České národní listy

26. června pronikla 65. armáda k Bobrujsku a 28. armáda osvobodila Gluck. Sovětská vojska tak obchvátila ze severozápadu a jihozápadu německou 9. armádu. Následující den uzavřely 9. a 1. gardový tankový sbor obkličovací kruh kolem bobrujského uskupení nepřítele. Do obklíčení se dostalo šest divizí - 40 000 vojáků a velké množství bojové techniky. Také tyto divize se snažily probít z obklíčení. Vzdušný průzkum odhalil, že hitlerovci stahují tanky a dělostřelectvo na silnici Žlobin-Bobrujsk s úmyslem prorazit zde obkličovací kruh. Ke zničení obklíčeného vojska nepřítele rozhodli se představitelé hlavního stanu maršál Žukov a maršál letectva Novikov spolu s velením frontu udeřit na ně silami 16. letecké armády.

27. června zaútočily skupiny bombardovacích a bitevních letounů na čelo nepřátelské kolony, další skupiny udeřily na tanky a automobily stojící na silnici. Hromadný nálet 526 letounů trval půl druhé hodiny. Němcům způsobil velké ztráty a definitivně je demoralizoval. V té době se přiblížila vojska 48. armády a údery z několika směrů zničila téměř celé obklíčené uskupení. Boje za konečnou likvidaci odporu fašistických vojsk pokračovaly do 29. června. Vojska 48. armády v součinnosti s 65. armádou dokončila za aktivní podpory letectva porážku obklíčeného uskupení a Bobrujsk osvobodila. V průběhu bojů na bobrujském směru ztratili Němci na 74 000 padlých a zajatých, velké množství zbraní a bojové techniky. Sovětská vojska obchvátila z jihu do velké hloubky německou 4. armádu a zároveň pronikla na výchozí čáru, z níž mohla postupovat k Minsku a současně rozvíjet útok na Baranoviči.

Útok sovětských vojsk v Bělorusku ve dnech 23. - 28. června způsobil, že skupina armád Mitte se dostala na pokraj katastrofy. Její obrana byla prolomena na všech směrech 520 kilometrů dlouhé fronty. Sovětská vojska postoupila na západ o 80 - 150 kilometrů, osvobodila několik set měst a vesnic, obklíčila a zničila 13 německých divizí a tím vytvořila výhodné podmínky k rozvíjení útoku ve směru na Minsk.

Hlavní stan sovětského vrchního velení vydal 28. června útočícím vojskům rozkaz, aby sbíhavými údery obklíčila nepřítele v prostoru Minsk. Uzavřít obkličovací kruh bylo svěřeno 3. a 1. běloruskému frontu. Jejich svazky měly rychle proniknout na Moloděčno a Baranoviči, aby tak vznikla pružná vnější fronta obklíčení a bylo nepříteli zabráněno v přísunu záloh k obklíčenému uskupení. Částí sil měly současně vytvořit pevnou vnitřní obkličovací frontu. 2. běloruský front měl útočit na Minsk z východu.

Úkoly uložené hlavním stanem byly plněny úspěšně. 1. července zlomila 5. gardová tanková armáda odpor fašistických vojsk a osvobodila Borisov. Následující den uskutečnily jednotky 2. gardového tankového sboru téměř šedesátikilometrový skok přes partyzánskou oblast u Smolevičů a zaútočily na nepřítele u Minsku. V nočním boji byly německé jednotky rozdrceny a tankisté pronikli ráno 3. července ze severovýchodu do města. Na jeho severní okraj se probily jednotky 5. gardové tankové armády. Ve 13 hodin vstoupil do města z jihu 1. gardový tankový sbor a vzápětí za ním se k Minsku přiblížily z jihovýchodu svazky 3. armády 1. běloruského frontu. Koncem dne bylo hlavní město Běloruska osvobozeno.

Město Minsk hitlerovci na ústupu téměř zcela zničili. Maršál Vasilevskij po návštěvě osvobozeného města zaslal 6. července vrchnímu veliteli zprávu: „Včera jsem byl v Minsku. Dojem je tíživý, město je ze tří čtvrtin zničeno. Z velkých budov se podařilo zachránit sídlo vlády, budovu ústředního výboru, závod na výrobu radiopřjímačů. Dům Rudé armády, zařízení elektrárny a železniční uzel s nádražím byly rozbořeny.“

Albert Axell v knize Válka a Stalin uvádí: „Ruští vojáci viděli na trase německého ústupu trosky domů, z nichž zůstaly jen komíny, a šibenice, na kterých viseli místní obyvatelé. V hlavním městě Minsku bylo zničeno 300 továren. Wehrmacht vypálil 78 škol, státní galerii umění, budovu baletu a opery, všechna kulturní střediska a knihovny.“ (Tamtéž, s. 115.)

V době, kdy probíhaly boje v prostoru Minsk, postoupila vojska jezdecko-mechanizované skupiny generála Oslikovského na pravém křídle 3. běloruského frontu o 120 kilometrů. S aktivní pomocí partyzánů osvobodili město Vilejku a přeťali železniční trať Minsk-Vilnius. Jezdecko-mechanizovaná skupina generála Plijeva na levém křídle 1. běloruského frontu přerušila železniční trať Minsk- Baranoviči.

Východně od Minsku dokončila sovětská vojska obklíčení 105 000 vojáků nepřítele. Německé divize, které zůstaly v kotli, se pokoušely prorazit na západ a jihozápad. Během těžkých bojů od 5. do 11. července se vzdaly nebo byly zničeny. Němci zde ztratili více než 70 000 padlých a přibližně 25 000 zajatých, přičemž sovětská vojska zajala 12 generálů, velitelů sborů a divizí. Bylo ukořistěno velké množství zbraní a vojenské techniky. Poté, co sovětská vojska čtyř frontů obklíčila a zničila velké nepřátelské síly, pronásledovala a vyhnala Němce postupně z celého běloruského území.

Sovětské vrchní velení upřesnilo další úkoly frontům postupně po etapách. Do poloviny července se podařilo hlavní síly skupiny armád Mitte rozdrtit. Nyní měla na nepřítele udeřit vojska 1. běloruského frontu. Bylo to 36 střeleckých, 6 jezdeckých divizí a 4 tankové sbory. Celkem 416 000 vojáků, více než 7 600 děl a minometů, 1 750 tanků a samohybných děl a 1 500 bojových letadel.

Ráno 18. července zahájilo uskupení sovětských vojsk, soustředěné v tomto prostoru, útok hlavními silami a téhož dne prolomilo německou obranu a začalo pronikat na Siedlec a Lublin. Prolomení nepřátelské obrany západně od Kovelu a násilný přechod Západního Bugu uskutečnila sovětská vojska společně s polskými svazky a partyzánskými oddíly. Těchto bojů se zúčastnila v sestavě 1. běloruského frontu část dělostřelectva 1. polské armády. Polští dělostřelci podporovali vojska 69. armády při překračování Západního Bugu. 23. července vstoupily na polskou půdu hlavní síly 1. polské armády.

Vojska levého křídla 1. běloruského frontu rychle postupovala k Visle. 2. tanková armáda a 8. gardová armáda osvobodily 24. července Lublin a postoupily severně od Deblinu k Visle. 29. července se k ní probila vojska 69. armády, její předsunuté odřady uskutečnily násilný přechod řeky a zmocnily se předmostí. Velitel frontu obrátil 2. tankovou armádu z dosažené čáry na sever s úkolem dobýt varšavské předměstí Pragu. To se však nepodařilo. Dosažením čáry Zelgava-Dobele-Augustov, Narvy a Visly zakončila 29. srpna 1944 sovětská vojska běloruskou strategickou operaci.

Běloruská operace se zapsala do dějin jako významná událost druhé světové války. V jejím průběhu byla poražena skupina armád Mitte a velké ztráty utrpěly i skupina armád Nord a Nordukraine. V této operaci bylo zcela zničeno 17 nepřátelských divizí a 3 brigády. 50 dalších divizí ztratilo více než polovinu svého stavu. (Dějiny II. světové války sv. IX., s. 63.) Během operace Bagration ztratil Hitler více než milion mužů, 6 700 tanků, 28 000 polních děl a přes 2 000 bojových letadel. Když bitva skončila, dosahovaly německé bojové ztráty na celé východní frontě téměř jednu třetinu původního stavu.

Aby zastavili útok sovětských vojsk a stabilizovali frontu, bylo německé velení přinuceno přesunout do Běloruska 46 divizí a 4 brigády. To vedlo k oslabení sil wehrmachtu na jiných úsecích sovětsko-německé fronty, ke zhoršení pozice německých vojsk na západní frontě a v okupovaných zemích. Přesun tak velkých sil nepřítele v této době na běloruskou frontu usnadňoval i útok britských a amerických vojsk ve Francii.

Výsledkem běloruské operace bylo osvobození Běloruské SSR, části Litvy a Lotyšska a východních oblastí Polska. Německá skupina armád Nord byla izolována v Pobaltí.

V období, kdy operace Bagration končila, došlo k varšavskému povstání proti německým okupantům. Přibližně 40 000 povstalců šlo do akce jen s ručními zbraněmi. Dostali k tomu pokyn od polské exilové vlády z Londýna. Povstalci měli méně než 10 000 pušek, kulometů a pistolí a asi pětidenní zásobu střeliva. Boje však trvaly dva měsíce. Polští povstalci se dopustili osudné chyby, když přijali příkazy exilové vlády, ale opomenuli koordinovat povstání s postupující Rudou armádou a vedením v Moskvě. Stalin poslal 16. srpna Churchillovi sdělení: „Varšavská akce je hazardní a neblahou hrou, která od obyvatelstva vyžaduje těžké oběti. Nemuselo k tomu dojít, kdyby bylo sovětské velení o varšavské akci předem informováno.“

V polovině srpna, kdy bylo varšavské povstání v plném proudu, zahájila sovětská vojska neúspěšné akce proti německým silám ve východním Polsku. Německé vrchní velení aktivizovalo v pásmu 1. běloruského frontu velké síly, které kladly značný odpor. Sovětská vojska během šesti týdnů nepřetržitých bojů zaznamenala velké ztráty, přičemž zásobování zůstalo daleko pozadu. I tak se Sověti snažili povstalcům pomoct. Maršál Rokossovskij uvádí: „Počínaje 13. zářím jsme povstalcům letecky dopravovali zbraně, střelivo, potraviny a zdravotnický materiál. Používali jsme noční bombardéry PO-2.“10 Vojenské dějiny uvádějí, že ruské letectvo shodilo polským povstalcům pomocí padáků 2 667 samopalů a pušek, 41 700 granátů, 3 000 000 nábojů, 113 tun denních přídělů proviantu a kolem 500 kg léků.

Během povstání byli do zásobování Varšavy zapojeni američtí a britští letci. Letečtí velitelé však zjistili, že shazování nákladů z velkých výšek je neefektivní. Vítr odnášel padáky často k německým postavením

Po boku Rudé armády bojovala 1. polská armáda pod velením generála Berlinga. Poláci se pokoušeli zaútočit na Varšavu z předmostí na západním břehu Visly, dostali se však do nesnází. Plán skončil nezdarem, když se do tohoto prostoru přesunuly tři německé divize, aby zabránily rozšíření předmostí.

Když se v srpnu Winston Churchill svého vojenského štábu ptal, proč se sovětská ofenzíva u Varšavy zastavila a zda to nebylo motivováno politickými úvahami, dostal tuto odpověď: „Němci vynakládali velké úsilí, aby tento uzlový bod svých komunikací udrželi, obklíčili a zničili ruské tankové síly, které se k tomuto městu blížily.“ Odtajnění britských dokumentů také potvrzuje, že Moskva nebyla o povstání informována. Komise jmenovaná britským generálním štábem hlásila: „Bylo politicky i vojensky nepřijatelné podnikat jakékoli podobné kroky bez souhlasu Rusů a bez součinnosti s nimi.“

V dané době byla německá vojska, kterým museli Sověti stále čelit, natolik silná, že vojenské faktory převažovaly nad politickými úvahami. Zde je nutno připomenout, že Rudá armáda v době zahájení Varšavského povstání právě končila náročnou strategickou operaci. Porazila mocné síly protivníka, sama však utrpěla značné ztráty. Zásobovací centra se od bojující armády vzdálila až na 500 kilometrů a letectvo nemělo v blízkosti fronty potřebná letiště.

Z knihy „Velká vlastenecká válka sovětského lidu“