci oněch nesmyslů, nikoliv nesmysly samotné. To je patrné ve veřejnoprávním porozumění pro »pošetilosti« zastupitelů Prahy 6 či Řeporyjí.

Usnesení EP se »motá« kolem paktu Molotov-Ribbentrop, jak se sovětsko-německá smlouva o neútočení z roku 1939 nazývá v záměrné zkratce. Ale vše, co bylo předtím, není v usnesení zmíněno ani slůvkem. Co všechno bylo zamlčeno?

Základem propagandy je rozbití chronologie a zamlčení kontextu událostí. Řečeno jinak, opomíjejí se »nevhodné« události, které danému tématu předcházely, a významové vazby. Je tu základní slogan: »Dva stejně zlí diktátoři se domluvili na dělení Polska« a to byl počátek války. Jenže předtím, jak správně poznamenáváte, tu byla spousta jiných událostí.

Které?

Každý, kdo ze starší generace dával ve škole trochu pozor, ví, že zmíněnému paktu Molotov-Ribbentrop předcházely takové události, jako je útok Japonska na Čínu, obsazení demilitarizované části Porýní německými vojsky, občanská válka ve Španělsku, zničení Československa napřed mnichovskou dohodou a Vídeňskou arbitráží, poté vytvořením protektorátu a klerofašistického Slovenského státu, připojení Rakouska k Velkoněmecké říši. Chtěl bych ale připomenout něco jiného: sovětskou politiku kolektivní bezpečnosti.

Ve 30. letech se Moskva neúspěšně snažila prosadit zásady kolektivní bezpečnosti v Evropě, které by měly zabránit rozpínavosti některých států. Už v roce 1928 navrhl Sovětský svaz »Projekt konvence o okamžitém úplném a všeobecném odzbrojení«. Jednalo se o propracovaný, velmi podrobný návrh se zcela konkrétními 63 články plus důvodovou zprávou, který předpokládal odzbrojení během čtyř let. Ve snaze vyprecizovat návrh kolektivní bezpečnosti představil lidový komisař zahraničí SSSR Maxim Litvinov na všeobecné odzbrojovací konferenci v Ženevě v roce 1933 definici agresora. Přes veškerou snahu prosadit myšlenku kolektivní bezpečnosti se sovětským diplomatům podařilo dosáhnout jen dvou významnějších bilaterálních úspěchů, a to shodně v roce 1935: byla podepsána spojenecká smlouva mezi Francií a SSSR plus československo-sovětská spojenecká smlouva.

Až po okupaci mnichovskou dohodou okousaných českých zemí začaly Velká Británie a Francie projevovat zájem o dohodu se Sovětským svazem, jak čelit německé agresi. Už v březnu 1938 Moskva navrhla konferenci zástupců Velké Británie, Francie, SSSR, Turecka, Polska a Rumunska, což Londýn jako předčasné odmítl. V dubnu 1938 Sovětský svaz nabídl Velké Británii a Francii uzavření trojstranného paktu. Druhého června Moskva předložila velvyslancům zmíněných dvou zemí konkrétní návrh smlouvy. A bylo to zklamání z neúspěchů při jednání s Velkou Británií a Francií o vojenské spolupráci, které vedlo k rezignaci Moskvy na politiku kolektivní bezpečnosti. Víc než symbolicky tento zlom představuje odvolání Litvinova z funkce lidového komisaře zahraničí v květnu 1939 a jeho nahrazení Vjačeslavem Molotovem. Až pak, v srpnu téhož roku, byl podepsán tolik kritizovaný pakt s nacistickým Německem.

Smyslem nové politiky Moskvy bylo: a) získat čas na přezbrojení a reorganizaci Rudé armády; b) vyhnout se bojům na dvou frontách, na západě a na východě najednou. Pakt Molotov-Ribbentrop byl podepsán v době bojů Rudé armády s japonskými agresory, které probíhaly u Chalchyn-golu v květnu až září 1939.

Tedy zamlčení těchto událostí před rokem 1939 je snad zamlčením tehdejší úlohy současných významných členů EU Francie, Polska, Británie, Itálie?

Kromě odmítnutí principů kolektivní bezpečnosti to byla politika usmiřování Hitlera, kterou praktikovaly Paříž a Londýn, což se projevilo tolerancí německé pomoci fašistickému převratu ve Španělsku, a hlavně pak aktivním podílem na mnichovské konferenci. Itálie v té době již byla fašistická. Polsko zdaleka nebylo demokracií a připojilo se k rozebírání Československa. Totéž platí o Maďarsku, které se spolu s Německem a Itálií podílelo na Vídeňské arbitráži okrajující Slovensko, nemluvě o následné Malé válce Maďarska proti Slovensku. To vše ještě před paktem Molotov-Ribbentrop.

Patřila by mezi události před srpnem 1939 i italská fašistická invaze do Habeše, což je rok 1935?

Určitě. Pozoruhodné je, že i po této agresi zůstávala Itálie stálým členem Rady Společnosti národů a vystoupila z této organizace na základě vlastní iniciativy až v roce 1937. A nejde jen o Itálii, ale také Japonsko, dalšího člena Rady Společnosti národů. Japonsko napadlo severovýchodní Čínu v roce 1931 a vystoupilo z této organizace dobrovolně až v roce 1933. Na tuto asijskou část světové války by se nemělo zapomínat: statečný boj čínského lidu zablokoval milion japonských vojáků, kteří jinak mohli zaútočit na sovětskou Sibiř či na cíle v Pacifiku.

Poláci a jejich vztah k historii, to je kapitola sama o sobě. My jako slovanští sousedé, dříve členové Varšavské smlouvy a RVHP a nyní členové Visegrádu, jsme mlčeli, protože jsme nechtěli akcentovat polský podíl na ukrojení Československa v době po Mnichovu, tak těžké pro naši zemi. Nyní, když slyšíme, jak Polsko přistupuje k historii, že »vidí třísku v oku druhého, ale kládu v oku svém nevidí«, musíme připomenout nám ukradené Těšínsko v roce 1938. Je to na pořadu dne?

Polská politická elita nebyla v meziválečném období jednotná. Řada politiků, ale i intelektuálů propadala velkopolské vidině – představě východní hranice v podobě, kterou měla Rzeczpospolita na přelomu 16. a 17. století. Tehdy byla Polsko-litevská unie největším státem Evropy. Na východě zahrnovala oblast Smolenska i Kyjeva a sahala téměř k Černému moři. Vznik nového Polska po první světové válce vyústil v sovětsko-polskou válku, která byla po neúspěchu Rudé armády ukončena v roce 1921 »Smlouvou o příměří a předběžných podmínkách míru«. Tehdy byla polsko-sovětská hranice stanovena více než 200 kilometrů na východ od Curzonovy linie, kterou navrhovala Velká Británie. Přesto například maršál Józef Piłsudski, nejvýznamnější postava tehdejší polské politiky, nazval onu smlouvu zbabělým mírem.

Obávám se, že podobné horečnaté sny pronásledují některé polské politiky a intelektuály dodnes. Je to extremistická menšina, ovšem v záplavě emocí, které dnes hýbou evropskou politickou kulturou, se hlavní proud takovýmto minoritám přizpůsobuje.

Polský Sejm schválil rezoluci »Proti manipulaci a klamání historie politiky Ruské federace«. Ne všichni naši čtenáři sledují detaily – co je jejím obsahem? A má absolutní podporu celé politické scény Polska? Co běžní občané?

Nic světoborného neobsahuje: je kritikou ruských politiků, čímž se myslí Vladimir Putin, kteří odmítají přijmout tezi, že druhou světovou válku zavinil pakt Molotov-Ribbentrop a že za válku nesou stejnou odpovědnost Německo i Sovětský svaz. Potažmo dnešní Rusko, což je běžný demagogický skok, který se praktikuje i ve veřejnoprávním prostoru Česka. Myslím, že to polské publikum ve svém celku nepřijímá, ale je válcováno propagandou zkreslující dějiny obdobně jako u nás. Americké analytické centrum Pew Research Center zveřejnilo počátkem ledna výsledky výzkumu prestiže nejznámějších světových státníků. To je ten výzkum, podle kterého je v ČR a na Slovensku ruský prezident Putin populárnější než Trump, Merkelová, Macron nebo Si. Mnohem hůře dopadl Putin právě v Polsku, kde jeho zahraniční politiku schvaluje pouze 15 % dotázaných, což je nejhorší hodnocení ze všech výše uvedených světových státníků.

V protiruské propagandě je dnes dovoleno snad vše. Například polský premiér Mateusz Morawiecki označil 21. ledna tohoto roku v časopise Politico Sovětský svaz za komplice nacistického Německa a vymyslel nové obvinění: Rudá armáda prý mohla vyhlazovací tábor Osvětim osvobodit o půl roku dříve, ale zastavila se 200 kilometrů od něho a »dala Němcům čas ustoupit a organizovat pochody smrti až do ledna 1945. Záchrana Židů nebyla nikdy prioritou Stalina a Rudé armády«. Zdá se, že na Vratislavské univerzitě vzdělávají nejen prazvláštní historiky, ale ještě kurióznější stratégy.

Co se dělo na území polském poté, kdy vstoupily v platnost dodatky sovětsko-německé smlouvy? Jak se tam chovaly sovětské orgány? Lidé si myslí, že nastaly masakry srovnatelné s nacistickými – jiní však říkají, že tito obyvatelé byli uchráněni před holocaustem. Můžete to vysvětlit?

Především je třeba vidět, že Sovětský svaz pokládal tuto oblast za Polskem odtrženou část Ukrajiny, Běloruska a Litvy – často se zapomíná, že až po onom paktu se Vilnius opětovně stal součástí a hlavním městem zmíněné pobaltské republiky. Hranice byla v tajných dohodách paktu Molotov-Ribbentrop stanovena na linii, kterou v roce 1919 navrhl britský ministr zahraničí George Curzon. Tatáž linie pak byla schválena na Teheránské a Jaltské konferenci nejvyšších představitelů SSSR, USA a Velké Británie, přičemž byla zároveň polská hranice s Německem posunuta směrem na západ. Nová hranice Polska a Sovětského svazu, tedy Curzonova linie, stále platí, přičemž území, které získal Sovětský svaz, tvoří západní část Litvy, Běloruska a Ukrajiny.

Sovětský svaz se na obsazeném území choval jako ve všech ostatních oblastech své země. Včetně pronásledování politických odpůrců režimu. Žádný holocaust se ale nekonal.

Varšavské povstání je kamenem sporů mezi Polskem a Ruskem. Jak to bylo – Rudá armáda záměrně povstání nepomohla, aby bylo utopeno v krvi, nebo byli její vojáci po předchozích ofenzívách unaveni, museli odpočívat a Poláci nekoordinovali začátek povstání se Sověty?

Odpověď by asi měla mít dvojí rozměr. Po napadení Světského svazu Německem byly navázány diplomatické styky SSSR s polskou vládou v exilu, která sídlila v Londýně; tehdy Nejvyšší sovět SSSR vydal dekret o amnestii pro zajaté Poláky na území SSSR a začalo utváření polské vojenské jednotky v Sovětském svazu. V dubnu 1943 byly styky SSSR a zmíněné exilové vlády přerušeny kvůli polskému požadavku vyšetřit obvinění Moskvy z účasti na katyňském masakru. Exilová vláda také protestovala proti stanovení hranice na Curzonově linii.

V okupovaném Polsku existoval dvojí protinacistický odboj, komunistický a nekomunistický. Když Rudá armáda začala osvobozovat Polsko, vznikala místní správa a byl vytvořen Polský výbor národního osvobození, takzvaná lublinská vláda. V ní měli rozhodující slovo polští komunisté a její legitimitu uznala Jaltská konference. Varšavské povstání zorganizovala Zemská armáda napojená na emigrantskou vládu v Londýně bez koordinace s Rudou armádou. Že mimo jiné sledovala jako cíl postavit hlavní město proti lublinské vládě – to se zdá více než pravděpodobné. Povstání čerpalo sebevědomí z postupu Rudé armády, ovšem mířilo jinam, a to k protisovětské orientaci Polska.

Vedení Rudé armády tehdy zbrzdilo svůj postup. Stalo se tak i proto, že si Stalin pamatoval porážku na Visle v roce 1920. Tehdy byla Rudá armáda odražena Poláky mimo jiné i proto, že se příliš prodloužily zásobovací trasy. Zkušenost vedla k tomu, že se v roce 1944 útok Rudé armády před Varšavou zastavil, byly doplněny stavy jednotek, zásoby a upraveny spojovací trasy. Pak začala ofenziva.

Myslím, že oba motivy, tedy politicko-ideologický a vojensko-strategický, byly významné a můžeme se přít, který byl rozhodující. Jedno je však jisté: výsledek Varšavského povstání přesvědčivě ukazuje, že se Poláci nedokázali z německé okupace osvobodit sami. K tomu byli potřeba sovětští vojáci. Ti, kterým dnes bourají pomníky.

Polsko přijalo zákon, že se nediskutuje o tom, že také někteří Poláci byli antisemitští. Zdůrazňuji někteří. Co to udělalo s historickou obcí? Bojí se, či nebojí cokoli k tématu říct? Mě zaujala pasáž z českého filmu Toman - poválečná nenávist polských orgánů vůči vlastním Židům, kteří protrpěli celou válku. Co tomu říkáte?

Židé ve středověku a na začátku novověku utíkali ze západní Evropy do Evropy střední a východní, kde nebyl antisemitismus tak výrazný. To se ale v 19. a 20. století změnilo. Tehdy se také k antisemitismu náboženskému a sociálnímu připojily i zrůdné rasové teorie. To zasáhlo celou středovýchodní Evropu, včetně Polska. Rezidua těchto předsudků trvají dodnes. Po druhé světové válce byly z oblasti středovýchodní Evropy zorganizovány tři uprchlické proudy Židů do Palestiny. Během Berichi, tehdejšího útěku z poválečné Evropy, odešlo jen z Polska, Rumunska, Maďarska a Československa na 220 tisíc Židů. Především z Polska, a to hlavně po pogromu v Kielcích, městu ve středním Polsku. Tehdy, v červenci 1946, bylo zabito přibližně 40 Židů a ještě více jich bylo zraněno. Útoku se neúčastnili jen civilisté, ale také polští vojáci a policisté, z nichž bylo později devět odsouzeno k trestu smrti. I dnes vidíme oživování antisemitismu – ale i povýšeneckého sionismu, který bujení antisemitismu napomáhá.

Omezovat diskusi o historických tématech, zvláště těch bolestivých, vytváří ve společnosti zbytečné napětí. Diskuse – samozřejmě jen když je vedena seriózně a ne jako součást politického zápasu sobeckých skupin – očišťuje a ve svých důsledcích nakonec uklidňuje. To platí i o problematice antisemitismu v Polsku.

V Polsku jsou ničeny památníky Rudé armádě-osvoboditelce. V muzeu Varšavského povstání jsou naroveň uvedena dvě zla: nacistické a sovětské. V rezoluci EP jsou nebezpečné i další formulace – například tvrzení, že »v některých členských zemích EU zůstávají na veřejných prostranstvích pomníky a památníky oslavující totalitní režimy«. Tím však mohou myslet i sovětskou symboliku bojovníků proti hitlerismu, například hvězdy na hrobech rudoarmějců. Co z toho může vzejít?

Evropa byla uchráněna před zlem nacismu především díky Rudé armádě a hrdinství sovětského lidu. To není prázdná fráze, to je pravda potvrzená hroby 27 milionů lidí. Zvláště slovanské národy by měly pochopit, že pod pangermánskou knutou byly určeny k vyhubení. To, že zachránci bojovali pod rudými prapory, na tomto faktu nic nemění. Netřeba milovat režim, který po roce 1945 ve středovýchodní Evropě díky tomuto vítězství zavládl. Obecně ale platí: německý fašismus je ideologie, jejíž jádro tvoří představa bezohledné nadvlády germánské rasy. Komunismus je ideologie, která vypráví o rovnosti a harmonickém životě svobodných lidí. Je možné diskutovat, proč se to v Sovětském svazu nepodvedlo, zatímco nacistické Německo ovládlo téměř celou Evropu. Ale ztotožňovat tyto dvě ideologie – to je z jedné strany propagandistická účelovost, z druhé pak projev rostoucí nevzdělanosti.

Právě ono hrdinství vojáků s rudými hvězdami se srpem a kladivem umožnilo Polákům, Čechům a Slovákům přežít. Léčit si komplexy a budovat kariéru na ničení hrobů a památníků mrtvých hrdinů – to jen ukazuje na úpadek politické kultury, rozpad vzdělanosti a barbarizaci Evropy. Revanšismus má novou podobu.

Katyň, to je opravdová tragédie. Ale zakládá nenávist současných Poláků vůči současným Rusům. Proč? Vždyť náš národ byl určen Němci k totálnímu vyhubení, a přesto současné české a německé generace hledí dopředu. Ne tak v Polsku.

Katyňský masakr nebyl jen tragédií, byl to hrůzný zločin. Obdobně jako zabíjení desítek tisíců rudoarmějců v polských zajateckých táborech po sovětsko-polské válce ve 20. letech. Nikdo z dnešních Poláků ale nenese vinu za ono vraždění zajatých sovětských vojáků, právě tak nikdo ze současných Rusů nemůže za katyňský zločin – jako dnešní katolíci či kalvinisté nemohou za upalování čarodějnic. Rozdmýchávání vášní na základě zjednodušeného výkladu dějin je ale činnost, která se zločinem může snadno stát.

Někteří komentátoři označují vystoupení ruského prezidenta Putina za »militantní«. Například podle komentátora Libora Dvořáka bylo vystoupení Putina na mnichovské bezpečnostní konferenci militantní. Je to tak?

Militantní? Nevím, jak pan Dvořák definuje pojem militantní… Zpravidla se tak označuje bojechtivé až agresivní jednání či osoba s těmito sklony. Nic takového na onom projevu neshledávám. Naopak, projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci roku 2007 je jedno z nejlepších vystoupení Vladimira Putina. Varoval v něm před západním nadužíváním síly v mezinárodních vztazích, před snahou zajistit hegemonistické uspořádání světového politického systému a před nadřazováním norem Spojených států nad mezinárodní právo. Ruský prezident mluvil o tom, že »země, v nichž je trest smrti zakázán dokonce vůči vrahům a jiným zločincům…, se snadno účastní vojenských operací, jimž lze těžko přiznat legitimitu. Vždyť v těchto konfliktech hynou lidé – stovky, tisíce mírumilovných lidí!«

Nechápu, co lze v těchto slovech označit jako militantní. Byl to projev spíše prorocký. Bohužel. Doporučuji každému přečíst si ono varování.

(Rozhovor vyšiel v Haló novinách 28. 1. 2018)