Ordneři, tedy vlastně naši Němci, utíkali do Německa, tam byli vojensky vycvičeni a vyzbrojení
Narodila jsem se v roce 1919 v Liberci – Horním Růžodole (dnes Liberec 7). Bylo to samostatné město, povětšinou české, měli jsme českého starostu, až po měšťanku jsme tu měli české školy a do vyšších škol jsme chodili do města, jak se Liberci říkalo. Můj otec zde žil už za Rakouska a matka se sem v roce 1918 přivdala. Můj otec byl mistr krejčí a mí rodiče byli národnostně velmi uvědomělí, což se přenášelo i na nás děti. Byli členy Jednoty severočeské, církve československé, já i můj bratr jsme byli v Sokole, cvičili na sletech, naši byli v národně socialistické straně a já v organizaci mládeže této strany. Z toho mála, co měli, podporovali rodiče různé české akce. Bratr se po studiích stal učitelem na Podkarpatské Rusi a odtud musel i s rodinou utéci. Já jsem ukončila školu v roce 1938. Oba jsme měli jen české školy.
Potyčky s německými dětmi jsme měli od mládí, protože jsme měli určitý čas pro obě národnosti společnou školní budovu, avšak od roku 1937 se situace přiostřovala. S Němci v okolí jsme se nestýkali. V místě, kde jsme tehdy bydleli, jich ani moc nebylo, ale i ti pak najednou, hlavně však po mobilizaci, začali nadávat, ať vypadneme, nebo že nám ukáží, jak se s námi vypořádají.
Naši mě poslali k příbuzným do vnitrozemí a sami, jakož i jiní sousedé, sháněli odvoz, což bylo velmi těžké. Otci na úřadě už nechtěli dát povolení (už tam byli Němci) a nakonec řekli, že nebudeme-li do dvou hodin na hranici v Boskovicích, zaberou i auto. Tak rodičům zbývalo jen to, že z bytu nahodile naložili nábytek. Co bylo na půdě, v kůlně a jinde, to tam zůstalo.Nábytek podle toho vypadal. Známí nádražáci dostali jeden vagón pro čtyři rodiny a spoustu věcí také museli nechat na místě, protože by se jim tam nevešly.
Naši se pak ve vnitrozemí nastěhovali do Slaného a pak do Zlonic. Většinou jsme byli přijati dobře, i když se našli lidé, kteří říkali, proč jsme v pohraničí nezůstali, že kdybychom Němcům nic nedělali, že by nás tam nechali a že je tady vyjídáme. Ovšem těchto lidí bylo málo, ale bohužel byli.
Manžel, za kterého jsem se provdala až za války, sloužil před záborem u jednotek SOS na hranicích. Ordneři, tedy vlastně naši Němci, utíkali do Německa, tam byli vojensky vycvičeni a vyzbrojení. Pak přepadali vysunuté hlídky SOS, které se skládaly z policistů, četníků, finančníků a celníků. Zrovna v městě, kde sloužil, byli při jednom přepadu dva členové hlídky těžce zraněni. Ordneři přepadali i obydlí českých lidí, kradli dobytek apod. Říkám naši Němci, protože „Sudety a sudeťáci“ – ta slova jsme prakticky neznali. Znali jsme výraz pohraničí a vnitrozemí. Nevím, proč se pořád teď mluví o Sudetech. To, že Němci byli vystěhováni, je naprosto správné, vždyť řvali, že chtějí „Heim ins Reich“, tak šli. Můj manžel, který bohužel už dvacet let nežije a jenž byl při jejich odsunu, by nejlépe mohl podat nezaujaté svědectví, že se s nimi zacházelo docela slušně a k žádným výstřelkům ve sběrném táboře v Liberci nedocházelo.
Marie Kubíčková, tehdy Liberec
