Stálé útoky na prezidenta dr. E. Beneše míří i na naši státnost

Hitler, a s ním i henleinovci, Benešovi nemohli přijít na jméno. Sám „Vůdce“ mnohokrát strašně běsnil na jeho adresu. Lživá nenávist se lila proudem z jeho úst. Také kdysi v r. 1938 se vyjádřil v tom smyslu, že osud musí už konečně rozhodnout mezi ním a Benešem. Také rozhodl. Hitlerovo dílo, třetí rajch, je nahlíženo jako barbarský útvar, a on sám je považován ze jednoho z největších zločinců dějin. Ke konci války, když měl nést odpovědnost za životy desítky milionů lidí, vyhnul se spravedlnosti. Spáchal sebevraždu, zatímco jeho vojáci z posledních sil bojovali o Berlín. Ještě před smrtí vydával rozkazy o destrukci infrastruktury Německa a vyslovil se i v tom smyslu, že Němci, kteří ve válce podlehli Rusům, si nezaslouží další život, poněvadž ukázali v boji, že jsou slabší. Život, podle něj, patří jen vítězům.

Dr. E. Beneš připoutal Československo k Spojencům a k jejich armádám, bojujícím proti „panskému národu“, který snil o genocidě českého národa a také ji začal v praxi i provádět. Československo po válce patřilo mezi vítězné státy. E. Beneš se stal prezidentem osvobozené Československé republiky. Osud tedy jednoznačně rozhodl mezi Hitlerem a Benešem. Sebevrah Hitler je dnes zatracovaný jako masový zločinec, který před tváří lidstva nese odpovědnost za dosud nevídané masové zločiny. Beneš po abdikaci brzy zemřel. Postavili jsme mu pomník před Černínským palácem, sídlem Ministerstva zahraničí, kde prožil část svého velmi plodného života. S respektem i láskou na něj vzpomínáme. Dokonce náš parlament přijal zákon, který jednoznačně říká, že se zasloužil o stát.

Ale jakoby ze záhrobí A. Hitler pronásleduje dr. E. Beneše dále. Opět je náš prezident tupen, špiněn, nehodnými lidmi odsuzován jako zločinec. Není se co divit. Protibenešovskou nenávist společně s henleinovskými tradicemi zdědil sudetoněmecký landsmanšaft a někteří naši sudetomilové, jak vyplývá i z jejich slov. Stejně nenávistně o Benešovi mluví B. Posselt, jako např. K Schwarzenberg a jiní. Svou „velikostí“ však dosahují jen ke kotníkům Beneše, které již dlouhodobě a se zavilostí jim vlastní okopávají. O tzv. Benešových dekretech mluví i takoví „zasvěcenci“ našich dějin jako je premiér Bavorska a někteří jeho ministři či ministryně. Společně všichni žádají o jejich odhození na bájné smetiště dějin. Nejde jim ani o věcnou argumentaci, o historickou pravdu, ale jen o poplivání našeho velkého státníka a v konečném efektu o přepsání našich dějin i současnosti podle jejich vidění. Při tom všem ministr D. Herman při návštěvě Bavorska ještě žádá sudety, aby s námi měli ještě trpělivost, jak nás informuje Sudetendeueche Zeitung z května tohoto roku v překladu ing. J. Lišky.

Jak se můžeme za takových podmínek vůbec vzájemně smiřovat, když na jejich straně jsou ještě živé, zděděné henleinovské tradice, dokonce sudetoněmecký landsmanšaft zachovává zčásti i cíle dřívější Sudetendeutsche Partei. Nám nezbývá pak nic jiného, než bránit zájmy našeho národa i státu. My jsme byli jejich obětí, oni agresory. Nebylo tomu naopak, jak někteří z nich se to snaží v posledních letech vylíčit.

Dr. O. Tuleškov

1