Opět o brněnských Němcích III, Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.
Opět o brněnských Němcích III
Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.
Sčítání obětí
Pohořelický pochod byl krutý, to snad nikdo nepopírá, stejně tak by neměl popírat následující opatření k rychlému překonání útrap a k co nejrychlejšímu zrušení tábora. Podle výstavního libreta převzatého z knihy H. Hertla, bylo během evakuace ubito (zastřeleno) na 5.200 osob. Německá literatura uvádí i vyšší čísla. Dnes je toto sdělení překvapující, protože už v roce 1966 otiskl sborník Jižní Morava materiálovou studii, v níž je na konkrétním materiálu úřední provenience dokázáno, že v Pohořelicích zemřelo na následky epidemií a vyčerpání 453-455 osob.V okolních vesnicích pak 194 dalších. Na rakouském území je prokázáno 1066 úmrtí. Tato čísla jsou podložena věrohodným archivním materiálem, mohou být doplňována, avšak nikoliv ignorována, jak to německé spolky s oblibou činí.
Jestliže si někteří publicisté nevědí rady s prokázanými čísly, snaží se démonizovat brněnskou evakuační akci teorií masových hrobů. Podle jejich tvrzení je takových hrobů podél trasy z Brna do Mikulova bezpočet a samozřejmě je v nich bezpočet mrtvých, většinou ubitých a zastřelených. Na téma hromadných hrobů bylo už proneseno mnoho úvah. Jedno však chybí: od konce druhé světové války nebyl žádný takový hrob obnažen, prozkoumán a mrtví exhumováni. Žádný historik, novinář nebo zástupce krajanského spolku neuvedl nějaký terénní znak, polní kříž, skupiny stromů, kapličky, silniční stavby nebo cokoliv jiného, co by umožnilo ustanovení hrobu provést a zveřejnit jeho průzkum. Na jihomoravském bojišti bylo v uplynulém padesátiletí nalezeno mnoho kosterních pozůstatků, převážně vojáků, o nichž se psalo v tisku a které byly patřičně pietně uloženy. Že by se tyto metody vyhýbaly právě jen a pouze německým masovým hrobům? Jestliže tvrzení o masových hrobech stále narůstají a dostávají i knižní podobu, pak je na jejich zastáncích, aby předložili důkazy a půjdeme je společně s patřičnými odborníky prozkoumat. Od slov a spekulacím k činům!
Další mlžící smyšlenky barvitě líčí střílení evakuantů v příkopech kolem silnice, v pohořelickém táboře i v terénu. Tvrzení o údajném střílení Němců ranou do týla se dostala i na mezinárodní fóra. Tím je věc závažnější. Jenže opět jako u těch hrobů: důkazy, důkazy a důkazy. Dosud znám jen tři případy použití zbraní a ty byly popsány ve zmiňované studii v Jižní Moravě. Dochovaný soubor Zpráv o úmrtí vystavovaných stanicí NBS v Pohořelicích jako důvod smrti použití střelné zbraně neuvádí. A sotva kdo bude mít tu odvahu, aby osádku stanice považoval za nezodpovědné osoby mající eminentní zájem na falšování skutečnosti. Abychom se dopracovali pravdy je nezbytné provést exhumaci osob pohřbených v jednotlivých hrobech u Pohořelic a archeologickými metodami zjistit násilné poškození skeletu při brutálním zacházení s lidmi, nebo stopy po jejich zastřelení. S výsledkem takového postupu nebude už možné dál polemizovat, nadto je bude možné publikovat v zahraničí. Česká strana komise exhumaci podporuje, někdo se jí obává … .
Proč právě Brno?
Touto otázkou MIP svou expozici uzavírá, avšak předložená odpověď je víc než plytká. Chybí jakýkoliv popis (o rozboru nemluvě) konkrétní brněnské zkušenosti z procesu nacizace drtivé většiny německých obyvatel a jejich chování v době, kdy šlo skutečně o bytí a nebytí člověka, který nenáležel k panskému národu.
Autoři libreta na prvém místě naznačují, že za okupace došlo v Brně k takové destrukci češství, že v době revoluce nebylo schopné jiného řešení německé otázky než v podobě drsného transferu. Vysvětlují to ve shodě s historikem Jánem Mlynárikem svým tvrzením o 10.000 konfidentů, kteří po válce potřebovali rychle smýt špínu ze svých rukou a zlikvidovat svědky své zákeřné činnosti. Taková orientace problému je skrznaskrz vadná. Odkud naznačovaná myšlenka o deseti tisících gestapáckých konfidentech povstala, lze však naznačit.
Před útěkem z Brna gestapo pečlivě přetřídilo svůj archivní materiál: politické a zpravodajské spisy poslalo po železnici do Plauen (Plavno) v Německu, nepodstatné sešrotovalo. Pod odklápěcí deskou jednoho psacího stolu skutečně zapomnělo část příruční kartotéky levicového referátu. Na mnoha místech mezi osobními údaji lze najít zkratky: konf., konfl., kon., knl. A jejich další varianty. Ti, co měli po válce ke kartotéce přístup, identifikovali zkratky jako vyjádření konfidentského vztahu. Kartotéka má necelých 10.000 lístků a tak už nebylo vzdálené vztáhnout konfidentství na všechny evidované. Tak nějak k tomu došel pan Mlynárík.
StB byla pečlivější, spočítala, že takové zkratky jsou pouze na 931 kartotékách a tak ustanovila jen tento počet konfidentů. Tento údaj s radostí převzal Rudolf Ströbinger, zpravodaj českého rozhlasu v Bonnu, do své knihy Rudá zrada. I tento nižší počet agentů byl přece zarážející. Jenže všechny ty zkratky nejsou nic jiného než vyjádřením náboženské příslušnosti, v uvedeném případě jsou zkrácením slova – konfessionslos – čili bez vyznání. Uvádět na tento druh karet značky o spolupráci bylo výslovně zakázané.
Proč Brno? Třeba také proto, že se v něm zkonsolidovala perfektní pátá kolona pro agresivní záměry Hitlerovy říše. Z mnoha způsobů jejího utváření uveďme alespoň jeden. Na podzim 1938 vznikl v Brně německý Pracovní úřad. Po zákazu Sudetoněmecké strany se Arbeitsamt stal krycí organizací zapovězené SDP. Němečtí zaměstnanci záměrně opouštěli svá pracovní místa a rozmnožovali armádu německých nezaměstnaných, čímž neskutečně dramatizovali poměry v ČSR. Na „pomoc“ jim přispěchala Německá říšská pomoc. Sám A. Hitler poslal svým soukmenovcům do Brna 5 milionů RM a pak docházelo z Německa měsíčně nejprve 50.000 Kč, později 400.000 Kč. Nacisté kolem Arbeitsamtu udržovali kontakty na říšské tajné služby, mimo jiné až do úřadu státního tajemníka v ministerstvu zahraničních věcí barona R. von Weiszäckera.
